The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Vladimíra Jakouběová (* 1956)

• narodila se 16. května 1956 v Turnově

• v dětství ji umělecky ovlivnil dědeček z matčiny strany, podnikatel ve sklářství a muzikant

• absolvovala Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni

• studovala dějiny umění a národopis na Masarykově univerzitě v Brně

• v roce 1979 nastoupila do Muzea Turnov jako metodik pro kronikáře

• s kolegy čelili nekompetentnímu vedení muzea, po odvolání ředitele se stala jeho zástupkyní

• v letech 1990–2023 působila jako ředitelka Muzea Turnov

• zasloužila se o znovuoživení lidových tradic v Pojizeří a Podkrkonoší

• stála u zrodu řady trvalých expozic, odborných publikací a působila i jako pedagog

• v roce 2024 žila ve Vráti a pracovala i nadále v Muzeu Turnov

Vesnička Vrát, která se ukrývá v srdci Českého ráje za Suchými skalami mezi obcemi Malá Skála a Besedice, zažívala ve 30. letech 20. století nebývalý rozkvět. Byl zde obecní úřad, kampelička, budova Sokola a lidé žili bohatým kulturním životem. Dědeček Vladimíry Jakouběové Bohumil Ježek na Vrátě v roce 1931 postavil dům, založil sklářskou firmu a byl zde váženým občanem. Dával místním lidem práci, pomáhal financovat obecní vodovod s vodárnou. Dokázal obyvatele Vrátu podržet dokonce i za války – aby se nemuseli účastnit nuceného pracovního nasazení. Byl zakladatelem dolů na těžbu železné rudy a těžká válečná léta tak místní mohli prožít v místě bydliště.

Vše se však změnilo v 50. letech, kdy i na malý a nenápadný Vrát dolehla tíha komunistického režimu. Dědečkovi v roce 1956 firmu i se zbožím sebrali. Členové rodiny od té doby neměli zrovna nejlepší kádrový profil, což se projevovalo různými újmami. Otec Vladimíry třeba nemohl dostat dobrou práci a musel na čas takzvaně k lopatě. “Tady na Vrátě byli všehovšudy tři komunisté. Dokázali však celou vesnici od základu rozvrátit,“ vzpomíná pamětnice.

Jednou, to jí bylo 16 let, se po měsíci vrátila domů z jihočeské Bechyně, kde studovala střední školu. Vypravili se s rodiči do hostince – posedět a poklábosit se sousedy. Tak to koneckonců vždycky dělával i její dědeček. “To byl rok 1972, sedli jsme si s rodiči v hostinci ke stolu. A jeden místní soudruh nahlas řekl: ‚Celou vaši rodinu pověsím na stromech, co vám rostou před domem.‘ Na takový zážitek se těžko zapomíná,” dodává s hořkostí v hlase pamětnice.

Schovávala se pod stůl a poslouchala strejce, jak si povídají

Vladimíra Jakouběová, rozená Berglová, se narodila 16. května 1956 v Turnově. Tatínek Vladimír Bergl a maminka Zlatuše Berglová, rozená Ježková, měli oba ekonomické vzdělání. Vladimíra měla ještě starší sestru Zlatu. Historie rodiny je na Vrátě dohledatelná až do 17. století. Pradědeček Vladimíry byl jedním z největších místních statkářů, kterému však v období kolektivizace veškeré statky vyvlastnili.

V dětství na ni měl zásadní vliv dědeček z maminčiny strany, podnikatel ve sklářství, Bohumil Ježek. “Jakmile splatil hypotéku a firma začala prosperovat, přišli soudruzi a všechno mu vzali. To bylo v roce 1956, kdy jsem se narodila. Dědeček s babičkou už neměli nikdy jinou možnost než pracovat jako dělníci doma. Dědeček to zdravotně odnesl, měl tři infarkty, psychické potíže a zemřel v podstatě jako relativně mladý člověk, v 60 letech,“ vzpomíná.

