Jannis Ioannidis

„[Děda] sešel z hor. Chtěl se podívat na svoji rodinu, která byla dost velká… hodně sourozenců a babička… Jednou večer se s nimi chtěl sejít. To ale nešlo v naší vesnici, protože všichni věděli, že je v horách (jako partyzán), tak se domluvili, že se sejdou v jiné vesnici. Ta se jmenuje Cherso. Tam se pak sešli v noci. Dědu ale zradil někdo z jeho známých a řekl někomu na policii nebo domobraně, že přišel Ioannidis Jannis, protože já mám po něm jméno. Oni ho pak chytli a na místě ho zastřelili.“

„Moje repatriace probíhala tak, že můj bratr byl mezi prvními, kdo odjel do Řecka v roce sedmdesát pět. Já jsem odjel v roce sedmdesát devět. To mi bylo přesně třicet let. Tehdy jsem dostal papíry. Tehdy na velvyslanectví tady v Praze byly neskutečné fronty všech Řeků z Československa. Ať z Krnova, z Ostravy, ze Šumperka, ze všech těch měst, kde jsme byli… Brno a tak. Kolik jsem tu potkal známých. Na velvyslanectví byly řady lidí. Všichni, že jako jedeme domů, že se budeme repatriovat. Já jsem tehdy dostal papír, protože my jsme neměli pasy, že se můžeme vystěhovat do Řecka. Tak to bylo pro mě, jako kdybych měl nějaké strašně velké vnitřní bohatství. Byl jsem tak nějak neskutečně šťastný, že se vrátím do Řecka, které jsem nikdy nepoznal, ale že to je země mých rodičů a všech těch ostatních.“