The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Jaklová (* 1939)

• narodila se 9. srpna 1939 v Praze

• její rodiče pocházeli ze sudetského kraje, z Opavy

• maminka byla německé národnosti, tatínek české

• vyrůstala v Praze Vysočanech, kde rodinu v roce 1945 zastihlo bombardování

• po válce byla část její německé rodiny vystěhována do Německa

• v letech 1953–1957 vystudovala hospodářskou školu v Dušní ulici

• v roce 1963 navštívila poprvé západní Německo

• po návratu absolvovala výslech StB

• v roce 1967 se jako stenografka zúčastnila IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, kde zapisovala například projevy Ludvíka Vaculíka a Václava Havla

• kolem 9. listopadu 1989 zažila pád Berlínské zdi

• listopad 1989 prožila na balkóně Melantrichu

• jako stenografka zapisovala projevy řečníků na demonstracích

Ve svých prvních dětských vzpomínkách vidí pole, bomby a pláč rodičů. Nedělní porcelánové nádobí, do kterého měli sotva co dát. Pak kostel vyměněný za pionýrský šátek, první pomeranč od soudruhů. Hospodářskou školu, první cestu za železnou oponu. Význam slova svoboda se u ní proměňoval s každým dějinným mezníkem díky životním zkušenostem i díky práci stenografky, kdy byla přímo u zdroje – zapisovala slova těch, kteří ze zapsali do dějin. Ona svou svobodu nakonec pochopila – ve své seberealizaci a odpovědnosti. 

Rodina z chudých poměrů v sudetském kraji

Eva Milada Julie Jaklová, rozená Vallová, se narodila 9. srpna 1939 v Praze. Její rodiče pocházeli ze sudetského kraje, z Opavy. Maminka Hedvika, za svobodna Cahelová, byla německé národnosti, tatínek Bohumil Valla byl Čech, respektive Moravan. Vyrůstala s o rok mladší sestrou Janou. „Maminka chodila do německé školy, tatínek do české. My jsme ale doma mluvili pouze česky, nelišili jsme se nijak od českých sousedů v Praze. Rozdíl spočíval pouze v tom, že jsem časem zjistila, že maminka nemá povědomí o českém pravopisu,“ začíná své vyprávění Eva Jaklová.

Její maminka přišla v dětství o oba rodiče, vyrůstala v chudobě. Tatínek byl vyučený zámečník, ale v první polovině 30. letech, v době hospodářské krize, odešel za prací do Prahy, stejně jako jeho sourozenci. V té době už chodil s Hedvikou. Vzali se v roce 1939 před narozením Evy.

Utíkali jsme a neměli jsme nic

Rodina Vallových si našla byt ve Vysočanech, v ulici Novovysočanská 697. Sem patří Eviny první dětské vzpomínky, které začínají nálety na Prahu a pobyty ve sklepě. Nejvýraznější je ta, kdy bylo zasaženo několik nejbližších domů vzdálených pouhé desítky metrů. Není už se koho zeptat, ale mohlo to být 25. března 1945, kdy američtí letci zaútočili na strategickou průmyslovou část ve Vysočanech a zřejmě okrajově „pokropili“ i „nové“ Vysočany včetně nádraží Libeň a továrnu ČKD. Počet obětí musel být značný.

„Utíkali jsme z krytu na kopec Balkán, kde jsme leželi a kolem padaly bomby. Rodiče nám drželi hlavy, protože ty tlakové vlny byly mohutné. My jsme to tedy přežili. Pak jsme několik dní bydleli v zahrádkářské kolonii v Hrdlořezech, na konečné tramvaje [číslo] 21. Tam jsme spali několik nocí a lidi z okolí nám nosili jídlo. Tehdy jsem viděla svoje rodiče poprvé a naposledy plakat. Neměli jsme vůbec nic, utíkali jsme bez ničeho,“ vypráví Eva Jaklová.

