The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Blažej Ingr (* 1928)

• narodil se 30. ledna 1928 ve Vacenovicích

• rodiče hospodařili na rozsáhlých pozemcích

• ve Vacenovicích zažil druhou světovou válku, u nich v domě bydleli němečtí vojáci

• na konci války zažil postup rumunské armády

• s rodinou byli označeni za kulaky, protože odmítli vstup do družstva

• bratři Josef a Jan byli uvězněni a posláni do uranových dolů

• rodina nakonec do družstva vstoupila

• jeho dcery kvůli špatnému kádrovému posudku nesměly do revoluce studovat na vysoké škole

• stále žije ve Vacenovicích a věnuje se zemědělství

Blažej Ingr se narodil 30. ledna 1928 ve Vacenovicích. Bylo jich celkem pět dětí. Otec společně s matkou hospodařili na rozsáhlých pozemcích ještě z dob Marie Terezie. V té době nikdo ve Vacenovicích nevlastnil lán a bylo zvykem se kvůli spojování pozemků a majetků ženit a vdávat. Rodiče Ingrovi vlastnili kromě půdy také dobytek a koně a s tím hospodařili. V celé vesnici si lidé navzájem pomáhali a už tenkrát se objevily snahy ulehčovat si práci na poli s pomocí strojů.

„Několik čtvrtláníků se domluvilo, že si koupí mlátičku a budou si pomáhat, poněvadž peněz moc nebylo. My děti jsme rodičům pomáhaly každý den. Třeba bratr měl moc rád koně a oral s pluhem už jako dvanáctiletý, ale jednou se mu stal vážný úraz a málem vykrvácel. Naštěstí z pole o jedné noze doskákal domů a přežil to.“

Vacenovice patřily k vesnicím, kde byla většina obyvatel hluboce věřících. Než vypukla druhá světová válka, žilo se tam velmi pěkně, i když chudě. Lidé hrávali divadlo, hasiči pořádali přehlídky a všichni si vycházeli vstříc. Když vypukla druhá světová válka, bylo Blažeji Ingrovi jedenáct let.

Vzpomínky na druhou světovou válku

Úřady tehdy vydaly příkaz k odvedení všech koní v obci pro německé vojsko. Bolestné to bylo především pro jejich majitele, kteří se museli zbavit svých milovaných pomocníků. Byla to součást jejich života, nejspolehlivější pracovníci v hospodářství. Nebyla nouze o slzy, nejenom hospodářů, ale také jejich žen a dětí.

Jelikož v obci Vacenovice ještě žilo několik účastníků první světové války, kteří měli jasnou představu o tom, jak může válka vypadat, vznikl nápad, jak předejít možným ztrátám na životech, a to tím, že se v blízkém lese vybudují dřevěné bunkry, které poskytnou civilnímu obyvatelstvu ochranu, zejména dětem a ženám. Všichni se hned pustili do práce a za krátký čas, asi za tři dny, byla řada bunkrů postavena. Pak ale někdo přišel s názorem, že by bunkry mohli Němci považovat za zařízení partyzánské skupiny a situace by pro ženy s dětmi mohla být katastrofální. Tak se zase všichni vystěhovali. Situace se ale během války zhoršovala a fronta pokročila až na okraj Ratíškovic. „Ocitli jsme se na těsném frontovém zázemí. Do obce se přisunuly dělostřelecké německé baterie. Jejich palebné postavení bylo po pravé straně tehdejší cesty do Ratíškovic. Prozíravější hospodáři urychleně prováděli porážky prasat, aniž k tomu měli povolení. A ti, kteří se báli, se jich později stejně zbavili konfiskací nebo krádežemi rumunských vojsk. Maso ze zabijaček bylo ale třeba ukrýt, nejlépe zakopáním na vhodném místě.“

Do domu rodiny Ingrových se během války nastěhovali Němci. Byli to dva dělostřelci. Pod lesem za Vacenovicemi si postavili děla, protože tam byl dobrý dostřel do Hodonína. „Němci mě teda překvapili. Byli každý den oholení a špígl nýgl. Co udělali jako první, bylo to, že nám postříleli všechny slepice, a matka moc naříkala, jaká je to hrůza. Otec se tehdy dobře bavil a říkal, aby nedělala takový kravál, že vypukla válka a stanou se ještě horší věci. Otec byl za války zajatec, tak věděl své.“

Lihovar Milotice

V lihovaru Milotice nedaleko Vacenovic byly za války zásoby lihu, které neušly pozornosti nejen německých vojsk ubytovaných v obci, ale také místních obyvatel. A tak se zrodil nápad, že tato zásoba lihu může být nebezpečím pro požár celého objektu, a bylo nutné skladovaný líh někam přemístit. Za asistence německého strážného si místní obyvatelé chodili do lihovaru s menšími a většími vhodnými nádobami, a tak zásobu lihu postupně snižovali.

