František Ištván

„A ten Mirek (Lumír Zapletal, říkalo se mu Mirek) už tam teda nebyl na té cele a teď mi říká Milan, jeho bratr, že jeho rodiče tam umřeli. Na každým koncentráku byla brána a tam bylo: ,Arbeit macht frei' – práce osvobozuje‘... A to je míněno z jejich strany ironicky! Oni prací hubili lidi! Je tak zatížili, že ty umřeli. Viz Mauthausen ty schody... o tom jste slyšel. A tak ten jeho tatínek tam umřel, toho nechali nosit cementový pytle a on byl už taky starej, za dva měsíce umřel a ta jeho maminka umřela za tři měsíce. A Mirek, ten tam dělal, Němci tomu říkali v těch krankenrevírech, oni tomu říkali Bedienung – obsluha, dienen znamená sloužit, obsluha, pomocník. Tak oni ty lékaře a on se jako lékař hodil a stavěl a chtěl být teda lékařem, a tak ho asi udělali, tam na tu marodku ho dali a odtud ho transportovali prý, to vím až dneska teprve, do Buchenwaldu - koncentrační tábor, tam byl taky ten Bedienung a pak ho dali do Dory, štoly, kde se vyráběly V2, to víte, co to bylo V2. Takže on to přečkal, přestože z Osvětimi neboli z Osvěnčína málokdo se vrátil, málokdo. A Milana Zapletala nechávali venku, prý až do dubna, protože jako si vytipovali, že se na něho budou lepit parašutisti, kteří hledali úkryt, když tady byli shozeni, a nevyšlo jim to. Některý ty adresy už byly zavřený taky. Tak jeho prý nechali až do dubna, ale pak ho taky dali do Osvětimi a taky to přečkal.“

„Hned nařídil, hned první den nařídil popravu toho nejvyššího velitele Obrany národa, to byl tenkrát předseda vlády, jmenoval se Eliáš. Nebo tak nějak, ty jména si trošku už pletu s jinýma jménama. A třeba Vančuru hnedka... A to byl můj miláček, já plnej poezie, plnej básnictví, jak jsem vám prve říkal, jsem viděl: když je popravenej Vladislav Vančura, největší český spisovatel té doby, to je hrůza... že jo... Nikdo mě neschová, ani bratr ne... Nikdo... A schovala mě moje žena. To byla taky učitelka, taky ve Vémyslicích učila, taky jsem s ním studoval na Učitelském ústavu ve Znojmě. A oni jako vyhnaní Češi z pohraničí při tom prvním záboru si postavili domek v Jevišovicích, kam se přestěhovali. Tak tam mě vzala, ke svým rodičům. A tam mě za rok na to zatkli 20. července 1942 pro Obranu národa. A byl jsem tam jako vězněn a souzen ve Vratislavi (Wroclaw – Polsko), Breslau jsme tenkrát jmenovali po německu, u Oberlandesgerichtu (Vrchní zemský soud) pro přípravu - ,Für Vorbereitung zum Hochverrat‘ – pro přípravu velezrady.“

„Tam byla v Breslau – Vratislavi u toho Oberlandesgerichtu, česky Vrchní zemský soud, na Kletschkau Strasse seděla celá Obrana národa, to byli samí učitelé – záložní důstojníci. Učitelé totiž byli po venkově většinou záložníma důstojníkama, protože oni si na tom zakládali, že na tý vojně toho aspiranta udělají na podporučíka. Samí vlastenci... A ti tam obsazovali takový ty místa, protože v tom kriminále nesedíte jenom v kriminále, ale tam jsou teda taky různý jiný práce, se dělají. Tomu se říkalo kalfaktor. Kalfaktor je vybranej vězeň a mě ti učitelé, kteří už tam byli a už to ovládali, někteří byli v písárně, někteří byli v kovárně, všichni pracovali na celách. Já jsem ze začátku lepil obálky. A pak mě zavolali, že budu kalfaktorem, umývat podlahy na těch pavlačích před celama a donášet oběd a čistit dlažbu na centrále. Kriminál je paprskovitá budova a ten prostředek, to je rotundovej prostředek, tomu se říká centrála v kriminále. Přímluvou jednoho učitele z Brtnice, ten se za mě přimluvil, on už tam měl vliv, už tam byl delší dobu a navrhl to tam tomu vedení. A tu jednou čistíme a to každý den se chodilo na freistundu, prve jsem to jméno taky říkal, to je vycházka na dvůr. Freistunda... ale hodinu vás tam nenechali. A tam se chodilo po jednotlivých křídlech. A tak jsem jednou čistil na té centrále v přízemí a zároveň tam taky čistili ostatní kalfaktoři z těch ostatních traktů. A najednou vidím, jak na freistundu jde průvod z toho sousedního... chodby a mezi nima, jak vy máte tady to modrý, tak my měli, jak se teďka říká jeansy, to je zeig, obyčejný zeig. Za první republiky nejlacinější látka! To jsme si mohli kupovat, protože to bylo lacinější. Tak z takové látky jsme měli uniformu takovou modrou. A mezi nima byli najednou dva, který měli černý uniformy a žlutý lampasy. A jsem mezi nima poznal, že je to ten můj kolega Sedláček a že je to mezi nima ten můj nadřízenej z Obrany národa Moudrý z našeho okresu z Křepic.“

„Teď když jste odseděl v kriminále, tak jste nešel z toho kriminálu rovnou domů, šlo se přes gestapo. A to gestapo vás buďto propustilo, a nebo dalo do koncentračního tábora. No, a tak jsem byl potom transportovanej z toho Breslau do Brna. A sice gestapo tady mělo svůj koncentrační tábor malej. To se jmenovalo Pod kaštany. To bylo tady poblíž Právnické fakulty. Čtyry baráky to byly oplocený jako koncentrační tábor. Všechno bylo... ty palandy, který znáte z obrázků, to všechno bylo stejný. Tak tam jsem čekal. A sem jsem přijel do toho koncentračního tábora, do toho nejhoršího baráku, do toho čtvrtýho. Ten ještě oplocený zvlášť, tam byli ti horší vězni. Ti z těch třech baráků chodili po městě pracovat, ale ten čtvrtej ne, ten byl oplocenej, tam byli Židi a lidi, kteří měli být propuštěni, a nebo jít do koncentračního tábora. No a tak tam jsem byl do 12.5., kdy mě zavolali, já už jsem myslel, že půjdu do koncentračního tábora, protože tam byli taky konfidenti v tom baráku. Před našima očima tam umořili jednoho Žida. Nechali ho nosit svazek tér papíru, to je hodně těžký, na ramenech kolem toho baráku a běhat a běhat a na každým rohu ho někdo ještě kopl, a až umřel... A tak tam byl ještě taky nějaký vězeň, kterej byl více méně, nevím, jestli to byl Němec nebo nebyl, jmenoval se Böhm a ten říkal: ,Vidíš! Tak se chodí do díry!‘ Na mě. Už jsem teda myslel, že... formoval se transport a já jsem myslel, že teda půjdu, a bál jsem se. Samozřejmě, že jsem se bál. Strach jsem měl vždycky, my jsme měli strach. Kdo říká, že neměl strach, tak mu nevěřte. Ale oni mě propustili 12. května 1943.“