„Můj tatínek se za osm let znova oženil, tak on mě do tý doby nemohl vůbec hlídat. No, a pak přišli už Němci a teď Němci republiku rozdělili na dva díly. Byl protektorát, což byla většina Čechů, a pak byly Sudety a tam bydlel můj otec v Tanvaldě, čili tam jsem já mohla jezdit jenom jednou za rok na propustku.“
„Tak jsme dostali kytku šeříků a museli jsme se naučit ruskou větu ‚Zdravstvujte, tovrašči‘. Tak nás to tam naučili a teďka najednou z amplionů se ozvalo, že místo Rusů jedou Němci na koních, v tancích, na motorkách. Tak a já zůstala stát, jako když budu vítat Němce, to né teda, a najednou mě někdo vzal takhle za límec a úplně mě odtáhl, kousek od nás na tom náměstí byla spořitelna, pošta, tak jsme se tam všichni schovali a zamkli jsme se tam. Němci teda přejeli, to je pravda, nikdo se neukázal ve voknech, to by stříleli hned! Ukázat se v oknech, tak by tam stříleli. Takže to celkem dobře dopadlo, pak opravdu přišli Rusové. A teď vám řeknu perličku. Měla jsem hodinky na ruce a bylo krásně, čili ty hodinky byly vidět a přišel ke mně Rus a říká mně: ‚Davaj, davaj,‘ a ukázal. Tak jsem mu je dala a za to jsem dostala ovečku.“
„Ani noha tam nahoře nebyla, ale bylo hezky a najednou slyšíme střílet. Tak jsme byly [s kamarádkou] zvědavý, místo abysme utekly, tak jsme šly pořád dál a to už byly lesy a došly jsme až k tý střelbě. A to, co jsme viděly – tenkrát jsem nelitovala je, ale časem jak člověk stárne –, bylo to ošklivý. Bylo vlastně po válce, já nevím, to už neměli asi dělat. Tam byli naši, oni si říkali, že jsou partyzáni, ale pak jsem se dozvěděla, že vůbec žádný partyzáni to nebyli, ale byly to takový živly, který dokázaly střílet po lidech. Tam byli ty kluci Hitlerjugend, vykopanej dlouhej hlubokej hrob. Vždycky jich šest nastoupilo k tomu a tyhle je zastřelili, kluci spadli dolů. Tak jsme na to chvilku koukaly a najednou na nás strašně zařval ten Čech jeden, ať koukáme vypadnout. Tak jsme teda rychle šly pryč. Tak to nebyl zážitek, v tý chvíli mi to skutečně bylo jedno po tom všem, ale pak jsem si říkala: Ježiš, vždyť to byli kluci!“
Jana Hyblerová, za svobodna Janouchová, se narodila 21. října 1930 v Jilemnici. Maminka jí brzy zemřela a otec se znovu oženil do Tanvaldu. Jana žila s tetou a strýcem v Náchodě. Na konci války jen těsně unikla střetu s odcházející německou armádou. S kamarádkou pak byly v roce 1945 u náchodského zámku svědky postřílení mladých Hitlerjugend českými muži. Po konci války si pro ni otec přijel a vzal ji s sebou do Tanvaldu. Tam Jana prožívala ne příliš šťastné dospívání. Její otec byl důstojníkem a po roce 1948 i vysoce postaveným komunistou a velmi přísně svou dceru hlídal. V Tanvaldu se Jana provdala a narodily se jí dvě děti. S rodinou se pak přestěhovala do Turnova, odkud pocházel její manžel. Celý život pracovala jako sekretářka.
