Zdeněk Hůrka

* 1960

  • „Táta tím, že podepsal Dva tisíce slov a neprošel u prověrek, tak mu hrozilo vyloučení ze školy. Měl zdravotní problémy, a než k tomu vyloučení došlo, tak byl v pracovní neschopnosti a byl v ní dlouho, myslím dva tři roky, byl v invalidním důchodu. Pak musel před lékařskou posudkovou komisi, která ho uznala práce schopným, takže si zažádal, aby ho přijali zpátky do školství, a pamatuju si, že dostal cyklostylovaný dopis: 'Vzhledem k optimální dislokaci pedagogických pracovníků vás nemůžeme přijmout, zažádejte si opět za půl roku.' Táta samozřejmě musel do práce, protože byla povinnost pracovat, nikde ho nechtěli vzít, on protože celý život pracoval v tělovýchově, tak chtěl dělat třeba tam. Ale nakonec dělal v papírně míchače barev, dělal dva dny odpolední, dva dny ranní, dva dny noční a dva dny volno, což byl na sklonku jeho profesního života velký záhul, vzhledem k tomu, že to byl středoškolský profesor a nikdy nepracoval manuálně. Za půl roku si opět zažádal o přijetí do školy a znovu mu přišel ten cyklostylovaný dopis: 'Vzhledem k optimální dislokaci pedagogických pracovníků vás nemůžeme přijmout, zažádejte si opět za půl roku.' Tak to chodilo dva tři roky a jednou přišel tenhle dopis a poslední věta byla škrtnutá.“

  • „Takový zajímavý případ jsme zažili na vlastní kůži v září roku 83' na Babyloně, kdy jsme sloužili v kempu. Měli jsme tam takový přívěs a naším úkolem bylo sledovat, jestli se nějací východoněmečtí občané nepokusí přejít hranici. Pro nás to byla samozřejmě lukrativní služba, protože jsme byli týden z kasáren, dostali jsme nějaké peníze, když jsme byli starší, tak jsme si nabrali v kuchyni jídlo. Dokonce víkend v září tam přijely nějaký školy a strávili jsme to tam v družné zábavě s děvčaty. Ráno nás probudil telefon, volal nám operační důstojník, jestli se nám z kempu někdo neztratil. Tak jsme nic nevěděli, řekli jsme moment, zkusíme to zjistit. Šli jsme do recepce a potkali jsme recepčního, který říkal, že mu tam brečí tři Němky s tím, že se jim nevrátili manželé večer z výletu, že jeli do Domažlic a že se nevrátili. Tak jsme si napsali jejich nacionále, volali jsme to operačnímu důstojníkovi, ten viděl, že jsme asi trefili hřebíček na hlavičku. Tak vyjela výjezdová skupina z Domažlic, no a přijeli a začaly se vyslýchat ty ženy, a protože nikdo neuměl německy, tak si mě k tomu zavolali.“

  • „Zavolali nás tenkrát na přechod na Folmavu, byl tam kluk, tak třicet let, dlouhý vlasy, byl mi na první pohled sympatický. Přišel jsem tam já s tím vyslýchajícím z vojenské kontrarozvědky od zpravodajců z Domažlic a teď se ho ptali, kde se tady vzal, protože ho přivezli na základě udání pomocníků pohraniční stráže tuším z Pece pod Čerchovem. Vyprávěl, že přijel, byl to Jugoslávec, pracoval v Německu, přijel na dovolenou k nám a používal různý formy cestování, jel stopem, vlakem, na nákladních vlacích jezdil a cestou zpátky zabloudil. A teď se ptal, kde je hraniční přechod Folmava, to byla právě ta otázka, která vyburcovala ty místí pomocníky pohraniční stráže. Přivezli ho na ten přechod a já jsem tam přijel s vojenským kontrarozvědčíkem, ten ho vyslýchal, ptal se ho, jak se sem dostal, co dělal, kde pracuje. Pak se ho ptal, kde bydlí. Řekl jméno nějakého německého města a on mu řekl: ‚Tam jsou kasárna.‘ A on řekl: ‚Ano, já bydlím naproti těm kasárnám.‘ Teď ten rozvědčík od něj chtěl vědět, jaká je tam technika, jaký jsou tam auta, jaký mají espézetky, prostě neuvěřitelný věci. Ten kluk nic neřekl a skončilo to tím, že mu řekl: ‚Chcete se ještě někdy podívat do Československa?‘ On říkal: ‚Samozřejmě, že chci.‘ ‚No tak mi to řekněte, nebo už sem nepojedete.‘ On musel potom slíbit, že to bude sledovat a že se spolu setkají a že mu ty informace předá, jak to dopadlo, už samozřejmě nevím.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 14.08.2019

    (audio)
    duration: 56:33
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 19.06.2024

    (audio)
    duration: 45:20
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 3

    Plzeň, 26.07.2024

    (audio)
    duration: 07:20
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Měl jsem hlídat hranice proti narušitelům, to byla ironie osudu

Zdeněk Hůrka v osmdesátých letech
Zdeněk Hůrka v osmdesátých letech
photo: Archiv pamětníka

Zdeněk Hůrka se narodil 15. dubna 1960 v Plzni. Oba jeho rodiče vyučovali na Střední ekonomické škole Klementa Gottwalda (dnes Obchodní akademie), otec Lubomír Hůrka byl ale během normalizace profesně degradován kvůli podpisu prohlášení Dva tisíce slov. Ze základní školy s rozšířenou výukou jazyků vycházel Zdeněk Hůrka s kádrovým posudkem: „Rodinné prostředí nezaručuje výchovu k socialismu.“ I přes vynikající studijní výsledky proto nastoupil na učební obor strojní zámečník s maturitou do plzeňské Škodovky. V roce 1980 se mu podařilo získat devizový příslib a s kamarádem projel stopem kapitalistickou cizinu. V roce 1982 nastoupil povinnou vojenskou službu u Pohraniční stráže v Domažlicích. Díky brilantní znalosti němčiny měl pracovat u takzvaných pátračů, tedy chodit v civilu a vytipovávat případné narušitele hranice. Tlumočil také výslechy lidí, kteří byli v souvislosti s překročením státní hranice zadrženi. Po sametové revoluci se mohl konečně lépe profesně realizovat a svobodně se věnovat svým zálibám, pracoval mimo jiné jako moderátor prvního západočeského soukromého rádia FM plus.