Po bombardování se vrátili domů. V pozůstalosti rodičů našla Eva doklad o tom, že rodina utrpěla po náletech ztrátu a že pan Valla převzal pět litrů petroleje a pětilitrový hrnec. Bydleli v jednopokojovém bytě, v kuchyni, kde byl přívod plynu. V pokoji, kde byl komín, bydlela další tříčlenná rodina, která zřejmě vařila na kamínkách. Brzy po válce se tato rodina mohla odstěhovat, takže pak Vallovi mohli obývat 1+1 s koupelnou a WC, což bylo tehdy v dělnické čtvrti „nóbl“ bydlení. Evina maminka, která posluhovala u bohatých lidí, přebírala jejich zvyklosti. Přestože v ruce obracela každý pětník, potrpěla si na dobré stolování a vkusné oblečení, které si dokázala přešít nebo ušít. Oblečení jí také posílala otcova sestra, provdaná do západního Německa. „Neměli jsme co jíst, ale to ‘nic’ jsme jedli z porcelánu,“ vzpomíná s úsměvem Eva Jaklová.

Roztržená rodina matky

Otcova sestra Milada se zamilovala do Němce, radiotelegrafisty, který za války sloužil v Praze, vzali se a v roce 1944 se jim narodila dcera. „Koncem války byl strýc převelen mimo republiku, ale v poválečném období neexistovalo žádné spojení s Německem, takže ztratili na sebe kontakt a on nechal svou ženu hledat přes americký Červený kříž. Našli ji i s dcerkou v rodné Opavě, kam se odstěhovala z Prahy. Místní úřady jí řekly, že se musí buď rozvést, nebo se odstěhovat do Německa za manželem. Radila se se svou matkou a ta jí řekla: ‚Vdávala ses z lásky, tak bys měla jít za manželem.‘” Jako Češka nemusela do lágru, měla před odjezdem volnost pohybu a mohla si odstěhovat nějaký nábytek včetně šicího stroje.

„Na rozdíl od tety Julie z matčiny strany, která byla tzv. odsunuta a s dětmi do lágru musela a mohla si vzít s sebou jen to nejpotřebnější,“ říká Eva Jaklová a pokračuje: “Později mi její dcera Marta, tedy sestřenice, vyprávěla, že když přišli do lágru ruští vojáci, jí bylo 17 let a maminka měla připravený velký nůž. Kdyby chtěli dceru odvést, prý by ji zabila. Nic takového se ale naštěstí nestalo.“ Osud do Německa zavál po válce i další dvě matčiny sestry.

Kostel, pionýrský šátek a první pomeranč

Eva šla do první třídy v roce 1945 a jak říká, byla vzorné dítě. Do roku 1948 měli povinné náboženství, které po únorovém puči skončilo a všichni museli chodit do Pionýra. „Pamatuji, že když už jsme byli všichni pionýři, tak někdy kolem roku 1949 nás jako chudé děti z dělnické čtvrti pozvali na všeodborový sjezd ve Sjezdovém paláci. Napochodovali jsme na pódium, každý před ‘svého’ papaláše, a dostali jsme od nich balíček. Bylo to určitě poprvé, kdy jsem jedla pomeranč. Nebo mandarinky? Už nevím,“ vypráví Eva Jaklová. Ačkoli Vallovi žili skromně, jako chudá si nepřipadala. „Měli jsme oba rodiče, bydleli jsme v bytě o dvou místnostech, s vlastní koupelnou a záchodem, a to byl luxus. Neměli jsme vodu na chodbě a nemuseli jsme se koupat v neckách jako většina dětí z druhého konce čtvrti, tzv. ‚Fišpanky‘.“ Maminka také dbala, aby na Vánoce děti dostaly knížky a dopřávala jim i jazykové kurzy.

Jakého politického smýšlení rodiče byli, si Eva netroufá říct, ale s režimem určitě nesympatizovali, nijak se neangažovali. Rodiče chodili do Sokola, i ona cvičila na posledním všesokolském sletu. Po roce 1948 jako děti poslouchali pod stolem sokoly, kteří k nim chodívali na návštěvu. „Pořád mluvili o tom, že něco praskne. O komunistickém převratu jsem nic nevěděla, otec byl pro režim jen pracovní síla, žádný majetek k znárodnění jsme neměli.“ Z rozhovorů dospělých se dozvěděla o Miladě Horákové, odsouzené k trestu smrti. Později museli z učebnic vytrhávat stránky s fotografií Slánského coby zrádce národa a později při vyrovnávání se s obdobím kultu osobnosti vytrhávali fotografie Stalina a poté i Gottwalda. “Chápala jsem, že politický režim není dobrý,“ říká pamětnice.

