The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Hylena (* 1945)

• narodil se 14. listopadu 1945 v Křivsoudově

• rodina se v roce 1947 přestěhovala do pohraničí na Šumavu

• v roce 1949 jeho otec šířil pastýřské listy

• v roce 1950 byl otec uvězněn za to, že jako hostinský neudal své hosty plánující přechod hranic

• roku 1957 se rodina přestěhovala do Hory Svaté Kateřiny v Krušných horách

• zde se Hylenovi věnovali opravám církevních památek

• v letech 1960 - 1963 se vyučil zedníkem

• v roce 1967 odešel za prací do Prahy

• po roce 1989 pracoval jako údržbář v bohosloveckém semináři

Víra v Boha provází Ladislava Hylenu celým životem. Přestože kvůli tomu jeho rodina čelila diskriminaci, právě víra jim také dávala sílu překonávat nesnáze a utužovala jejich rodinnou pospolitost. 

Narodil se 14. listopadu 1945 v Křivsoudově v jihovýchodních Čechách, kde jeho otec pracoval jako hospodář na statku. “Když jsem se narodil, nebylo jisté, jestli přežiju. Tatínek, babička a děda mě raději hned odvezli do kostela a nechali mě pokřtít. Ale pánbůh mi dal život, teď je mi pětasedmdesát let,” říká Ladislav Hylena. Přišel na svět jako pátý z celkem devíti sourozenců, celkem měl čtyři bratry a čtyři sestry. 

 

Táta vlastníma rukama Jeníčka zahrabal

Podle slov Ladislava Hyleny údajně ještě před rokem 1948 měla rodina v Křivsoudově problémy kvůli své víře, místním komunistům vadilo, že rodiče chodí zpívat do kostela. V roce 1947 se proto přestěhovali do Pěkné na Šumavě, kde tatínek provozoval místní hospodu a maminka prodávala v masně. 

V roce 1950, když bylo Ladislavu Hylenovi necelých pět let, ale do osudu rodiny zasáhla komunistická zvůle. “V hospodě, kde tatínek pracoval, se nějací lidé domlouvali, že půjdou za hranice. Připletl se mezi ně jeden tajný, který předstíral, že chce utéct s nimi. Ale když přišli na hranice, všechny je zabásli a zavřeli do kriminálu,” říká Ladislav Hylena. 

Jeho otce přišli zatknout také, protože o plánech na přechod hranice věděl, ale nenahlásil to. “Přijel Tatraplan a vystoupili z něj čtyři páni v kožených kabátech. Tatínek se chtěl jenom rozloučit s maminkou, dát jí pusu. Ale řekli mu: ,Jdete jenom na národní výbor, za chvíli jste zpátky doma.’ Odvedli ho na výbor - a domů se vrátil až za rok a půl,” popisuje Ladislav Hylena. Jeho otec nebyl nikdy řádně odsouzen, přesto ho uvěznili v trestaneckém lágru v Jáchymově. 

V době jeho zatčení byla paní Hylenová těhotná. Syn Jan, který se jí narodil, záhy onemocněl záduchou. “Odvezli ho do nemocnice do Strakonic a tam umřel. Tehdy nebyly možné převozy mrtvých těl, museli jsme ho pohřbít ve Strakonicích,” vzpomíná Ladislav Hylena. Jeho otec dostal povolení zúčastnit se pohřbu. Do kostela na zádušní mši ho ale nepustili, musel počkat venku. “Když jsme z kostela vyšli ven, tu malou rakvičku dali tátovi do ruky a šli jsme na hřbitov. Tam už byl vykopaný hrobeček, tatínek ho tam položil a vlastníma rukama Jeníčka zahrabal. Potom jsme šli průvodem ven ze hřbitova. Chtěli jsme se s tatínkem rozloučit, podat mu ruku, ale jeho dozorci nás odstrčili. Tatínka naložili do auta a znovu jsme ho uviděli až za půl roku.” 

V Jáchymově otec utrpěl vážný úraz. Když pracoval sehnutý, ruský dozorce ho chtěl kopnout do hýždí, ale netrefil se a uštědřil mu velký kopanec do varlat. Pan Hylena byl převezen do nemocnice do Karlových Varů a po léčbě už se do Jáchymova nevrátil. Místo toho ho poslali na šachtu do Příbrami, kde pracoval jako mazač těžní věže. “Pokaždé vzal pikslu s vazelínou, vylezl nahoru na těžní věž, sepnul ruce a modlil se k Panně Marii Svatohorské: ,Dej, abych se vrátil ke své rodině.’” 

