The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Jacko (* 1923  †︎ 2014)

• narozen v roce 1923 na Podkarpatské Rusi

• v květnu 1940 odešel do Sovětského svazu

• přes Ukrajinu, Stryj a Donbas do gulagu v Archangelské oblasti

• od jara 1941 do zimy 1942 v gulagu

• od července 1943 v československé armádě (Buzuluk)

• spojařem v bitvách o Kyjev, Bílou Cerkev a Dukelský průsmyk

• dvakrát zraněn – u Bílé Cerkve a u Dukly

• po válce optoval pro Československo

• po válce nastoupil u SNB, sloužil na různých místech v jižních a západních Čechách

• zemřel 28.6. 2014

Pan Jacko se narodil v rodině středního zemědělce na Podkarpatské Rusi. Vychodil tři třídy měšťanské školy. V roce 1938 se přihlásil do Baťovy školy ve Zlíně, kvůli mnichovským událostem tam však nemohl nastoupit. Byl odveden do maďarských polovojenských oddílů Levente. V roce 1939 pracoval na stavbě kasáren pro maďarské vojáky.

Pohraničníci nás hned obklíčili

 „Od října 1939 Sověti obsadili polské hranice s Podkarpatskou Rusí. Můj strýc byl zapálený komunista, dával nám číst literaturu o Sovětském svazu, jaký je to ráj na světě. V té době někteří z našeho města již odešli do Sovětského svazu. Byli jsme čtyři, co jsme se domluvili, že v květnu 1940 odejdeme do SSSR.“

„Přihlásili jsme se pohraničníkům, dva přišli, odebrali nám doklady a zbraně. Jeden odešel stranou a dvakrát vystřelil do vzduchu. Přijeli dva na koních a celé družstvo pohraničníků. Hned nás obklíčili, sebrali nám i peníze. Už nám začínalo být divné, že při přechodu řeky nás tři hlídali. Teče tam řeka Stryj. Řeka byla rozvodněná a my jdeme po lávce a oni ve vysokých botách či na koni se brodí řekou. Jeden vpředu, jeden vzadu, pět jich šlo zleva, pět zprava, a k tomu ještě jeden na koni. Na cestě na záchod nás hlídali, už nám to začínalo být divné. Tak jsem si říkal, chlapče, tady je zle.“  

„Drželi nás asi týden, pak nás pěšky odvedli do okresního města Turka a pak vlakem do města Skole. Tam jsme byli v bývalé konírně, bylo nás možná takových 500. Ve Skole byl první mrtvý. Všude samá veš. Posléze jsme jeli do města Stryj, kde to bylo trochu lepší, byli jsme v polském vězení, to nebylo špatné. Záchody byly turecké, ale vyváděli nás na ně jen jednou denně, jinak tam byla tzv. paraša – velká litinová nádoba, na ní se muselo chodit.“

Všichni jste špioni

 „Setkávali jsme se tam s Poláky a Ukrajinci, kteří zase utíkali pryč k Němcům. To nám taky bylo divné. Oni se nám smáli. ‚Chtěli jste sovětskou moc, tak tady ji máte.‘ Vyslýchalo nás NKVD a hned s námi byli hotovi: ‚Špion. Podepiš to.‘ – ‚Já nejsem špion.‘ – ‚To je jedno, podepiš.‘ Na tomto místě jsme byli asi dva měsíce a poté nás odvezli do Starobělska na Donbase.“

„Tam nás nahnali do kláštera. Byl tam dříve ženský klášter. Na kostele urazili věže, dali další podlahy. Loď kostela je vysoká, tudíž dali postavit ještě jedno patro. Vězni byli nahoře i dole. U oltáře byly paraše, kde jsme chodili na stranu. Každou noc se to vynášelo. Vždy bylo družstvo, který to vynášelo u oltáře. To jsem viděl, co udělali z památek, tak jsem si říkal, to jsou barbaři, to nejsou lidi.“

