The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hušek (* 1920  †︎ 2019)

• narozen 24. února 1920 v Máslojedech

• vyučen kovářem

• za války záškodničil proti Němcům

• po roce 1945 vystoupil do komunistické strany, vystoupil po osmnácti letech

• bratr zdědil hospodářství po rodičích, musel vstoupit do JZD

• od roku 1940 až do důchodu pracoval jako kovář u dráhy

• v roce 1950 jezdil bourat do Šonova vysídlené německé domy

• celý život byl myslivcem

• zemřel v roce 2019

Jaroslav Hušek se narodil 24. února 1920 v Máslojedech č. p. 14. Pocházel z jedenácti dětí, jedno zemřelo krátce po porodu. Měl šest bratrů a tři sestry a rozdíl mezi nejstarším a nejmladším byl dvaadvacet let. Rodina měla v Máslojedech malé hospodářství. Když děti přišly ze školy, šly automaticky rodičům pomáhat. Jaroslav Hušek vzpomíná, že žili sice skromně, ale nikdy neměli bídu.

Válečná sabotáž

V roce 1926 nastoupil pamětník do první třídy obecné školy. Zhruba třicet dětí se učilo v jednotřídce společně. „Škola mě bavila a měl jsem výhodu, že se mnou chodila i moje starší sestra, takže mi s lecčím pomohla nebo se u učitele přimluvila. Tenkrát nepřicházelo v úvahu, že bych si doma na učitele stěžoval, to bych dostal na zadek já.“ Po obecné škole se vyučil kovářem u Františka Kopeckého v Čistěvsi a poté nastoupil do dílny v Třebověticích. Kovařina ho celý život bavila, ta možnost dělat ze starého a zrezivělého nové. Dne 15. března 1939 byl svědkem příjezdu německých vojsk směrem od Hořic. Za války pamětník tajně vyráběl v dílně malé kované jehlany, které pak dával na silnici, aby propichovaly pneumatiky autům. S kamarády záškodničil i na dráze, například vyhazovali do povětří závory na přejezdech. Jaroslav Hušek na to vzpomíná s úsměvem: „Pochopitelně jsem měl strach, protože Němci se nerozpakovali vás zastřelit, stačilo se na ně špatně podívat. Ale nikdy nám na sabotáž nepřišli. Bál jsem se hlavně udavačů. O někom se vědělo, že udává, o někom ne. Na konci války, to už jsem byl ženatý a spali jsme v domku manželčiných rodičů, k nám přišlo ve tři ráno gestapo. Něco nebo někoho hledali. Vylítl jsem, a voják mi dal k hlavě revolver, pantáta ho uklidňoval. Naštěstí to pro nás dobře dopadlo.“

V červnu 1940 začal Jaroslav Hušek pracovat v kovárně na dráze, kde nakonec vydržel až do odchodu do důchodu v roce 1980 a poté tam ještě nějaký čas vypomáhal, když bylo potřeba. Konec války vítal s nadšením, navíc se v té době oženil. S manželkou se přestěhovali do Kuklen do domu manželčiny sestřenice. V roce 1946 absolvoval půlroční vojenskou službu v Liberci a také vstoupil do komunistické strany. Z ní po osmnácti letech vystoupil kvůli neshodám s předsedou závodního výboru, který ho označil za reakcionáře. Vystoupení ze strany nikdy nelitoval.

Bratr Jaroslava Huška zdědil hospodářství po rodičích a všichni sourozenci tam jezdili v době žní pomáhat. „Vždycky jsme se tam nějak vystřídali, bylo pro nás samozřejmé, že se v létě nejelo na dovolenou, ale k bratrovi na hospodářství. Obsluhoval jsem třeba mlátičku a dával slámu na půdu.“ V roce 1951 však musel bratr vstoupit do jednotného zemědělského družstva.

Mám bytovku z německých domů

V roce 1950 si pamětník zažádal o byt v rámci železničního bytového družstva. Ještě s dalšími jezdil do pohraničí, do Šonova, bourat vysídlené německé domy. Získaný materiál sváželi na stavbu a na podzim roku 1950 začali bytovku stavět. „Tenkrát jsem ještě dostal od podniku půjčku 300 000 korun, ale musel jsem podepsat, že u nich budu následujících deset let pracovat. S tím jsem neměl problém, měl jsem tam tu práci rád.“

V té době se také Jaroslav Hušek začal věnovat své celoživotní lásce, myslivosti. Sám říká, že ho k tomu zřejmě předurčil jeho kmotr, který byl myslivec. Pamětník po tom pak toužil odmala. V roce 1950 začínal ve spolku v Nepasicích, v roce 1960 je sloučili s Libranticemi. Dnes je posledním žijícím myslivcem, který tamní spolek zakládal. Choval myslivecké psy, jezdil s nimi na výstavy a absolvoval lovecké zkoušky. „Nejdál v životě jsem byl na výstavě loveckých psů v Budapešti. Myslivecký pes musí umět hledat a nesmí se bát výstřelu. Dostali jsme sice výbornou, ale už jsem nikdy nikam nejel, protože jsem neuměl jazyk.“

Kromě lásky k myslivosti je z vyprávění Jaroslava Huška cítit velký obdiv k manželce. Uměla prý vše, od vaření a pletení po háčkování a zahradničení. Doprovázela ho na hony a celý život mu dělala zázemí. Společně se chodili dívat na nejbližší kopec, když přelétala první družice, společně oslavovali let Jurije Gagarina do vesmíru, společně chodili brigádničit do JZD. Zemřela před devíti lety, byli spolu sedmašedesát let a měli tři děti.

Jaroslav Hušek se politicky nikdy neangažoval, nijak zásadně tedy neprožíval ani sovětskou okupaci v srpnu 1968, ani sametovou revoluci v listopadu 1989. Podle jeho slov je ale dnešní režim ten nejhorší, který prožil. Nedá se věřit tomu, co lidé říkají, a dané slovo už dávno neplatí. S láskou vzpomíná na první republiku.