Jeho rodina se mezitím těžce protloukala. Dvě nejstarší sestry pomáhaly mamince vést obchod a hospodu, ale obojí se zvládnout nedalo a hospodu nakonec musely zavřít. Po otcově návratu z vězení přišla další šikana: “Přišel policista a oznámil tatínkovi, že dluží 250 korun za pobyt ve vězení. Otec nás sedm dětí postavil do řady a řekl: ,Podívejte se, to je veškerý můj majetek. Peníze žádné nemám.’” Krátce nato navíc rodina přišla o veškeré zařízení domácnosti: “Přijeli s náklaďákem, vejtřaskou, a sebrali nám nábytek, příbory, talíře, všechno. Řekli, že to není naše, že to je majetek po Němcích. Zůstali jsme na holých prknech.”

 

Střechou byly vidět hvězdičky

V roce 1952 se Hylenovi přestěhovali do Týna nad Vltavou, kde jim otcovi přátelé z Junáka sehnali možnost bydlení. Pan Hylena starší nějaký čas pracoval v traktorové stanici, ale když vyšlo najevo, že byl ve vězení, propustili ho a pracoval jako cestář. 

Starší sourozenci postupně dorůstali do věku, kdy řešili svou budoucnost. Obě nejstarší dcery chtěly jít studovat, to ale kvůli jejich původu nebylo možné: Marie se vyučila švadlenou, Anna pracovala jako prodavačka v textilu. Ani starší bratr se v Týně nad Vltavou nedostal na učební obor elektrikář. Rodiče zjistili, že na severu Čech nedaleko Mostu je obec Meziboří, kde se nachází velké učiliště. Tam jejich syna nakonec přijali na obor důlní elektrikář. 

Spolu s ním přesídlila na Mostecko celá rodina. Našli si bydlení na faře v Hoře Svaté Kateřiny, kam se nastěhovali roku 1957. Byla to drsná, zapomenutá obec v Krušných horách přímo na hranicích. Když se rodina nastěhovala na faru, brzy za nimi dorazila tajemnice místního národního výboru spolu s policistou. “Řekli nám, že se musíme odstěhovat, že nám dají byt v bytovce,” vzpomíná Ladislav Hylena. “Tatínek se ale odvolal na litoměřického biskupa Trochtu, který bydlení na faře povolil.”  

Budova ovšem byla zcela zdevastovaná, v kuchyni se propadl klenutý strop, v patře nad ní také, a protože chyběla část střechy, přímo z kuchyně se dal zahlédnout kus oblohy. Hylenovi byli ale řemeslně zruční a záhy se jim podařilo faru zrekonstruovat do té míry, že stojí dodnes. 

 

Za těch pětatřicet let do kostela nikdo nepřišel, jen naše rodina

Na základní škole byli Ladislav Hylena spolu se svým bratrem téměř jediní, kdo chodil na náboženství. “Posmívali se nám, že jsme pámbíčkáři, že pánbůh neexistuje.” Ladislav jim odpovídal: “To je vaše věc, že v Boha nevěříte. Já věřím. Moji rodiče mě k tomu vedou. My do kostela chodíme a budeme chodit dál.” 

V Hoře Svaté Kateřiny byli Hylenovi po mnoho let jedinými účastníky bohoslužeb: tatínek při nich hrával na varhany, maminka se sestrami zpívaly, Ladislav a jeho bratři ministrovali a před mší chodili vyzvánět:  “Mše svatá byla vždycky ve tři odpoledne. V půl třetí jsme vylezli na věž a zvonili jsme. Přišel policajt a řekl nám, že zvonit nesmíme, že zvony jsou prý jenom na poplach, kdyby nás napadli Američani nebo Němci.” 

V průběhu let začali Hylenovi chátrající kostel opravovat: pokryli střechu, dostavěli napůl zborcenou věž. Zdatným pomocníkem při těchto opravách se brzy stal i Ladislav, který se v letech 1960 - 1963 vyučil v Chomutově zedníkem. 