Kromě obchodního ducha měl Bohumil Ježek také hudební vlohy, hrál na tři hudební nástroje a založil vesnickou kapelu. “Pamatuji si, že u nás hudebníci často zkoušeli. Byla jsem schovaná pod stolem a poslouchala strejce, co si povídají.” Díky dědečkovi navštěvovala Lidovou školu umění – výtvarný obor i hru na klavír.

S dědečkem jezdívali na koncerty, pomáhal jí objevovat svět umění, jak jen to bylo v té době možné. „Občas byl na mě přísný, dostala jsem i smyčcem,“ vzpomíná láskyplně. Dědeček jí dokonce domluvil hodiny kreslení u významného malíře Vladimíra Komárka, který tehdy učil v Semilech na Lidové škole umění.

V srpnu 1968 jsme nesměly vycházet ven

Vladimíře bylo 12 a její sestře 15 let, když do země násilně vpadla vojska Varšavské smlouvy. „21. srpna ve čtyři ráno k nám přiběhl pan Hlaváček, dědečkův kamarád a prvorepublikový oficír, a křičel, že je okupace. Se sestrou jsme si myslely, že jsou to Němci! Byly jsme deformované ze školy, vůbec nás nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný,“ kroutí hlavou pamětnice.

Když se dozvěděli, že jsou to Sověti, maminka děvčatům okamžitě zakázala chodit ven z domu. Bála se o dcery, jelikož v roce 1945 sama zažila osvobození Rudou armádou. Sovětská posádka se tehdy usadila i u nich na zahradě a maminka s babičkou strávily delší dobu ve sklepě, jak se bály vojáků. „Proto jsme se sestrou také nesměly z domu. Na zatáčce pod Suchými skalami stály tanky a maminka nás více než měsíc doprovázela denně na autobus, takový měla strach,” vzpomíná na období sovětské okupace.

Zásadní léta prožila na škole v Bechyni

Vladimíra úspěšně absolvovala všechny tři cykly Lidové školy umění. Tvořila s různými materiály a tíhla k umělecké práci rukama. Když se rozhodovalo o střední škole, dostala doporučení, aby se raději “uklidila” trochu dál od domova, protože v okolních školách by ji nepřijali. Nastoupila tedy na Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni, což se ukázalo jako dobré rozhodnutí.

“V Bechyni nás učili osvícení kantoři, často lidé, kteří museli z politických důvodů odejít z vysokých škol v Praze. V občanské nauce jsme se tak dozvídali věci, které bychom se jinde dozvěděli asi stěží,” hodnotí pamětnice. Studium bylo podle jejích slov intenzivní, měli skvělý kolektiv a s kantory se scházeli i mimo školní zdi. “Do Bechyně jezdím dodnes. Není rok, abych tam nejela. Naše třídenní srazy jsou legendární,” dodává pamětnice.

Při volbě vysoké školy zvítězila Masarykova univerzita v Brně a obor dějiny výtvarného umění a národopis. V té době ještě netušila, co studium národopisu obnáší. Školu si však zamilovala. Díky vedoucímu katedry, profesoru Jeřábkovi, se studenti dostali do terénu. Jezdili do oblastí bohatých na lidové tradice, strávili měsíc ve Strážnici, Broumově, Rožnově, ale dostali se i do zahraničí – tam, kam se mohlo. Byli v Polsku, v Arménii, v Gruzii. Vnímali fascinující architekturu, viděli byzantské popy sloužit mše, navštívili město mrtvých na Kavkazu. Hovořili s místními o jejich těžkém životě. Ale fotit zde kvůli komunistickému režimu nesměli.

Kronikáři psali dva druhy spisů – oficiální a pravdivé

Po státnicích z dějin umění a národopisu si pamětnice ještě dodělala při zaměstnání doktorát z dějin světového umění. Jelikož se chtěla vrátit do svého rodného regionu, jediné volné místo se tehdy nabízelo v Muzeu Turnov. Nastoupila zde v roce 1979 na pozici metodik pro kronikáře. Okres Semily měl v té době hustou síť kronikářů, kteří zaznamenávali život v obcích.