Hospodářská škola

Eva Jaklová odmala hrávala na housle, a když uvažovala o studiích na konzervatoři, uznala, že na to nemá dost talentu. Maminka viděla svou dceru v kanceláři, což bylo tehdy považováno za „lepší zaměstnání“, a tak Eva v roce 1953 nastoupila na dvouletou hospodářskou školu v Dušní ulici, kde pak setrvala ještě další dva roky až do maturitního ročníku.

Vzpomíná na poměrně svobodné prostředí na této škole v 50. letech. Například na češtináře Hlinovského, který studentům říkal: “Český národ je jako opice – vždycky se klaní nějakému zlatému teleti. Jednou je to Západ, jednou Východ.”

Hospodářskou školu dokončila v roce 1957 a nastoupila na umístěnku na Obvodní národní výbor (ONV) pro Prahu 15 (dnes Praha 4). „Byla jsem dobrá na těsnopis a psaní na stroji, ale s jazyky to bylo horší. Ale nejvíce vadilo, že máme příbuzné na Západě. To bylo velké politické mínus. Neměla jsem šanci dostat se například do zahraničního obchodu jako některé spolužačky, které pak viděly kus světa,“ vypráví Eva Jaklová. Práce na národním výboru tedy nebyla žádná výhra, jak říká, pracovali tam částečně prvorepublikoví „fajnoví“ úředníci, z nichž většina se stala členy Komunistické strany Československa (KSČ) z obavy o zaměstnání, ale také lidé bez patřičného vzdělání, na druhou stranu však upřímní, naivní komunisté, s nimiž se dobře pracovalo. „Předseda ONV Praha 15, jmenoval se Krásný, předtím byl povoláním kožešník, nám neustále zdůrazňoval: ‘Pamatujte si, že vy jste tady pro lidi, ne lidi pro vás.’ Jediné, co mi vadilo, že mě jeden můj šéf nutil zdravit ‚Čest práci‘ místo ‚Dobrý den‘. Říkala jsem, že zdravím tak, jak mě to naučila maminka,“ vzpomíná pamětnice.

Poprvé na Západě

V roce 1963 se podívala poprvé za železnou oponu, když ji pozvala sestřenice do Frankfurtu nad Mohanem na svatbu. Byla jako v Jiříkově vidění, když viděla moderní stavby, krásné fasády, které nepadaly jako v Čechách, obchody plné zboží, které neviděla ani v pražském Tuzexu (prodejna za západní měnu). Ale když pragmatická Eva viděla lidi nezaměstnané, žebrající a jiné podobné výjevy, byla svým způsobem hrdá na to, že v Československu nikdo nežebrá a nespí v krabicích.

Později, když už byla vdaná a měla rodinu, se jí nelíbilo ani to, že v Německu bylo považováno za samozřejmé, když se provdané ženy po narození dítěte de facto vzdaly povolání, potažmo kariéry, a byly finančně závislé na manželovi. Takto v těch letech v lidově demokratickém Československu už část žen neuvažovala. „Ráda jsem se tedy vracela do Československa, i když jsem věděla do čeho,“ říká Eva Jaklová, které nabízeli, aby v Německu zůstala. Emigrovat bez možnosti návratu ale nikdy nechtěla.

V té době také začala víc uvažovat o tom, co znamená slovo svoboda. „Svoboda je nejen to, že člověk může sdělovat beztrestně své názory, je to i volnost pohybu a možnost seberealizace takovým způsobem, jak jsem to viděla na Západě,“ říká. Mladí ze Západu mohli cestovat po celém světě, pracovat třeba v Africe pro humanitární organizace, což by se jí možná líbilo. Člověka v téměř hermeticky uzavřeném lidově demokratickém Československu to tehdy ani nenapadlo, protože tu možnost neměl.