Jako dárek k narozeninám rozsudek

 „Jako dárek k narozeninám, 26. listopadu, jsem dostal rozsudek – tři roky pracovního tábora za nelegální překročení hranic. Podepsal jsi nebo nepodepsal, výsledek byl stejný. Žádný soud, žádný obhájce. Bylo mi sedmnáct, dali mě do transportu na daleký sever, bylo 20. prosince. Velitel transportu mě odmítl, že mi není ještě 18 let. Vrátili mě zpět do jiné věznice v Arťomovsku, přešel Nový rok. Zajímal je jen rok narození a najednou mi bylo 1. ledna osmnáct let a jel jsem do lágru.“

 „Cesta byla hrozná. Dobytčí vagony, mezi dveřmi prkna, a tam se chodilo na záchod. Chleba jsme dostávali zmrzlý, sekal se klíny. Vodu jsme dostávali tak, že se nabral sníh. Některý strážce byl tak lidský, že šel pro sníh pár kroků dál a nabral čistého sněhu, jiný byl takový dobytek, že nabral hned u vagonu, voda pak smrděla popelem od uhlí a olejem.“

„Dojeli jsme do Archangelské oblasti, město Čibiu, okres Uchta. Ve vězení před transportem jsme si občas na něco stěžovali. Strážci pak říkávali:‚Tam kam pojedete, tam vás krmit nebudou jako tady. Budete dostávat méně a budete muset ještě makat.‘ Měli pravdu.“

Budovali jsme železniční trať

 „Deset hodin se pracovalo. Ráno trochu čaje, bryndy a kaše. Až večer trochu polévky, kaše a chleba. Chleba dávali, pokud se splnila norma. Norma byla těžko splnitelná, přes léto se muselo nakopat 4 kubíky 40, v zimě jen 1 kubík 20. Na severu byla věčně zmrzlá půda, když se koplo, odpadl jen malý kousek. Budovali jsme železniční trať přes řeku Uchtu. To ještě šlo. Později v roce 1942 jsme byli ještě více na severu v tajze, kácelo se v lese, tam umíralo hodně lidí. Na úplavici, zápal plic, na kurděje.“

Nejhorší bylo jaro

 „V tajze byly nejblíže jen domorodé vesnice Komijců… Pohybovali jsme se tam volně, kam tam ale utečeš… Domorodcům dávali čaj za to, když odhalili uprchlíka. Buď vás zastřelili sami, nebo vás dali Sovětům… V létě se dali nasbírat nějaké lesní plody, borůvky, klikve, to bylo dobré, ale hrozně moc komárů, sluníčko začalo svítit ve tři hodiny ráno. Noc žádná nebyla. V zimě mráz přes 50 stupňů, měli jsme jen nějaké gumové boty a z pytlů takové onuce. Nejhorší ze všeho bylo přechodné období, časné jaro, sníh a voda. Boty byly promočené, mám z toho omrzlé prsty na nohou. V té době umíralo nejvíce lidí…“

„Ve velkých mrazech, pod minus třicet stupňů, nás správně neměli posílat na práci ven, někdy nás však vyhnali odklízet sníh za –45 °C. Někdy jsme uvnitř v zimě dělali dranku – stavební dřevo pod maltu.“

Lidé jedli, co se dalo

 „Norma byla 90 gramů chleba, někdy jsme neměli ani to, protože ti, co pekli, nás okrádali, měli své rodiny. Lidi umírali, ne na mráz, ale na nemoci. Hlavně umírala inteligence, my horalé z Podkarpatské Rusi jsme něco vydrželi. Poláci hodně umírali, to byl samý soudce či farář, hodně umírali ti z pobaltských států. Naopak snášeli to relativně dobře Kazaši, Kirgizové či kavkazské národy. Jedlo se tam všechno, i krysy. Nevím proč, ale ti, co jedli krysí polévku, často umírali. Krys tam bylo mnoho, pak se jich mnoho pochytalo. I kůže ze zmrzlého chcíplého koně se vařila. Byl velký hlad. Když jsem odcházel z domova měl jsem 68 kg, v roce 1943 při nástupu do armády jsem měl něco přes 42 kg.“

