The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Radim Jančář (* 1951)

• narozen 22. května 1951 v Těšově u Uherského Brodu

• na konci 50. let otci zabavili kovárnu a hospodářství

• v roce 1970 nastoupil do semináře v Litoměřicích

• byl na vojně v Týništi nad Orlicí, kde hlídal muniční sklady

• pomáhal šířit Chartu 77

• v roce 1977 byl vysvěcen na kněze a tajně složil řeholní sliby řádu karmelitánů

• stal se druhým kaplanem ve farnosti svatého Mořice v Olomouci

• pomáhal při vydávání a šíření samizdatové literatury

• v roce 1980 přeložen do farnosti v Hranicích, kde ho začala sledovat StB

• v Hranicích opravil kostel

• v roce 1983 přeložen do farnosti ve Frýdku-Místku

• v roce 1986 přeložen do Frýdlantu nad Ostravicí, kde působil až do roku 1994

• od roku 1997 studoval v Římě církevní právo

• v Římě 13 let vykonával funkci generálního prokurátora řádu karmelitánů

• po návratu do Česka působil jako soudce církevního soudu

Život Josefa Jančáře se nesl ve znamení konfliktu s komunistickým totalitním režimem v Československu. Od samého dětství až do současnosti s nimi sváděl boj. Někdy prohrával, jindy vítězil, nikdy však nesklonil hlavu. Otevřeně kritizoval komunisty a kohokoliv, kdo s nimi spolupracoval. Mnohé Josefovi přátele zavřeli do vězení, odebrali jim státní souhlas vykonávat kněžské povolání nebo je jinak perzekvovali. Řada kněží neměla sílu a s režimem kolaborovala, ale on jim to nemá za zlé.

Kovář bez kovárny

Rodina Jančářových žila ve vesničce Těšov nedaleko Uherského Brodu. Tatínek měl kovárnu, kde hlavně podkovával koně. Měli i malé hospodářství, na kterém zase pracovala maminka. Vše se však změnilo, když k moci přišli komunisté. Josef se narodil v roce 1951 do tohoto pro rodinu těžkého období. Koncem 50. let jim zabavili kovárnu i hospodářství. „Pamatuju si taky, když pro to všechno přijeli. Veškeré zařízení, veškeré vybavení, nástroje – všechno odvezli, včetně bucharů, brusek a tak dále. A dali za to tatínkovi dvacet tisíc na vázaný vklad. To znamená, že to mohl použít jenom na stavbu. Ale za dvacet tisíc i v té době se mnoho postavit samozřejmě nedalo,“ vzpomíná Josef na své rané dětství. Tatínka dlouho nechtěli nikde zaměstnat, až nakonec našel práci v JZD jako kovář. Časem přešel do vojenského opravárenského podniku, kde dělal údržbáře. Maminka zase našla práci v České zbrojovce v Uherském Brodě.

Když Josef nastupoval do maturitního ročníku, přišel další střet s totalitním režimem. Zrovna jel na vyšetření, když 21. srpna 1968 Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. „Když jsem přijel do Kyjova do nemocnice, tak ta už byla obklopená sovětskými tanky. Když jsem přišel na oddělení, tak zrovna dobývali pražský rozhlas. To je ta známá situace, kdy říkají, že tam brzy vpadnou Rusové, že se loučí a budou se snažit přihlásit z jiného místa, a pustili hymnu. Všichni lékaři a sestry byli u rádií, sestry brečely. Tam byla situace velice silně emotivní,“ vzpomíná Josef. Zapojoval se do organizování protestních akcí, a když se v lednu 1969 na protest proti okupaci upálil student Univerzity Karlovy Jan Palach, nesl ve smutečním průvodu v Uherském Brodě věnec.

Bohoslovcem v době normalizace

Po maturitě Josef nastoupil na elektrotechniku do Brna. Už tehdy zvažoval, jestli se má stát knězem, ale ještě se definitivně nerozhodl. Toto rozhodnutí ale rychle přišlo a po prvním ročníku v roce 1970 nastoupil do semináře v Litoměřicích, protože v Olomouci se v té době seminář rušil. Když komunisté v roce 1948 převzali moc v Československu, žily zde téměř tři tisíce řeholníků. Komunisté je považovali za hrozbu, a proto naplánovali akci K, která měla za cíl řeholní řády zlikvidovat. V dubnu 1951 ve dvou etapách zavřeli 219 řeholních domů a 2376 řeholníků přemístili do objektů, které měli pod svou kontrolou. Na to navázala akce Ř, zaměřená proti ženským řeholním řádům. Do řádů nesměli vstupovat noví lidé a některé řády zakázali úplně, mezi nimi i salesiány, karmelitány a jezuity. Josef se chtěl stát jezuitou, ale žádného neznal. Nakonec se ale seznámil s karmelitánem páterem Metodějem Františkem Minaříkem. Často za ním jezdil do jeho působiště v Albrechticích nad Orlicí a on ho duchovně formoval.

Po druhém ročníku semináře museli jít všichni bohoslovci na vojnu. Josefa přiřadili k vojenskému útvaru 1337 do Týniště nad Orlicí. Do působiště pátera Minaříka to měl jen pár kilometrů. „To zkrátka asi pán Bůh zařídil. O vycházkách jsem chodil za ním a mohl jsem pokračovat v řeholní formaci. Takže komunisté tím, že nás donutili jít na vojnu, nakonec udělali dobro pro církev,“ vzpomíná Josef s úsměvem. Nikdy ho nepřistihli, že pátera Minaříka navštěvuje, ale mnohokrát ho kárali, že chodí do kostela a dělá armádě ostudu, protože tam chodí v uniformě. „Já jsem říkal: ‚Já nemám problém. Tak mně dovolte chodit v civilu a já tam budu chodit v civilu. Vy mně nemůžete zakazovat chodit do kostela. To je moje občanské právo a já jako voják neztrácím občanská práva,‘“ vypráví Josef. Často ho velitel roty napadal, že je vatikánský špion. Zvláštní ovšem je, že Josefa přidělili právě k tomuto útvaru, protože šlo o útvar zvláštní důležitosti. Jako psovod u strážní roty měl za úkol hlídat obrovské muniční sklady. Po dvou letech základní vojenské služby se v září 1974 vrátil do semináře.