„Německé vojsko nechalo úmyslně v milotickém lihovaru více jak 133 hl lihu, který byl příčinou zastavení útoků a snad i couvnutí ruské armády. Někteří občané nosili plné putny a demižony domů a pak to prodávali nebo vyměňovali vojákům za hodinky, boty a jiné věci. Někteří se pořádně napili, byli veselí a na frontu si ani nevzpomněli. O této akci se dozvěděl i strýc Křižka spolu s otcem a jako bývalí vojáci to nemohli nechat bez povšimnutí. Naložili na trakař stodvacetilitrový sud a vydali se do Milotic.“

Byli už mezi posledními. V Ratíškovicích se bojovalo a při zpáteční cestě jim už začaly létat kulky kolem uší. Náklad však dovezli a byl podle znalostí válečných zvyků bezpečně zakopán tak, aby v případě potřeby mohlo být menší množství odčerpáno koštýřem.

Konec války

18. duben 1945 se zapsal jako den, který byl po celou dobu toužebně očekáván. „Ráno nás otec vzbudil se slovy, že už jsou tady, a hned jsme měli možnost vyběhnout ven podívat se na to, co se děje. Němečtí vojáci během noci zmizeli a v ulicích bylo plno ruských vojáků. Na prostranství před hospodou se sešla Synkova dechová kapela, která bez ohledu na okolnosti, že německé vojsko bylo ještě v lese, vesele vyhrávala. Místní legionáři z první světové války se dostavili ve svých uniformách a skandovali hesla, za která by byl ještě před několika dny, v době německé okupace, trest smrti. Radost byla ohromující natolik, že jsme přehlédli, že jsme ještě pořád byli součástí fronty, i když na druhé straně.“

Zadní část ustupující německé strany se zastavila za Skoronicemi, Vracovem a Bzencem, tato místa byla zaminována a stala se příčinou mnoha těžkých úrazů a smrti místních obyvatel.

„Byli jsme ale stále nešťastní z nedostatku koní, kterých bylo potřeba k jarním pracím. Ale jednou se u nás zastavil ruský kozák s koněm a s prosbou, jestli se může napít vody. Bylo mu vyhověno a dostal navíc i něco k jídlu a ostřejšího k pití. Bratr Josef se učil během války rusky, takže beseda se dostala až k těžkostem po konfiskaci našich koní německým vojskem. Dotyčný kozák pochopil naši situaci a pod vlivem dobrého pohoštění nám nabídl pomoc ve formě svého koně za vodku vyrobenou v lihovaru Milotice. Jednání o výměně koně za butylky vodky pokračovalo dále i za sedlo a nakonec i za samopal, který jsme sice nepotřebovali, ale pro dobrý obchod jsme ho vzali. Kozák odešel pěšky, bez sedla a zbraně s dohodnutou výslužkou. Kůň byl sice krásný, ale pamatoval zřejmě lepší podmínky, poněvadž k tahu jevil odpor a musel si zvykat na místní skromnější podmínky.“

A došlo ke střídání. Němci odjeli a přijeli Rumuni. „Ti byli strašně vyhladovělí, a když viděli, že má někdo prase, tak ho ukradli a snědli. Můj dědeček měl na statku krávu a měl o ni velký strach. Já jsem byl sice ještě ucho, ale musel jsem v noci tu krávu ohlídat, aby ji Rumuni nesežrali. Naštěstí se mi to podařilo.“

Němečtí vojáci odešli z Vacenovic v míru a pokoji. Doma u Ingrových nechali starý svetr a postřílené slepice.

