The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Valérien Ignatovitch (* 1929)

• narozen ve Vídni české matce a ruskému emigrantovi

• dětství prožil ve francouzském Štrasburku

• později se přestěhovali na předměstí Paříže do Neuilly sur Seine

• 1951–1954 studium na vojenské akademii

• 1955–1960 služba v cizinecké legii v Alžírsku

• po roce 1960 služba u pěchoty francouzské armády na různých místech ve Francii

• v roce 1968 byl zařazen k odposlechům pásků československé vojenské komunikace

• v letech 1968–1970 vyučoval češtinu ve francouzské armádě

• v devadesátých letech příležitostně tlumočil pro francouzskou armádu

• dosáhl hodnosti plukovníka ve výslužbě

• předseda Sdružení československých dobrovolníků ve Francii

• zemřel 2. listopadu 2015

Nikdy jsem nebyl Čechoslovákem

Valériena Ignatovitche jsem poprvé viděl v červnu 2008 ve Francii na pietní akci uspořádané při příležitosti Dne ozbrojených sil České republiky ve východo-francouzském Darney. Nešlo si ho nepovšimnout, vysoký muž vojenského držení těla, s mohutným knírem a v uniformě plukovníka francouzské armády. Je pravda, že jemu podobných francouzských vojáků na pietním shromáždění konaném na francouzské půdě bylo víc, Valérien Ignatovitch však na rozdíl od jiných mluvil výborně česky. Ihned jsem se s ním domluvil na rozhovoru, pan plukovník měl v létě 2008 přijet do Prahy. Na půli cesty v Německu se mu však rozbil jeho osobní vůz, musel se vrátit do Francie, další návštěva byla plánována až na rok 2009. Naštěstí jsem měl na podzim roku 2008 plánovánu cestu do Paříže a Valérien Ignatovitch bydlí na předměstí západní části Paříže.

Domluvit si s ním návštěvu u něho doma nebylo jednoduché, jeho program je i přes vysoký věk nabitý. Mohl mi věnovat jen jedno dopoledne, na odpoledne téhož dne měl již plánovánu pravidelnou účast na tradičním každodenním vyvěšování vlajky a obnovování věčného ohně u hrobu Neznámého vojína u Vítězného oblouku na Place de l’Étoile v Paříži. Je stále aktivní ve spolkovém životě bývalých francouzských vojáků. Stal se nedávno i předsedou Association des volontaires Tchécoslovaques (Sdružení československých dobrovolníků), ačkoliv, jak sám říká, „formálně nebyl nikdy dobrovolníkem ani Čechoslovákem.“ Nikdy nežil natrvalo v českých zemích, jeho poslední delší pobyt u příbuzných proběhl ještě za první republiky, roku 1937. Protože doma se mluvilo česky, zachoval si překvapivou znalost českého jazyka. Avšak obklopen zpočátku pouze ženami mluvícími česky, hovořil prý jen v ženském rodě. Až při onom prázdninovém pobytu si svoji češtinu vylepšil. Další návštěva v Československu byla nejspíš až po válce, v roce 1946 a 1947. Pak následovala dlouhá pauza možností příjezdu, do Čech se podíval až po pádu komunistického režimu v devadesátých letech.

„Když jsem poprvé v roce 1937 jel s maminkou na prázdniny, tak jsem mluvil v ženském rodě. Proč? Protože byla doma maminka, babička a česká služka. Otec česky nemluvil, tak jsem češtinu v mužském rodě nikdy neslyšel.“

Valérien Ignatovitch se narodil v listopadu 1929 ve Vídni, v manželství Češky a ruského emigranta Sergeje Ignatoviče. Jeho matka pocházela z rodiny vídeňských Čechů, v druhé polovině dvacátých let odešla za prací do Štrasburku, kde nakonec pracovala jako sekretářka na československém konzulátu. Otec ve Francii vystudoval ekonomii, našel si místo u těžařské společnosti v Alsasku, kde se seznámil se svojí manželkou. Jejich syn Valérien prý od dětství chtěl vstoupit do armády.

