The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Hušák (* 1944)

• narodil se 1. září 1944 v Ovčíně u Smečna

• v roce 1955 se účastnil celostátní spartakiády na strahovském stadionu

• po roce 1962 absolvoval vojenskou službu u sedmého výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově

• od roku 1970 pracoval v dolech na Kladensku

• k 1. lednu 1991 mu byl přiznán invalidní důchod

Václav Hušák se narodil 1. září 1944 jako dlouho očekávaný syn, po čtyřech dcerách, mamince v domácnosti a otci kočímu zaměstnanému v malé zemědělské usedlosti nazývané Ovčín poblíž městečka Smečno ve středních Čechách. Z vyprávění svých rodičů se později dozvěděl, jak se ukrývali v jámě vybudované na zahradě při ústupu německé armády, která prohlížela a rabovala obydlené oblasti na jaře roku 1945. V úkrytu přebývali několik dní, bylo mu pouze osm měsíců a často plakal, a proto se jeho rodiče obávali prozrazení. Naštěstí se tak nestalo. Po válce odešel jeho otec pracovat k Československým státním drahám jako posunovač a rodina dostala byt přímo v nádražní budově stanice Libušín, nyní Kamenné Žehrovice. Náplní práce bylo rozpojování a spojování vozů, přehazování výhybek a přistavování vagónů k naložení uhlím a zemědělskými produkty.

 

Pionýři, malované děti

V jeho pěti letech se rodina odstěhovala do Kačice k babičce. O rok později začal Václav docházet do místní pětitřídní základní školy. Ve třetí třídě vstoupil do Pionýru, na krku nosil červený pionýrský šátek a na opasku kalhot měl přezku s nápisem „K práci a obraně vlasti vždy připraven“. Každoročně chodívali na 1. máje pěšky na slavnostní průvod do osm kilometrů vzdáleného města Nové Strašecí. V roce 1954 se povinně začalo nacvičovat spartakiádní vystoupení s krychlemi, které si na nácvik museli vyrobit sami, na vlastní vystoupení už dostali originálně vyrobené krychle žluté barvy. Spartakiáda probíhala systémem okresních vystoupení, z nichž nejlepší postoupili do krajského kola a z nich opět nejlepší do Prahy na strahovský stadion na celostátní spartakiádu, která se poprvé konala v roce 1955 a opakovala se každých pět let. Kromě nacvičování na spartakiádu a školního tělocviku chodívali pravidelně cvičit pod Tělovýchovnou jednotou (kdysi Sokol) do místní sokolovny.

Druhý stupeň základní školy absolvoval Václav v sousední vesnici Tuchlovice, kam pravidelně každé ráno dojížděl autobusem. Pokud neměl odpolední vyučování a nechtěl čekat na autobus do půl třetí, často chodíval domů polními cestami. Ve čtrnácti letech se přihlásil do Dobrovolného sboru požárníků – družstvo mladších (dnes Dobrovolný sbor hasičů), kde několik dalších let působil.

Po skončení osmileté základní školní docházky v roce 1958 nastoupil do odborného učiliště SONP Kladno (Spojené ocelárny národní podnik) do výučního oboru strojní zámečník. V roce 1960 proběhla druhá celostátní spartakiáda, na kterou se již rok předtím průběžně nacvičovala soutěžní sestava pracovních záloh s barevnými prapory na tyči v rámci výuky tělocviku. Dva roky probíhala výuka spojená s prací v přináležících dílnách školy a ve třetím ročníku byla součástí studia i praxe v daném podniku na různých pracovištích podle zaměření výučního oboru. Václav Hušák si v rámci svého oboru vybral jako své působiště centrální elektro údržbu v huti Poldi, kde po vyučení v roce 1961 nastoupil jako řádný zaměstnanec na pozici elektro-zámečník. Součástí jeho práce byla výměna při poruše a oprava elektromotorů a elektromagnetů všeho druhu v celém závodě. Postupně se seznámil se všemi provozy a výrobními činnostmi, které se v podniku odehrávaly.