Bez Heliodora Píky bychom tam pochcípali

 „Až v roce 1942 si nás zavolali, že se organizuje nábor do československé armády, jestli chceme dobrovolně. Samozřejmě jsme chtěli. Domníval jsem se, že se o to starala londýnská vláda, či Gottwaldovo vedení v Moskvě. Byl to však Heliodor Píka, dozvěděl se, že v táborech jsou bývalí českoslovenští občané, Podkarpatští Rusíni. V té době jsme měli občanství maďarské. Bez něho bychom tam pochcípali, další zimu bychom nevydrželi.“

Široka strana maja rodnaja, mnogo ťurem i lagerej bogataja.

Pavel Jacko vzpomíná i na setkání s různými spoluvězni, mezi nimi byli i mnozí kriminální vězni. „V lágru byli od kapsářů počínaje, bytoví zloději, lupiči, gangsteři a ubijci – vrazi, kteří postříleli milicionáře. Mezi nimi jsem se pohyboval. Vrazi, ubijci se posmívali kapsářům: ‚Ty jsi kusočnik‘ – kousky jenom krade, příštipkář. ‚Ja nastajašij vor, job tvoju mať, ty kusočnik, blať.‘“

V Sovětském svazu se v lágrech vytvořila celá subkultura. „Vězni zpívali: ‚Moskva, Moskva, skoľko gore ty nam priněsla, po tri goda nam davala, v lager nas vosslala, za čem ty mať nas zrodila.‘ (…) Nebo: ‚Široka strana maja rodnaja, mnogo ťurem i lagerej bogataja.‘“

 „Što tam tvorilos‘ čuděs, ob etom znaet sam les.“

 „Vrahové, ti tam měli přednost, na nás špiony ani moc neřvali, nejhůř byli na tom kulaci… Ten, co ukradl deset snopů, dostal deset let. Ten, co milenci své manželky usekl sekerou hlavu, dostal pět let. Oni se nám tím hrdě chlubili. ‚Ty kusočnik‘ – v tomto smyslu amatér, příštipkář.“

Z politických vězňů tam byli také lidé z různých vrstev. Byl tam i revolucionář, co prý dobýval Zimní palác. Možná nejpočetnější skupinou tam byli zemědělci – tzv. kulaci. „Potom Sověti rozdělili půdu. Někdo dobře hospodařil, někdo ne. Ten, co špatně hospodařil, zakládal kolchozy, ten co dobře, tomu se tam nechtělo. ‚Byl ze mne kulak, dostal jsem deset roků, vystěhovali mě sem, manželku do Kazachstánu, kde jsou děti, nevím, tak to je, chlapče,‘ říkal mi.“

Víš, soudruhu, oni ti Sověti to někdy přehnali.

„Někteří komunisté byli v nacistických koncentrácích pět let a přežili to, například Zápotocký či Hendrych. Na sklonku šedesátých let do Zdíkova jezdil Hendrych, muž číslo dva Novotného režimu, měl tu chalupu. Mluvil jsem s ním a přišla řeč na to, že Zápotocký měl dost podryté zdraví z koncentráku. Já mu říkám na rovinu: ‚Kdybyste byl v sovětským táboře tak jako já, tak by Zápotocký, a možná i vy, vydržel s bídou jednu zimu.‘ Ani neprotestoval. ‚Víš, soudruhu, oni ti Sověti to někdy přehnali.‘“

„Do armády jsem měl jít již 19. prosince 1942, dostal jsem však zápal plic, byl jsem v lágerní nemocnici. Zachránilo mě, že jsem měl chuť k jídlu, jiní ji v nemoci ztráceli. Jak okolo lidé umírali, tak jedna sestra mi z nočních stolků okolo nosila zbylé chleby a všechny jsem snědl.“