Po čase zjistila, že mnozí vytvářejí kroniky dvojího druhu – jednu oficiální, která zaznamenávala pouze linii politickou, a druhou pravdivou. Tyto záznamy ji zajímaly více, protože mapovaly životy lidí v jejich každodennosti. Navázala s nimi kontakt a dozvídala se cenné informace o lidové stravě, léčitelství nebo architektuře, které později využívala pro svou publikační činnost nebo při rekonstrukci Dlaskova statku v Dolánkách u Turnova. Po roce na této pozici získala na starosti sbírku etnografie a uměleckého řemesla a mohla se začít konečně realizovat i ve vystudovaném oboru.

Ředitel pil “na družbu”, ale díky tomu měli volné ruce

Ředitelem muzea byl tehdy Vladimír Tůma, člověk dosazený na pozici pouze díky své příslušnosti ke komunistické straně. Oboru nerozuměl, neměl ani adekvátní vzdělání. Holdoval však alkoholu a posiloval svou pozici pitím “na družbu” s vlivnými lidmi ze strany nebo s členy sovětské posádky, která byla v té době usazena v Turnově. Málokdy se střízlivý dočkal odpoledne.

Řediteli vadilo, že zaměstnanci drží pohromadě. Na pozici uklízečky dosadil do muzea svou matku, která měla ostatní kontrolovat. Praktikoval podivné machinace – dával “svým” umělcům přemrštěné honoráře, z nichž si část bral pro sebe. Zakázky se často proplácely dvakrát až třikrát a muzeum se tak dostávalo do hlubokých dluhů.

Jeho nezájem o muzeum někteří zaměstnanci spíše využívali ve prospěch své práce. Oficiálně se dělaly výstavy, které měly v názvu vždycky nějakou cestu. Cesta ke sjezdu. Cesta k výročí. Cesta k revoluci. “Nikdo na to samozřejmě dobrovolně nechodil. Ale kromě toho jsme mohli dělat i vynikající výstavy. Skvělé výstavy realizoval kolega Miroslav Cogan, třeba výstavu Filovi žáci, dílo Josefa Jíry, Vladimíra Komárka, Vladimíra Otmara, Josefa Němce, Dalibora Matouše a mnohé další,” vyjmenovává pamětnice. Na vernisážích se setkávali lidé podobného smýšlení a vznikla tak soudržná komunita místních umělců a literátů.

Vyhrožoval, že zlikviduje celou rodinu

Vše trvalo až do roku 1986, kdy se o ředitelovo nekalé počínání začali zajímat i příslušníci komunistické strany. V červnu ho odvolali a pověřili Vladimíru Jakouběovou jeho zastupováním. “Po cestě z okresního úřadu, kde došlo k odvolání, jsem ho viděla stopovat u silnice poblíž Kozákova. Vzala jsem ho. Celou cestu mi vyhrožoval, že zlikviduje mne i celou mou rodinu,” vzpomíná na neslavný konec ředitele muzea.

Nastalo období velkých změn. S ředitelem odešla i jeho účetní a bylo zapotřebí rychle zareagovat. Přebírat takto zadluženou instituci bylo náročné. Pamětnice neodbytně upozorňovala okresní úřad na veliké množství finančních nesrovnalostí, které se v souvislosti s bývalým vedením dostávaly na povrch. Muzeum se v té době ocitlo v dluhu ve výši jeho ročního rozpočtu. “Mé stížnosti už ani nečetli. Je s podivem, že takového člověka nechali deset let vést takovou instituci bez dohledu,” dodává. Podařilo se jí nakonec sehnat mimořádnou dotaci od ministerstva financí, ale rozhodně to nebyl jednoduchý proces.

V roce 1988 se Vladimíře Jakouběové a jejímu manželovi, fotografu Bohumilu Jakouběmu, narodil syn David. Do muzea se znovu vrátila až po mateřské dovolené v roce 1990. V kontaktu s kolegy zůstala ale i během mateřské dovolené. Po sametové revoluci v listopadu 1989 například spontánně iniciovala výstavu lidových betlémů, které nechala vyndat z depozitářů muzea po mnoha letech zákazu vystavování.