Po válce

Hned po válce se vyrojili lidé, kteří se vydávali za osvoboditele. Jeden z nich dokonce prohlásil, že je ruským komisařem, ale byl to jen obyčejný podvodník. Nastal čas, kdy bylo potřeba začít uvažovat realisticky, tedy co bude celá rodina Ingrových dělat. Blažej Ingr měl dvě zemědělské školy, a našel si proto pracovní místo v zemědělství. Ale v té době začala vznikat družstva. Nikdo z občanů Vacenovic ovšem neměl zájem do nich vstoupit. „V Dubňanech byl jeden ambiciózní chlap, který tam chtěl vstoupit, ale přitom vůbec ničemu nerozuměl a pletl si ovce s kachnama.“ Soudruzi někdy za pamětníkem chodili, aby jim pomohl a poradil. Když v roce 1957 vzniklo družstvo, začaly divoké nábory a lámání lidí. Všichni říkali, že nic nepodepíšou. „Stávající předseda byl náš soused a velký komunista a říkal, že my to podepsat nemusíme. On nás chtěl zlomit. A tak jsme nic nepodepsali.“ Ostatní z vesnice byli v horší situaci a dostali nůž na krk. Buď splníte, nebo ne a podepíšete! Přesvědčovací brigády tvořili lidé z okresu a funkcionáři. K pohovorům si volali každého zvlášť a tlačili na ně. „Svolali jsme tehdy rodinnou radu a bylo nám jasné, že se tomu podpisu stejně neubráníme. Někdo nám poradil, abychom si dali podmínku do přihlášky, že požadujeme zaměstnání pro bratra Jana, který měl čtyři děti a byl perzekvován, že prý je synem kulaka. A tak se i stalo.“ Někteří z Vacenovic se ale podpisu bránili a byli likvidováni. Vyhnali je na statek Pánov, všechno jim sebrali a museli nastoupit do pracovního poměru jako zaměstnanci. Všemu vládl místní předseda, který byl ale člověk velmi neurvalý a mluvil hodně vulgárně. Ostré výrazy používal také na pracující družstevnice. Ty se jednoho dne vzbouřily a stěžovaly si na vyšších místech – šlo o manželky dělníků a komunistů. Vedení se poradilo a následně ho vyhodilo.

Bratři v nemilosti

Když si na posudkové komisi přečetli, že je Jan Ingr synem kulaka, tak ho hned poslali do PTP. Strávil dva roky a měsíc v Ostravě, kde musel pracovat v dolech. Bratr Josef na tom byl ještě hůř. Byl zaměstnán ve fabrice na vodní turbíny a padlo na něj podezření, že sbírá informace, které poškozují hospodářství. Zatkli ho ve čtyři hodiny ráno v Brně, dali mu želízka a odvezli ho. V té době už byl ženatý a bydlel v Židenicích. Pamětník v té době sloužil v židenických kasárnách a chodil občas za ním. Blažej Ingr se na vojně občas dostal i za hranice. Tedy na Západ. Byl zeměměřič, takže se tam dostal pracovně. Ačkoli mezi vojáky tehdy bylo hodně kandidátů, kteří by mohli utéct za hranice, nikdo z nich to neudělal. Přitom většinu z nich tvořili mladí kluci vyloučení z vysokých škol. „Tak z nich neutekl nikdo, ale kupodivu zahnul jeden z těch strážců, který nás hlídal. V televizi to pak přetočili a zdramatizovali tím, že ho prý zastřelili.“

Když bratra Josefa Ingra zatkli, nikdo z rodiny neměl a nesměl mít žádné informace. Rodina nevěděla žádné podrobnosti. Všechno se tajilo. Pouze se k nim doneslo, že bude soud. Po rozsudku Josefa odvezli do uranových dolů. Psal se rok 1951. Josef se nemohl bránit a dostal trest osmnáct let. Neprávem ho obvinili z velezrady a ze špionáže. Poslali ho do pracovních táborů Příbram a Bytíz. S rodinou se nemohl vůbec stýkat. První setkání s bratry proběhlo až za devět let.

„Jednou za devět let jsme ho viděli. Jeli jsme za ním s bratrem. On nebyl zlomený, ale nejhorší asi pro něj byla ta vyšetřovací vazba. Tam s vámi nejednají v rukavičkách. Je to otřes. Když jsme za ním jeli, tak cesta nevedla přímo do tábora. K návštěvám byl postavený jakýsi speciální vigvam v poli, daleko od tábora. Naložili nás do náklaďáku s plachtou a zavezli do tohoto jednoduchého objektu. Vězně zase zvláštním vchodem přivezli z tábora. Viděli jsme se přes zamřížované okénko. Ze všech stran byli dozorci. Viděli jsme se asi deset minut a téměř na nic se nemohli zeptat. Jen snad: ‚Jak se máš?‘ A pak jsme zase přes celou republiku jeli domů. Hlavně bratr ve vězení nepropadl skepsi, protože tam začal s kamarády kutat tunel, aby se dostal ven.“

Bohužel se mu to nepodařilo.

