Doc. MUDr. Jan Iserle , CSc.

"To byli lidi, o kterých jsem nevěděl, že jsou v odboji. U stolu jsme měl pana Pištoru, který byl později popraven. Jednou seděl Pištora u okna a měl to okno pootevřené, a já mu říkal, že oba nastydneme, ale on že ne, že je mu horko. Bydlel naproti v prvním patře v domě paní Bubeníčkové a čekal, až pro něj přijdou, že by utekl. Tenkrát si tam pro něj nepřišli, ale vybrali ho jindy, nevím kde."

„Všichni čekali na chodbě a já měl jít na operační sál, já tam přišel, ona byla v civilu, takové krejzlíky měla na blůze, dělala výměnu rohovek, a že to dodělá, ať počkám. Měla smaltovaný hrnec a v tom měla nářadí. A to je špičková operace a ona nádherně operovala. Pak jsem tam byl u jiných operací, například tam byl kluk jednoho sultána, šilhal a ona mu přestřihla všechny svaly a on s tím okem nemohl hýbat. Divil jsem se a Roza mi řekla, že nad ní je už jen Pán Bůh. No nešilhal, s okem nemohl hýbat. Sestry to všechno prolezly, tak toho viděly – dali nám třeba roztrhané prádlo, poněvadž [oni] nechodili v bílém. Já měl roztrhaný kalhoty, tak jak je to teď moderní. Na zemi tam byla louže veliká, tak jsem se ptal, jestli někde něco prasklo, a oni odpověděli, že to jsou chcanky, protože pisoáry neodtékají.“

„Najednou v poledne, horko bylo, slyšíme sirény, vidíme kouř, tak jsme sedli na kola a jeli do Pardubic. A na náměstí u radnice nás zastavili vojáci, Němci, vzali nám kola a dali nás do auta, tam už bylo plno lidí pochytaných, a vezli nás na Fantovku. A u Linhartova krámu nás vysadili a jeli ještě dál, já jsem utekl, abych si to nafotil, druhá bomba spadla vedle Macanovy ulice, a pak už to bylo vybombardovaný, nádraží až Fantovka, cukrovar tím bombardováním zanikl. Já jsem měl fotoaparát, tak jsem si to vyfotil a běžel jsem zpátky, protože tenkrát se říkalo, že bomby vybuchují i hodinu potom. A zase mě zastavili, abych pomohl odklízet, ale tam byly popadané krovy a trámy, Němci tam stáli a chtěli, abychom to vytahovali. Já ne, ale slyšeli lidi, že tam dole volají lidi pod troskama. Volali, volali, my jsme odklízeli, ale co můžete odklidit holýma rukama, cihly, vždycky kus nějaké traverzy. A pak to ustalo a oni byli mrtví všichni dole, třicet pět lidí tady zahynulo. A kdybychom se bývali ze sousedního domu probourali sklepem jednou tenkou zdí, tak byli zachráněni.“

„V nemocenské pojišťovně za války jsem vyplňoval pracovní knížky a dostal jsem echo asi od doktora Jírka, ať dám pozor a nikomu nedám bianco knížku. Hlavně kdyby přišla nějaká ženská a slibovala mi hory doly, tak nic nedat. Říkal jsem si, co mi to říká? A neuběhlo mnoho dní a přišla Komínková ze Svítkova, dcera četníka československého, a začala na mě, a ona byla udělaná a výstřih měla hluboký, a dorážela na mě, že táta ztratil Arbeitsbuch [pracovní knížku] a že si všechno vyplní, jen ať jí jednu dám, že jich tam mám hromadu, a slibovala, co všechno mi přinese. Tak jsem řekl, že jí nic dát nemůžu, že je to spočítané a mně by to chybělo. Chtěla ji koupit. Němci zjišťovali, odkud měl Valčík z Veselky pracovní knížku. Ta byla nastrčená od Němců a přišla i její sestra za čas.“

„A najednou přišli ti Němci, my se s nimi moc nekamarádili, vlastně vůbec, a že nám něco musí říct. Já byl naštěstí německý expert, protože mne rodiče dvakrát poslali na handl učit se německy do Rumburku, vždycky jsem měsíc byl v německé rodině. A oni říkali: ‚Rychle to sbalte a odjeďte!‘ Já si v duchu říkal, že kecají, že se nás chtějí zbavit, že asi potřebují náš byt. Ale oni pořád říkali, ať jedeme, ať rychle jedeme. My jsme se pak dozvěděli, že Němci sbírali vysokoškoláky, celou Hlávkovu kolej vybrali a odvezli je do Oranienburgu. Nás tyhle Němci zachránili, poněvadž lidi pak říkali: ‚Jen jste odešli, tak sem přitáhli Němci, esesáci, a hledali vás.‘“