 

Denní rozvrh byl dodržován bez ohledu na počasí

Když v roce 1962 dosáhl plnoletosti, obdržel povolávací rozkaz k účasti na odvodu na vojnu. Musel se dostavit k posudkovému lékaři, který rozhodl, zda je schopný vojenské služby. Pokud by tomu tak nebylo, dostal by tzv. modrou knížku, která znamenala neschopnost vojenské služby. S posudkem lékaře přišel na Vojenskou správu, kde proběhl pohovor o zařazení k různým druhům zbraní. Rozhodl se pro výsadkové vojsko, s určením k sedmému výsadkovému pluku zvláštního určení v Holešově. Na podzim roku 1962 začal probíhat pro brance výsadkového vojska předvojenský výcvik ve Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou) v teorii, v tělesné přípravě a v balení padáků, během něhož stále chodil do svého zaměstnání v huti Poldi. Další rok od jara do léta proběhlo v rámci výcviku na letišti v Rakovníku postupně pět seskoků z letadla AN-2 zvaného Andula. 1. října 1963 se hlásil v kasárnách v Holešově k nástupu na dvouletou vojenskou službu, čímž přerušil své zaměstnání, do něhož se po vojně mohl vrátit. K jeho útvaru byli přijímáni výhradně dobrovolníci z důvodu vysoké fyzické i psychické náročnosti. Denní rozvrh byl dodržován bez ohledu na počasí, veškerá pohybová činnost probíhala v poklusu. K tomu se celý první měsíc učili slavnostnímu pochodu a pořadové přípravě k řádnému zvládnutí přísahy, která proběhla na náměstí v Holešově.

Vojáci byli připravováni k průzkumu v hlubokém týlu nepřítele, tzn. 300 – 600 kilometrů za linií, kam se předpokládala doprava letounem IL-14 a následný výsadek padákem. Z toho důvodu museli ovládat velké množství různých bojových činností od kladení výbušných systémů a jejich zneškodňování přes zvládnutí boje zblízka, zneškodňování protivníka, budování skrytých pozorovacích stanovišť a přežívání v nich až po vedení přesné střelby na různé cíle včetně raketových systémů. Během vojenské služby absolvoval celkem 15 seskoků z letadla včetně jednoho z balónu.

Po skončení vojenské služby roku 1965 se vrátil zpět do svého původního zaměstnání na huti Poldi. Zároveň se rozhodl pokračovat v parašutistickém sportu pod Svazarmem a stal se instruktorem branců/výsadkářů v předvojenském výcviku, z čehož pro něj plynuly výhody provádět sportovní seskoky zdarma. Činnost instruktora prováděl dva roky, během nichž provedl dalších 24 seskoků z letadel AN-2 a L-60 Brigadýr. Následně se oženil a přestěhoval do sousední vesnice Nová Studnice do bývalé zemědělské usedlosti k manželce a jejím rodičům. V roce 1969 se mu narodil syn Martin.

 

Dvacet let v dolech

Následující rok se rozhodl změnit zaměstnání z důvodu vyššího výdělku, který by lépe zajistil jeho rodinu. Nastoupil nejprve na Důl Nosek v Tuchlovicích jako důlní zámečník a po dvou letech přešel pracovat na Důl Nejedlý I. v Libušíně. Následně pracoval na nově vybudovaném Dole Kladno uvedeném do provozu v roce 1973, jehož důlní jáma se nacházela přibližně sto metrů od Dolu Nejedlého, který přestal být v provozu a sloužil jako větrací jáma. Václavovou prací byla montáž a demontáž potrubí pro stlačený vzduch, potrubí pro tlakovou vodu, větráček (větrací roury) a ventilátorů, hřeblových a pásových dopravníků, hydraulických systémů, závěsných kolejových drážek a lanových vrátků. V 80. letech byl do dolů zaváděn nový způsob ražení chodeb razicími kombajny a dobývání uhlí tzv. stěnováním s pomocí jednotlivých hydraulických stojek a kompletních výztuží pro různé výšky uhelných slojí (0,8 – 3,5 metrů). Proto Václav absolvoval čtrnáctidenní školení na Dole Dukla v Havířově, aby měl kvalifikaci na tuto novou technologii.

Po pěti letech práce v dole se stal dobrovolným důlním záchranářem a sloužil na HBZS Vinařice (Hlavní báňská záchranná stanice). Tato pohotovostní služba byla připravena kdykoli zasahovat při důlních haváriích, v závalech a při zranění více horníků. Pokud nastal nezvladatelný požár v dole, nezbývalo, než zazdít přístupové chodby. Často museli pracovat v zakouřeném prostředí za pomoci dýchacích přístrojů. Po dvaceti letech práce v dole mu byl pro dlouhodobější zdravotní problémy k 1. lednu 1991 přiznán invalidní důchod, ve kterém je dodnes (2013).