Kariéra u armády

„Studoval jsem gymnázium, jmenovalo se gymnázium Pasteur. Již od malička, když mi bylo deset let, jsem chtěl jít do armády, protože jsem dost špatně studoval. Maminka byla proti vojsku. Byla to dobrá Češka z Vídně, která byla proti vojenské službě pro Rakousko-Uhersko. Připravoval jsem se na komerční škole a propadl jsem. Když mi bylo 21 let, tak jsem šel do armády jako voják základní služby, sloužil jsem u výsadkářské jednotky. V roce 1952 jsem chtěl jít bojovat do Indočíny. Můj kapitán nechtěl, řekl mi, že půjdu do Indočíny, až se stanu důstojníkem. Tak jsem musel studovat, abych se dostal na hodnost důstojníka.“

Do Indočíny se už nikdy jako aktivní voják nedostal, i když jeho absolventský ročník nesl neoficiální jméno „Dien Bien Phu“. Valerián Ignatovitch totiž ukončil vojenskou akademii v roce 1954 a tento ročník tak dostal název podle důležité bitvy v dnešním Vietnamu, kde Francouzi utrpěli rozhodující porážku. Ve stejném roce Francouzi zahájili stahovaní z Vietnamu.

U jeho výsadkového praporu však nebylo místo pro mladého praporčíka, nastoupil tak u pěchoty jako poddůstojník u cizinecké legie, sloužil a bojoval v Alžírsku v letech 1955 až 1960. V roce 1961 v Alžírsku sice již Valérien Ignatovitch nesloužil, přesto jsem se ho zeptal na jeho názor na puč generálů proti prezidentu de Gaullovi:   

„To už jsem byl ve Francii. Ale samozřejmě jsem byl pro puč. V armádě aktivní důstojníci byli pro. Generál de Gaulle selhal. My jsme tomu nerozuměli, ale my jsme nebyli žádní politici. Nevím, jak by to mohlo jinak dopadnout. To vůbec nevím. Mohlo to dopadnout jinak. Teď vůbec nerozumím, proč nás Alžířané vyhodili. Z vojenského hlediska jsme to vyhráli. Oni už neměli možnost bojovat. Z politických důvodů de Gaulle opustil Alžírsko. Čemu nerozumím, je to, proč nás vyhodili, a teď chtějí bydlet ve Francii? (tj. Alžířani pozn. autora)“

Od roku 1960 sloužil na posádkách na různých místech ve Francii. V srpnu 1968 ve dnech následujících po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl pan Ignatovič svými nadřízenými důstojníky vyzván, aby se připojil k překladům odposlechů pro francouzskou armádu, které byl pořízené na spojenecké odposlechové stanici v Bavorsku nedaleko Fürth im Waldu.

„V roce osmašedesát jsem byl přidělen do jednoho střediska, kde se učily cizí jazyky. Když byly ty události v Československu, tak jsem odposlouchával ty naše pásky. Tehdy jsem byl velmi unavený, protože jsem odposlouchával osmnáct hodin denně, a to skoro týden. Pak jsem dostal rozkaz, abych učil francouzské praporčíky česky. Měl jsem dost kandidátů, jezdil jsem je vybírat v poddůstojnických školách. Učení trvalo skoro dva roky, celý den se učili česky. Nemluvili, ale rozuměli všemu, to byl můj úkol. Ti moji studovali jen češtinu. Byli i ostatní, kteří se učili rusky či arabsky.“ 

Valérien Ignatovitch na bližší dotazy o povaze této práce odpovídá, že jeho náplní bylo jen překládat, jeho nadřízení od něj prý nežádali žádné analýzy, ani mu nenabízeli práci v rozvědce. Přesto neunikl pozornosti československé rozvědky. Jednou se prý pokoušeli na něj nasadit československou špionku.

„Nevím, kdy to přesně bylo, ale sdružení (není úplně jasné, o kterém sdružení se mluví – pozn. autora) organizovalo každý rok ples. Vždy jsem tam šel s manželkou, protože velmi rád tancuji. Jednou byla manželka nemocná, tak se mnou nešla. Tak jsem tam přišel a řekl jsem, že manželka nemůže. To bylo ještě za totality. Za dvacet minut jsem měl v náručí nádhernou Češku, která nádherně tancovala. No, byla to špionka. V pondělí jsem hlásil, že jsem ji potkal. A oni mi říkají, my ji známe, nepotřebujete pokračovat.“  Podezřele se vyptávala, nebo jak jste poznal, že je špionka? „No, kdybych ji býval chtěl, tak bych ji měl.“