Byli jsme jen čísla

„Vyléčil jsem se a sloužil jsem v nemocnici. S Rusem Voloďou jsme sekali dříví, zatápěli a nosili jsme mrtvoly do takové dřevěné boudy. Dávali jsme je tam nahé, skládali jsme je napříč jako dříví, bylo jich pět šest nad sebou. V zimě jsme je nemohli zakopat, byla zmrzlá půda, až na jaře roztála a mohly se odvézt. Ležely tam od listopadu až do dubna. Dělali jsme si z toho i srandu, co nám zbývalo…“

„Byli jsme jen čísla. Strážný měl kolíky s čísly, když někoho mrtvého odváželi, ohlásili mu to a kolík vyndal. Na palec se mrtvole přivázala zase kartička jen s číslem. Tak se to dělalo.“

„Znovu jsem měl odjet do Buzuluku v dubnu, někdo však zemřel na tyfus, byla karanténa. Odjeli jsme až koncem června, do Buzuluku jsem přijel až 26. července 1943.“

Za každý snop rok

„V Buzuluku jsme pomáhali se žněmi. Na návsi byla šibenice, na ní traverza, v pět hodin na ni ponocný zazvonil, vstávala celá ves, aby v šest hodin byla už na poli. Lidé, aby se najedli, si vařili pšenici se solí, říkali tomu kuťa. Nesměli to dělat, to bylo trestné. Jeden vzal deset snopů pšenice, za každý snop dostal rok. Sovětský svaz, to byl žalář národů.“

Žádný samopalník, půjdeš ke spojařům!

„Chtěl jsem k samopalníkům. Byl však nedostatek spojařů, hodně našich lidí (Rusínů) neumělo pořádně číst a psát. Hlásil jsem se, že mám ukončenou měšťanku. Velitel říká: ‚Žádný samopalník, půjdeš ke spojařům!‘ Nechtělo se mi odloučit se od kamarádů… Bombardovali náš transport, kdesi u Priluk, já jsem byl v něm, bylo dvaačtyřicet mrtvých. Naštěstí se mi nic nestalo…“

„Navazoval jsem spojení mezi velitelem baterie na pozorovatelně a tzv. palpostem. Někdy je před pěchotou, někdy za pěchotou… Někdy to bylo hodně nebezpečné, muselo se navázat spojení za každé situace.“

Za války byla volnější disciplína

„Boje pro mě začaly u Kyjeva. V životě jsem to neviděl, pro mě jako by začalo zemětřesení, kaťuše létaly. Němci tam leželi mrtví, většinou bosí, Rusové a hlavně ti ze Střední Asie, ti je obrali o všechno. … Nosil jsem přilbu (anglickou), dokud jsem neviděl jednoho, jak mu kulometná střela proletěla skrz přilbu. Byla volnější disciplína, zahodily se masky, místo toho si voják radši nechal v chlebníku místo na jídlo…“

„Bylo hodně vší. Těch se vyvaroval především ten, co se moc nemyl. Běda, když se mezi vojáky dostal nějaký čistý, vypraný a umytý. Všechny přešly k němu, do rána byl jich plný.“

V lazaretu jsem ležel s Čechem v německé uniformě

„Kyjev jsme dobyli, to byla hora sutin. … U Kyjeva jsem to ve zdraví přežil, u Bílé Cerkve jsem byl zraněný… Ležel jsem v lazaretu u Bílé Cerkve a vedle mne ležel Čech z Říše, který musel narukovat do německé armády. Byl v německé uniformě, normálně jsem se s ním bavil. Pak ho odvedl sovětský důstojník, zastali jsme se ho, Sověti také, on nám řekl, že nám do toho nic není. Do naší armády asi nenastoupil, na rozdíl od západní armády, naše východní je nebrala. Nikdy jsem neviděl, že by se dobíjeli zajatci, dostalo se jim dobré péče. Sověti se ale po válce nelidsky zachovali k zajatcům, když je v táborech dlouho drželi…“

V rámci rekonvalescence se pan Jacko dostal do Kursku a pak mezi volyňské Čechy. „Mezi volyňskými Čechy jsme se měli dobře. Měli jsme tam buchty, bílé kafe. Buchtu jsem neměl přes čtyři roky,“ dodává Pavel Jacko. Posléze byli přesunuti poblíž hranicím s Podkarpatskou Rusí.

