Rudolf Hůlka

„Tak jsem si půjčil ještě jeden úvěr a pak přišel ten strašný náraz, který jsem ani tak nezavinil a na který se v Liberci úplně zapomnělo. Ve chvíli, kdy jsem nakoupil zásoby, bylo to v lednu, jsem utratil tyhle peníze za zásoby do skladů, co šlo nejvíce na odbyt, abychom toho měli dostatek. Ze dne na den začaly na tak zvaný Papírák jezdit nákladní auta s přívěsy, složili tam pracovní buňky, přivezli vysoký vlnitý plech a celý Papírák ohradili, u mě nechali asi dva metry prostor, uličku, všude nechali dva metry uličku do trojúhelníku a ostatní zabrali, postavili dvoumetrový plot z vlnitého plechu. Tam byly skruže, betony, skoro malou betonárku, hlavně dělnický buňky. A to bylo zázemí staveniště. A mně nikdo neřekl ani slovo. A je jasný, že nábytek se nekupuje s kabelkou v ruce.“

„A jednou se mi nechtíc podařilo, že jsem naladil liberecký policajty. Oni měli krátkovlnný vysílačky. Proto nebyly v RVHP povolený VKV, protože policejní vysílačky běhaly na VKV. A najednou jsem naladil v pátek večer policii. A pouštěl jsem si to pravidelně a zjistil jsem, že těch konspiračních bytů jen po Liberci je takové množství, že každý večer stojí u okna policajti v rohových domech, a tak jak mládež a lidi chodí večer po městě, do hospody a bavit se, že si je podávají policajti krátkovlnnými vysílačkami a přesně jsem věděl, kudy jdou. Normálně jsem si modeloval a poslouchal VKV: ‚Hned se ti tam objeví. Je jich pět a jdou šikmo, přepínám.‘ ‚Jojo, už je vidím, jsou tady u radnice.‘“