Až po roce 1989 se dozvěděl, jakým možným způsobem také o něm mohla československá rozvědka vědět. Po pádu komunistického režimu jezdil takřka každý rok do Československa a poté do Česka, buď privátně, anebo oficiálně jako tlumočník francouzské armádní delegace. „Jednou ke mně přišel československej plukovník a říká mi: ‚Vy jste plukovník Ignatovič‘ Tak jsem řekl, že ano. On mi říká: ‚Já vás znám.‘ A já mu řekl: ‚Já vás neznám.‘ Odposlechové místo bylo vedle Fürth im Waldu v Bavorsku. Jednou jsem tam jel na inspekci svých žáků. On se to dozvěděl, protože byl kapitánem a velitelem odposlouchávací věže naproti. Odposlouchávali jsme se vzájemně. Zajímavé. To byla mezinárodní stanice, byli tam Američané, Němci a my.“ – A Britové? – „Myslím, že ne. Nejsem si jistý.“

A  jakého charakteru byly odposlouchané relace? O tom plukovník Ignatovitch nechce mluvit, ne že by to považoval za stále tajné, říká, že jediným a hlavním důvodem je to, že už si skoro nic nepamatuje. Přesto jedna úsměvná ilustrativní historka se mu nakonec vybaví. „My jsme měli ty pásky a chtěli jsme vědět, kdy začnou velké manévry v Doupově. Byly mezinárodní i s Rusama. Poslouchal jsem ten pásek a jeden poručík telefonoval své milence, která byla manželkou jednoho plukovníka. Řekl jí, že přijde hned, protože budou manévry a manžel tak nebude doma. Ona mu ale hned řekla, že ne, ne, že manévry jsou odloženy o dva dny. Tak jsme se to dozvěděli jen kvůli blbému poručíkovi. Zajímavé. I takové věci jsme poslouchali.“

I po odchodu do důchodu se Valérien Ignatovitch stále účastní pietních akcí francouzské armády. Dnes se účastní i pietních akcí spojených s českou a československou armádou, podobných jako výše zmíněná připomínka přísahy československých legií v Darney. Jak se dostal Valérien Ignatovitch k víceméně honorární funkci předsedy Sdružení československých dobrovolníků ve Francii? Odpověď je celkem jednoduchá. Znal předchozí předsedy, jistého pana Brzického a profesora Fišeru, kteří byli předsedy před ním. Na přelomu roku 2004 a 2005 profesor Fišera zemřel, a aby nezaniklo toto sdružení s devadesátiletou tradicí, ujal se funkce předsedy. Sdružení dnes seskupuje potomky československých vojáků ve Francii a jiné zájemce o československo-francouzské vztahy v oblasti vojenské historie.

Valérien Ignatovich žije na předměstí pařížské aglomerace, má čtyři děti a pětadvacet vnoučat. Již několik let je vdovcem. Po roce 1990 se takřka každoročně vydával do českých zemí, příležitostně i jako tlumočník různých armádních delegací z Francie.

Při otázce na nejsilnější zážitek za celou jeho vojenskou kariéru plukovník Ignatovitch původně nechtěl odpovídat, protože je to pro něj natolik emotivní, že není schopen nalézt ta správná slova. Nakonec souhlasil pod podmínkou, že tuto pasáž sdělí ve francouzštině.

Překlad z francouzštiny: „Řeknu vám krátkou historku o mladém italském legionáři, který mi zachránil život. Stalo se to během bojů v Alžírsku. Bojovali jsme s fellaghiny (Fellagha – alžírští nacionalisté a odbojáři). Můj legionář, jmenoval se Quinti, byl zraněný a padl na zem nedaleko ode mne. Přiběhl jsem k němu, abych mu pomohl a abych viděl, co se stalo. Střílelo se tam ze všech stran. Když jsem přišel blíž k němu, vykřikl: ‚Pozor, budou střílet!‘  Zvedl se na kolena a dostal do hlavy dávku ze samopalu, která by jinak skončila v mém těle. Obětoval se kvůli mně. Díky němu jsem stále naživu.“

Krédo, poselství, víra

„To je pro mě těžké. Česká slova neznám a francouzsky mi to taky nejde. Co bych řekl? Být věrný, nikdy nelhat, věřit. Nejen dětem a rodině, ale taky tam nahoru. Teď nevím, jak bych to řekl francouzsky. … Byl jsem křtěn jako pravoslavný a teď je to asi deset let, kdy jsem se přihlásil ke katolíkům, moje děti jsou všichni katolíci. Můj otec vždy říkal latinsky: ‚Cuius regio, eius religio.‘ To znamená, že se musí být v církvi té země, ve které se žije. Tak  jsem to přeci udělal.  A je ze mne dobrý katolík. Ale tradiční katolík.“