Zbyněk Jakš

„To bylo období, ve kterém jsme nevěděli, co s námi bude dál. Bylo to hrozně těžké období. Spousta lidí zanevřela na šachtu. Ti lidé, co dělají v hlubině, tahají železa, která mají 80–90 kilo, žlaby, a to taháte sám. Ono to nějak jde, ale časem se tělo přihlásí, že jste dělal víc, než jste měl. Samozřejmě přechody z obrovského tepla do zimy, průvan, kdy člověk vyjde zpocený. Když je vám dvacet nebo třicet, tak si to člověk neuvědomuje, ale to tělo ano. A to tělo vám to vrátí. Byla tam spousta lidí, kteří měli problémy s klouby, zády a tak dále. Když ta šachta ještě fungovala, byla tam místa pro invalidní důchodce. Pracoviště, kde mohli provádět pomocné práce. Najednou to ale skončilo, oni ty lidi vyhodili a spousta horníků na šachtu zanevřela. Když to vezmu historicky, tak jsme byli zvyklí, když jsme šli fárat, dostali jsme svačinu, dostali jsme pití, dostali jsme věrnostní, deputáty, a to byly benefity, které tehdy ti horníci měli. V průběhu toho, když se ty šachty zavíraly, tak to šlo postupně. Deputát nám dali do výplaty, pak tohle přestali dávat a tamto přestali dávat a najednou ani ty peníze, kvůli kterým tam ti lidé šli pracovat. Najednou jste zjistil, že berete výplatu, ale paní, která dělá v bance, má větší. To už byly věci, které ty horníky dávaly jinam. Proč by si měli kazit to zdraví, když to, co je okolo, je jinak a líp? Proč člověk, který nedělá v zakouřeném prostoru na počítači, by měl brát stejně nebo víc, většinou víc, než mám já?“

„Já myslím, že ten, kdo to někdy viděl, byl malinko naštvanej. Když jsem tam přišel poprvé, viděl jsem čtyři žlaby, ty byly položený. Byl tam samet, tam něco hučelo. To byla první klimatizace, kterou jsem v životě viděl. Byly tam stálé podmínky a já se tehdy ptal, jestli bych tam nemohl spát. Žádný voják a nikdo neměl takové podmínky jako ty jaderné hlavice. Převážely je auta, kterým se říkalo izotermy, na té korbě měly také stálé podmínky, jaké ty hlavice vyžadovaly. Viděl jsem čtyři, byl tam žlab, tam byla vždy jedna, a byly tam celkem čtyři, o těch mohu říct, že jsem je tam viděl.“

„Samozřejmě jsme se báli, protože jsme slyšeli od těch lampasáků, co tam jezdili, že tam jsou ty pavouci jedovatí a zmije a podobné věci. Nebyli jsme na to zvyklí, jeli jsme tam s velkýma obavama. Ty obavy se díky nemoci rozptýlily, když máte vysoké horečky. Tam ti lidé dostali úplavici, takže výcvik museli dokončit v horečkách. My jsme ze začátku například chodili na záchod tak, že jsme si vylezli na auto, na přední kapotu. Tam jsme se drželi a tak jsme chodili na velkou. Jsme se báli být v kontaktu s tím pískem. Nocleh je tam normální, samozřejmě v noci zima a přes den vedro. Když zapršelo, tak jste nevěděl, to bylo jak moře v tu chvíli, a za hodinu to bylo suché. Když jsme šli večer do stráže, divil jsem se, proč tam dávají provazy, kudy se má chodit. Když byl den, divil jsem se, proč tam dávají provazy, když ale byla noc, byli jsme rádi, že tam ty provazy jsou. Jídlo tam všichni šetřili, ale jídlo by šlo. Bylo tam hrozně málo pití. Dostávali jsme litr chlorovaného čaje na den, přitom tam byly cisterny s limonádou. Ale jak tam stály, tak se limonáda zkazila, tak ji pak vylili.“

„Byl jsem v těch Hranicích na Moravě, zažil jsem na vojně revoluci. Myslím si, že to člověka trochu vyučilo. Málokdo si to dokáže představit, já v tu dobu chodil se svou současnou manželkou. Byla v Plzni na škole. Na vojně nám sebrali rádia a televize, takže jsme ani pořádně nevěděli, co máme dělat. Každý, kdo byl na vojně, ví, že se nesmělo mít u sebe zbraň, samopal a ostré patrony na pokoji. A my jsme to teď měli. Všichni měli na posteli samopal a zásobníky plné s ostrými náboji. Říkali, že máme být připravení, že pojedeme rozhánět demonstrace. A teď si představte, když řekli, že pojedeme do Plzně, co se vám asi honí hlavou. Odvezou mě do Plzně, tam bude stát moje budoucí manželka a já budu stát proti ní s tím samopalem. De facto nemáte ani moc na výběr. Zaplaťpánbůh, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, že jsme nikam nevyráželi.“