Bratr a tunel

Jeden z členů skupiny, která kutala tunel, je zradil. Josef měl v tunelu veškeré vybavení včetně lanovky i osvětlení a už ho měli téměř hotový. Význam vykopání celého tunelu byl i ten, že to vězně psychicky povzbuzovalo. Už byli před cílem, když spadla klec. „Dokonce to pak někdo nafilmoval a StB o tom udělala jakousi výstavu. Kdyby se jim podařilo dostat se z tunelu ven, museli by ještě přelézt dráty a už by byli ve svobodném světě. Na Jáchymovsku to měli na Západ blízko.“ Bratr Josef Ingr a někteří vězni po vypršení trestu přijeli domů a dostali rozkaz, že ani s nejbližšími příbuznými nesmějí mluvit o tom, co se odehrávalo během jejich pobytu v táboře. Bratr měl tak strašný strach, že se nikomu z rodiny nesvěřoval a nechtěl o těch věcech vůbec mluvit. Našel si místo v jedné továrně jako úředník. Po revoluci byl rehabilitován.

Rodina Ingrových

Velmi těžkou situaci prožívala celá rodina bratra Josefa a především jeho žena a jejich čtyři děti. Manželka Josefa Ingra v době jeho zatčení bydlela v Hodonicích, v prostředí velmi nepřátelském, protože si na ni všichni ukazovali. Hodonice patřily k obcím obsazovaným novým a nesourodým obyvatelstvem. A tak se jednoho dne rozhodla, že se vrátí do Vacenovic. Pracovala tam v družstvu jako dojička. Jak děti dospívaly, musely si hledat zaměstnání, ale na obci hlídali každého a přikazovali, co si smí vybrat, takže na studium mohly děti zapomenout a všechny byly poslány do zemědělství. Nejen ona a její děti, ale také ostatní členové rodiny Ingrových byli neustále perzekvováni.

„Když se moje dvě dcery hlásily na vysokou školu, bylo jim doporučeno – vzhledem k minulosti naší rodiny – dát si přihlášku na nějaké učiliště. Dcery to ale neakceptovaly, podaly si přihlášku na vysokou a pochopitelně se nedostaly nikam. Vysokou školu si začaly dělat až po revoluci.“

Dana Zátopková

„Otec Dany Zátopkové – Antonín Ingr – studoval na gymnáziu a byl to bratr mého otce. Když vypukla první světová válka, musel na vojnu.“ Po skončení první světové války zůstal v armádě, a když vypukla druhá světová válka, vstoupil do odboje. „Dokonce ho zavřeli. Pak utekl a byl v odboji. Měl tři děti a jedna z nich byla i Dana. Hodně sportovala, a když se vdala za Emila Zátopka, často za námi oba do Vacenovic jezdili. Děcka od nás ho milovaly a on říkal: ‚Tak co, děcka, chcete si zaběhat? Který mě předběhnete?‘ Před 68. rokem byli oba ve slávě. Já jsem žasl, jaké má názory na komunisty. Všichni z naší rodiny jsme je nesnášeli. V roce 1968 se Emil naplno proti komunistům projevil a oni mu to nezapomněli. Pak ho vyhodili a dali ho k čerpačům.“

V té době zavřeli bratra Josefa Ingra.

„Dana byla tehdy velmi statečná a přimlouvala se za bratra. Znali se oba velmi dobře. A tak se jednou vypravila na ministerstvo vnitra. Když tam přišla, byla tam studená tvář za okýnkem a co že prý chce. Když ji nechali asi dvě hodiny čekat, tak vrátný za ní přiběhl, že někdo z vnitra za ní už přijde, a prý, co si přejete, soudružko Zátopková? A ona se hned vyptávala, co má na svědomí Josef Ingr...? A ten soudruh z ministerstva odměřeně řekl: ‚Soudružko Zátopková, zapomeňte, že jste sem přišla, a už sem víckrát nechoďte.‘ Dana odešla jako zpráskaný pes.“

Blažej Ingr i nadále pracoval v zemědělství a věnoval se také své velké lásce – vinohradu. Jeho dcery s ním ale zálibu na poli nesdílely, a ačkoli je kvůli špatnému kádrovému posudku nevzali na vysokou školu, nastoupily alespoň do nultého ročníku a současně povinně na místo uklízečky. Musely pracovat v nějaké dělnické profesi, aby si vylepšily kádrový profil. Někteří sousedi z Vacenovic rodinu Ingrových podporovali, ale našli se i takoví, kteří raději přecházeli na druhou stranu chodníku. Někdy bylo velmi těžké žít mezi lidmi, kteří rodinu neměli v lásce a nejraději by ji z vesnice vystěhovali. Po revoluci se dcerám podařilo dostat se na vysokou školu. Manželka Blažeje Ingra mezitím zemřela a z jeho sourozenců už žijí pouze dva. Pamětník se i v pokročilém věku věnuje vinařství a zemědělství ve Vacenovicích a spolupracuje s rakouskými vinaři.