Domů jsem mohl až po deseti letech

Z politických důvodů Sověti nechtěli, aby Čechoslováci osvobozovali toto území. Sověti nabízeli místnímu obyvatelstvu pšenici za to, když pošlou své syny do Rudé armády. Mladší bratr Pavla Jacka šel do Rudé armády. „Moje matka dostala za něj tři metráky pšenice. Čechoslováci nic nedávali, neměli co.“ Pan Jacko bojoval na Dukle, byl znovu raněn. Od konce listopadu 1944 do začátku ledna 1945 dostal dovolenou, kterou mohl strávit doma mezi svými. Při příjezdu byl zatčen. Propustili ho s podmínkou, že se nebude vměšovat do toho, co se tam děje. „Sověti již agitovali proti Čechoslovákům. Jinde jsme spolu bojovali a tady…“ Sověti mu nabízeli práci v bezpečnosti, v NKVD, studium v Leningradě, on však odmítl s tím, že již poznal sovětské pořádky.

V srpnu 1945 doma řekl, že se ještě vrátí, ale nevrátil se. Přijet na návštěvu k rodičům mohl až po deseti letech, po smrti Stalina. Po válce pan Jacko nastoupil u SNB, sloužil na různých místech v jižních a západních Čechách, v současnosti žije ve Zdíkově u Vimperka.

Měli jsme v československé armádě čtyři národnosti

„Čechy, Slováky, Rusíny a Čechoslováky (tj. Židy). Vycházeli jsme spolu dobře. Jen Židy někteří neměli rádi. To nebyli mnohdy žádní hrdinové, oni se s námi také moc nedružili, družili se spolu stranou. Podkarpatští Rusíni spolu mnohdy mluvili česky. Jednou se nás místní báli, než zjistili, že máme lvíčka na uniformě. ‚Eto Čechoslovaky, eto naši.‘ A už nás vítali.“

O Sovětském svazu

„V sovětské armádě to často bylo tak: ‚Za čem nam dumať, za nas dumajet tovarišč Stalin.‘ Za nás přemýšlí soudruh Stalin. Tak byli někdy zfanatizovaní. My Čechoslováci jsme nebojovali za Stalina, ani za Beneše. Bojovali jsme za sebe, za Československo.“

„Pamatuji si, jak Sověti se škodolibou radostí oznamovali Polákům: ‚Ta vaše Francie je pokořena, za chvíli dojde i na Anglii.‘“

„U Charkova ve vězení byl chlap, Bělorus, který byl katem a střílel polské důstojníky. Ptali jsme se ho, jak to dělal. Říkal: ‚Normálně se s ním bavíš, jestli si již podal žádost o milost, řekneš mu, aby zahnul do jedné místnosti, tak ho na prahu zastřelíš do zátylku, on se tam hned sesype.‘ Také dostal trest smrti, který mu změnili na deset let. … Sověti byli tak hloupí, nebo neměli čas, že ani nevzali v Katyni Polákům dokumenty. Na tom základě je pak Němci jednoduše identifikovali. … Když komunisté mluví o humanismu, to je směšné.“

„Místo poselství… Kdybych býval věděl, jaká bude politická situace v Československu, nešel bych k policii. Před sovětským režimem bych utekl ještě dál na Západ. Šel bych třeba do Ameriky, sepsal bych to, co jsem zažil.“