Vynesla na světlo zapomenuté lidové tradice Pojizeří

Samostatnou kapitolou v jejím profesním životě se stala práce na Dlaskově statku, který od roku 1977 patřil do majetku muzea. Statek předtím vlastnilo JZD Všeň a prostory sloužily jako skladiště. Do historické památky nikdo neinvestoval a muzeum ji přebíralo v žalostném stavu. Nadšenci z muzea v čele s paní Jakouběovou vlastníma rukama a mnohdy i nad rámec své práce pozvedli Dlaskův statek do důstojného stavu a otevřeli ho veřejnosti.

Pamětnice využila své vztahy s obecními kronikáři a začala pátrat po dávných lidových tradicích (křesťanských i předkřesťanských). K těm měla ostatně vztah už od dob studií na vysoké škole. Bylo jí líto, že v Pojizeří a Podkrkonoší se už tradice mezi lidmi neudržují. “Mnoho zvyků je přisuzováno křesťanům, ale řada prvků je ještě starších. Osobně mi jsou některé pohanské zvyky skoro bližší než ty křesťanské, respektují přirozený koloběh roku, přírodní jevy,” dodává pamětnice.

V roce 1986 pořádali na Dlaskově statku první Velikonoce a v činnosti pokračovali i přesto, že na první ročník takřka nikdo nepřišel. Dlaskův statek je dodnes jakousi “výkladní skříní” tradic Pojizeří a Podkrkonoší. Prezentují a rekonstruují se zde dávné lidové tradice – Velikonoce, Posvícení, Masopust a samozřejmě je na statku k vidění také stálá expozice z dob života statkáře Dlaska.

“Jestli jsem na něco v životě pyšná, tak na to, že jsem tradice naší oblasti objevila a společně s kolegy znovu oživila. Trvalo to mnoho let a začátky nebyly vůbec jednoduché,“ vzpomíná pamětnice. “Na statku je to přece jen tak trochu divadlo. Mnohem více mne těší, že se na mne po čase začali obracet starostové obcí, abych jim pomohla s detaily, například se scénářem masopustu, a oni sami už dnes dokážou ve své vesnici lidové zvyky úspěšně provozovat,” dodává.

Když se člověk pořád něco učí, pomaleji stárne

Vzácná kombinace výtvarného talentu, znalostí ze střední i vysoké školy, mnoho let praxe v muzeu, a navíc podnikavý duch po dědečkovi učinily z Vladimíry Jakouběové ideální kandidátku na pozici polistopadové ředitelky turnovského muzea. Město, které historicky vždy bylo městem spolků a uměleckých komunit, si nemohlo přát nikoho lepšího.

Povedlo se jí vytvořit takové přátelské a kolegiální prostředí, které se i ve zlých dobách vzepjalo a dokázalo zdánlivě nemožné. Postavili se ekonomicky na vlastní nohy, protože muzeum začalo okamžitě po sametové revoluci podnikat a získávat tak i vlastní finanční zdroje, což otevřelo muzeu do té doby nevídané možnosti. Rozsáhlé rekonstrukce všech budov muzea, úpravy depozitářů, nové stálé expozice a samostatné výstavy, přesunutí Kamenářského domu z Havlíčkova náměstí na nádvoří muzea nebo rozsáhlá Horolezecká expozice jsou jen malým výčtem toho, co se za vedení Vladimíry Jakouběové v muzeu podařilo. „Musela jsem se toho v muzeu hodně naučit, často za pochodu. A měla jsem štěstí na lidi, kteří mi v tom učení pomáhali. Myslím si, že když se člověk pořád něco učí, pomaleji stárne,“ zamýšlí se pamětnice. 

V roce 2023 předala vedení muzea kolegovi Janu Prostředníkovi a svou pozornost obrátila k vlastním nedokončeným projektům. Neúnavně pokračuje v publikační činnosti, učí na Technické univerzitě v Liberci, má vlastní pořad o lidových tradicích v Českém rozhlase Liberec, ale svůj čas věnuje také rodině a společnému cestování. “Můj manžel říká, že se oženil s muzeem. Má trochu pravdu. Ale v životě vás nemůže potkat nic lepšího, než že se každý den těšíte do práce, a já se těším už 40 let,” dodává na závěr optimisticky pamětnice.