Marie Jakubíčková

„On dostal příkaz od toho, já nevím, jestli se to už jmenovalo národní výbor nebo revoluční výbor, prostě příkaz, že musí přijet do školy na dvůr s žebřiňákem. Přijel, a oni ty obyvatele školy, ty Němce, to ani nebyli Sudeťáci, ti už byli zpoza hranic, Deutschland, tak oni je nahnali na ten žebřiňák a tomu Kožurikovi řekli, že je musí zavézt k lesu. A to byla jistá smrt, protože tam těch Němců postříleli dost. A on ten Josef Kožurik najednou začal zvracet, on to nemohl přenést. Tak ta jedna slečna chytla opratě a: ,Jedem!' Práskla do koní a jeli. A co se stalo. Jeli s nimi ti vrahové a za vodou, jak se už vyjíždí ze Skřivan na ty cidlinské mosty, tak najednou se od lesa blížila kolona vojska s bílou vlajkou. Že kapitulují. A byli to Němci a milí ti vrahové se rozprchli a oni ty lidi zachránili."

„Tak jsem byla při tom, když přišla ta doba, kdy brali rolníkům mlátičky a stroje a tatínek měl i samovaz, ale u nás to nebrali. U nás přišli a byli to, já tomu říkám Werkschutz, ale to už nebyli Werkschutz, milice to byly. A byly to i ženy s revolvery, to vím. A my jsme jako děti se u toho postavili, ještě nás bylo doma šest. A oni nebrali ty stroje, oni brali ty motory. Takže znemožňovali. A maminka u toho byla a říkala, protože my jsme tam stáli jako řada: ,Není vám hanba? Není vám líto těch dětí?' A oni říkali: ,Není!'"