Výslech na StB

Když se vrátila poprvé z Německa, dostala pozvání na oddělení Veřejné bezpečnosti v Praze 9. Věděla sice, že existuje něco jako tajná policie, ovšem spíše z detektivních románů, a vůbec netušila, že jde o služebnu Státní bezpečnosti (StB). „Mladý muž v civilu mě vedl přes troje dveře, které odemkl a pak zase zamkl zevnitř,“ říká Eva Jaklová. Ptali se jí, co ji nejvíce zaujalo, když vlak přejel hranice na západní stranu. „Řekla jsem tomu policajtovi, že nejvíc mi vadilo, že ještě v Chebu ve vagónu, kde jsem byla sama, mě z každé strany hlídal příslušník mé země s kalašnikovem. A že jsem z toho byla smutná, že se taková věc stane. A on mi na to řekl: ‚No ony příslušnice našeho národa jsou taky všelijaké.‘ Tak to byla jeho odpověď,” vzpomíná Eva Jaklová, která se tehdy spíše instinktivně chovala při dalších otázkách záměrně jako naivka. „Předmětem výslechu bylo možná získání ke spolupráci, ale to nevím, protože další pokusy ze strany StB už nenastaly. Snad jsem je svou ‚naivitou‘ odradila.“ 

Sjezd spisovatelů 1967

Eva Jaklová se v roce 1965 vdala a v roce 1966 odešla na mateřskou dovolenou. A protože v roce 1961 udělala takzvanou zkoušku z komorního těsnopisu a získala titul komorní stenografka, přivydělávala si jako stenografka. Díky tomu se ve dnech 27.–29. června 1967 ocitla také na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, který se vepsal do dějin tím, že na něm spisovatelé zkritizovali politický režim jedné strany.

„Věděla jsem předtím, kdo to je Havel, možná jsem věděla, kdo je to Vaculík, určitě jsem věděla, kdo je to Jindřiška Smetanová, ale víc ne.“ Pamětnice s kolegy stenografovala projevy všech účastníků sjezdu. „Bylo to pro mě ještě větší školení než v roce 1963 první návštěva na Západě. Pochopila jsem tam spoustu věcí a také to, že svoboda a demokracie jsou příliš široké pojmy, než aby se daly vtěsnat do nějaké jednoduché definice, natož vymyslet nějaký model. Byl pro mě přínosný pohled intelektuálů na toto téma. Neopominutelné bylo i to, že to byl impuls k událostem, které vyústily v pražské jaro s jeho nadějemi,“ vzpomíná.

Byla to doba naděje

V období pražského jara externě pracovala jako stenografka v redakci Svobodného slova a sympatizovala s Alexandrem Dubčekem. „Dubček byl autorem formulace ‘socialismus s lidskou tváří’, na tehdejší dobu to byl velmi odvážný výrok. Tehdy jsme nečekali, že by mohla skončit vláda jedné strany, že by přestalo platit ‚Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak‘, natož že by se rozpadl východní blok. Byla to však doba naděje, i když řada lidí byla skeptická.“

Měsíc před tím, než v srpnu 1968 do Československa vtrhly tanky vojsk Varšavské smlouvy, jela s kolegy stenografy do Nitry na celostátní zemědělskou akci, kde se v kuloárech veřejně mluvilo o tom, že se na hranicích republiky houfují vojska Varšavské smlouvy, tato informace se k ní dostala i z jiných zdrojů. Nechtěla tomu věřit a nebyla sama. O měsíc později, 21. srpna 1968, se tyto zvěsti bohužel potvrdily.

Situace, která se už nikdy nebude opakovat

V listopadu 1989 mohla celkem bez problémů vycestovat s kamarádkou Martou do Západního Berlína. Už dříve měla možnost ve východním Berlíně navštívit úžasná muzea se starověkými exponáty, měly v plánu v nich strávit celý den. Dva tři noclehy měly ve východním Berlíně u přátel a opakované vízum do Západního Berlína jim umožňovalo kdykoli překračovat hranici. Chtěly si prohlédnout, jak to vypadá za Berlínskou zdí. Bylo to krátce po 9. listopadu, snad desátého. „Na cestě k hranicím se nedělo nic, ale za hraničním přechodem do východního Německa nastal horor – hrozny lidí na každé stanici. Otevřely se totiž hranice mezi východním a západním Německem a zdálo se, jako by celé východní Německo jelo do Berlína,“ vzpomíná Eva Jaklová.