Kostelem v Hoře Svaté Kateřiny ale Hylenovi neskončili. Ve svém volném čase opravili také budovu bývalého soudu, kostel v nedalekých Mariánských Radčicích a mnohé další církevní stavby na Mostecku. Pracovali vždy v sobotu, neděli světili jako den sváteční. Církev dodávala materiál a platila jim za práci - tatínkovi deset korun na hodinu, dětem sedm. “Celkem jsme v mosteckém kraji opravili 37 kostelů,” říká s hrdostí v hlase Ladislav Hylena. 

Smutnou skutečností ale je, že mnohé kostely, na kterých jeho rodina pracovala, dnes už nestojí. Byly zbourány kvůli rozšiřování hnědouhelných dolů. Jindy jejich práce přišla vniveč čistě kvůli zlovůli komunistických úřadů. “Kousek od Hory Svaté Kateřiny stála krásná gotická kaplička, která neměla střechu. Začátkem šedesátých let jsme tam navezli prkna, cement, eternit, a pustili jsme se do oprav. Jednou se vracím domů z práce a koukám - kaplička je pryč. Komunisti přijeli s buldozerem a prostě ji zbourali. Náš materiál si odvezli,” vypráví Ladislav Hylena. 

Podobný osud měl i hřbitov v Hoře Svaté Kateřiny, kde si jeho rodiče přáli být pohřbeni. Ještě za jejich života, v sedmdesátých letech, byl hřbitov zlikvidován. “Buldozer uprostřed vyhloubil velkou jámu a do té prostě všechno zahrnul.” 

 

Padesát let spolu

Ladislav Hylena byl na vojně u letecké jednotky v Žatci a později na odloučeném pracovišti v Chomutově. Jak říká, na vojně žádné problémy neměl, jeho nadřízení mu dokonce vycházeli vstříc v tom, že mu v neděli dopoledne dávali vycházky, aby mohl chodit na mši. 

V roce 1967 se přestěhoval do Prahy, kde začal pracovat jako zedník na výstavbě sídlišť Spořilov a Skalka. Po srpnové okupaci roku 1968 si sovětští vojáci udělali základnu nedaleko jejich staveniště: “Byla tam děla namířená na Prahu. Týden jsme nesměli do práce. Řekli nám, že kdybychom tam přišli, Rusové nás rozstřílejí.” Později, ještě za normalizace, začal Ladislav Hylena pracovat v podolském Ústavu pro péči o matku a dítě jako zedník a údržbář. V roce 1969 v kostele svatého Kříže v ulici Na Příkopě se seznámil se svou budoucí ženou: “To byla Liduška. Dali jsme se do řeči, za půl roku jsme udělali zásnuby a v únoru 1971 byla svatba. Příští rok to bude padesát let, co jsme spolu jako manželé.” 

“Když padl komunismus, byl jsem moc rád. Když mi někdo řekne, že se měl za komunistů lépe, odpovídám mu: ‘Já a moje rodina určitě ne,’” říká Ladislav Hylena. Po roce 1989 pracoval nejprve pro církevní družstvo, které mělo v úmyslu opravovat církevní památky. To se ale brzy rozpadlo a Ladislav Hylena dostal nabídku nastoupit jako zedník a údržbář pro církevní seminář v Dejvicích. Tam zůstal třiadvacet let a pracoval tam i po odchodu do důchodu. Ve svých padesáti letech získal ještě jeden výuční list jako truhlář - nábytkář, takže se zdokonalil také v práci se dřevem. Své dovednosti využil mimo jiné při tvorbě velkého vyřezávaného betlému, který chce odkázat jednomu ze svých vnuků. 

Je mu jen líto, že kostel v Hoře Svaté Kateřiny, kterému jejich rodina věnovala tolik péče, dnes znovu chátrá: “Mrzí mě to, uprostřed tam spadnul celý strop. Po kazatelně stéká voda, protože ve střeše chybějí asi čtyři eternity.” Jeho otec a bratr jsou už po smrti a on sám na další kolo oprav už nemá síly. Církev pronajala budovu kostela obci, která se o něj nestará: “Lidi nejsou, nemají zájem. Přitom by stačily jen malé opravy, které by zabránily velké škodě.” 

Za svým životem se nicméně ohlíží s radostí - láskyplné vztahy, které v rodině pěstovali jeho rodiče, se mu podařilo přenést i do dalších generací.