Berlínští přátelé je z nádraží odvezli do svého domu a ráno je posadili na MHD do centra Berlína. „Na přechodech mezi oběma částmi Berlína byly kilometrové fronty východních Němců, dostaly jsme neoficiální radu, že jako cizinci můžeme jít přechodem pro diplomaty. Šly jsme si to ověřit na našem velvyslanectví, byla to pravda. Tři dny jsme si pak užívaly pamětihodnosti v Západním Berlíně v situaci, která se už nikdy nebude opakovat, včetně té vzrušené atmosféry.“

Listopad 1989 z oken Melantrichu

Zanedlouho „to prasklo“ i v Československu. V té době už byla Eva Jaklová zaměstnaná jako redakční stenografka ve Svobodném slově, v novinách, které vydávala tehdejší Československá strana socialistická. V létě roku 1989 podepsala petici Několik vět. Euforické revoluční dny prožívala z toho nejexponovanějšího místa – z balkónů a oken vydavatelství Melantrich, kde sídlila redakce Svobodného slova, měla Václavské náměstí jako na dlani. Střídaly se s kolegyní stenografkou při zaznamenávání projevů řečníků, kteří k demonstrantům od 21. listopadu každý den promlouvali právě z balkónu Melantrichu. 

Vzpomíná na dva momenty, které pro ni byly v té době symbolické. Jednou jí agilní západní fotograf, který se snažil ulovit co nejlepší snímek, vylezl na pracovní stůl, stoupl jí bezohledně na rameno a ani se neobtěžoval se omluvit. „S takovou neomaleností jsem se dosud nesetkala a říkala jsem si – jestli se takhle k sobě chovají lidé na Západě, tak zda je o co stát, copak nás ještě čeká,“ vzpomíná. Dravý proud západních novinářů musel být z bezpečnostních důvodů zpacifikován pomocí jakýchsi akreditací a do vysílací místnosti byli vpouštěni po skupinkách na určitý počet minut, aby si mohli udělat snímky venku i uvnitř. Do té doby nepoužívaný balkón by se mohl zřítit při nekontrolovatelném přetížení dolů na demonstrující davy.

Druhý symbolický moment ji ale naopak dojímá k slzám ještě dnes. V jednu chvíli se na střeše protějšího Hotelu Praha udála nehoda – sklem se propadl mladý muž a vážně se zranil. Přeplněným Václavským náměstím se k němu potřebovala dostat sanitka. „Z protější budovy volali vysílačkou na náš štáb, co se stalo. Informaci dostal k dispozici moderátor, tehdy Vašek Malý, později biskup, a požádal lidi, aby udělali uličku. Viděla jsem, jak jede sanitka a dav se rozevírá akorát na tu uličku. Jak zajíždí na místo, a když toho člověka naložili, jak zase udělali místo na otočku. Byl to úžasný pohled. Pan Václav Malý poděkoval lidem za to, jak se chovají, s poznámkou, že takovou ohleduplnou a slušnou společnost bychom chtěli vytvořit,“ vzpomíná Eva Jaklová.

I přes svůj plný talíř vidím lidi, kterým se daří špatně

S odstupem času si myslí, že se slova Václava Malého nenaplnila. I přesto, že se jí dařilo po revoluci dobře, měla dobrou práci, kterou vykonávala ještě v době natáčení rozhovoru (2021), s polistopadovým vývojem nebyla a není z mnoha důvodů spokojená. „I přes svůj plný talíř vidím, že jsou lidé, kterým se daří špatně, a vyhlídky nejsou dobré. Mám obavy o budoucnost svých vnoučat a pravnoučat.” Za tragickou chybu považuje zejména to, co se stalo po revoluci s naší měnou.

„Byla řada ekonomů, kteří protestovali proti takovému nedůstojnému podhodnocení koruny, které ve svém důsledku znamenalo pro mnoho lidí i totální znehodnocení pracně našetřených peněz na stáří. Ale tito ekonomové nebyli u kormidla,“ uzavírá své vyprávění Eva Jaklová.