Kněží bojující proti režimu

Když v lednu 1977 vznikla občanská iniciativa Charta 77, kritizující politickou a státní moc za nedodržování lidských a občanských práv, Josef s dalšími bohoslovci ji chtěli podpořit. Na pokoji v semináři Chartu 77 rozmnožovali. Ve skříni měli deset magnetofonů, které ve dne v noci běžely a kopírovaly pásky s Chartou 77. V tom roce se Josef s několika dalšími bohoslovci připravoval na kněžské svěcení. Týden před svěcením měli duchovní cvičení ve Vranově u Brna. Druhý den ráno tam přijela Státní bezpečnost (StB). „Z každého pokoje, bylo zajímavé, si vybrali jednoho, který byl, bych řekl, takový psychicky nejlabilnější. A ty lidi vyslýchali celý den,“ vypráví Josef. StB měla ve výsleších pokračovat i další den. Ordinář brněnské diecéze monsignore Ludvík Horký ale zajel na ministerstvo, tam udělal pozdvižení a tento incident označil za maření náboženského úkonu. Díky tomu už výslechy nepokračovaly.

Ze sedmi bohoslovců, které biskup Josef Vrana 25. června 1977 vysvětil na kněze, byli dva tajně členy řádů, a to Josef u karmelitánů a Emil Matušů u salesiánů. Oni dva dostali zákaz vysvěcení. Josef se domnívá, že k tomu došlo právě na základě výslechů na duchovních cvičeních, kde se StB dozvěděla, že jsou řeholníky a podílejí se na rozmnožování Charty 77. Nakonec však den před svěcením přišlo povolení i k jejich vysvěcení. Biskup Vrana je nicméně vybral, aby pokračovali ve studiu na teologické fakultě. „My jsme to teda všichni svorně odmítli, protože v té době dělat doktorát teologie by znamenalo podepsat spolupráci se státem nebo se Státní bezpečností,“ vzpomíná Josef.

Tajně řeholníkem

Pravidelné setkávání Josefa a pátera Karla Vrby s karmelitánem páterem Metodějem Minaříkem vyústilo v touhu dát setkávání jasnou formu a složit řeholní sliby. Vše muselo probíhat v nejvyšší tajnosti, protože kdyby někdo odhalil jejich společenství, hrozilo jim vězení. „To když jsme skládali ty sliby, páter Metoděj byl tak ustrašený, že to jsme skládali v jedné maličké místnůstce v tom klášteře, kde to bylo jenom takové skladiště. Tam on zavřel dveře na dva západy a ještě ucpal klíčovou dírku, aby to náhodou někdo nepozoroval nebo se na to nějakým způsobem náhodou nepřišlo,“ vzpomíná Josef, jak s páterem Vrbou složili v září 1977 řeholní sliby do rukou pátera Minaříka. Společně tak založili tajnou komunitu karmelitánů, která se do revoluce rozrostla o dalších dvacet spolubratří.

Komunisté nikdy církev nezakázali, ale snažili se nad ní získat kontrolu. K tomu jim sloužil Státní úřad pro věci církevní, zřízený v roce 1949. Kněží museli získat státní souhlas k výkonu duchovenského povolání a stát jim také vyměřoval platy. Jejich kontrolu měli na starost církevní tajemníci, tedy zaměstnanci církevních odborů jednotlivých národních výborů. Dalším prostředkem pro získání vlivu na církev se stalo kněžské sdružení Pacem in terris. Do jejího čela dosadili církevní autority s režimem kolaborující a jménem organizace prezentovali prorežimní postoje církve. „Když byla zrovna u mě na faře schůze děkanátu, tam vždycky chodil církevní tajemník, tak se projednávaly věci děkanátní, kněžské a tak dále. Pak chtěl děkan projednávat otázky Pacem in terris. Já jsem řekl: ‚Děkane, stop. To je kněžská schůze, ne schůze Pacem in terris. Mnozí tady členové nejsme a nezajímá nás to. Tady se o tom mluvit nebude. Chcete-li, běžte naproti do hospody nebo kamkoliv a tam si o tom mluvte,‘“ vypráví Josef o tom, jak se nebál proti Pacem in terris otevřeně vystupovat. On a mnoho dalších kněží jasně odmítli členství v tomto sdružení. To se nakonec začátkem 80. let rozpadlo potom, co papež vydal dokument, který kněžím jasně zakazoval členství v politických organizacích.

Prvním Josefovým působištěm se stala farnost svatého Mořice v Olomouci, kde měl funkci druhého kaplana. Prvního kaplana zastával páter Emil Pluhař a funkci faráře si ponechal z formálních důvodů biskup Vrana. Josef s páterem Pluhařem si velmi rozuměl a dobře se jim spolupracovalo. To se ale nelíbilo státním orgánům, StB a církevnímu tajemníkovi. Pátera Pluhaře po roce a čtvrt od Josefova příchodu přeložili do Hovězí u Vsetína, kde se stal farářem. „On byl člověk velmi přímý, velmi otevřený. Byla to stará škola. Říkal na rovinu svoje názory i v kázáních, jako velmi otevřeně, kde citoval i Marxe i Lenina. Ale mluvil proti komunistům,“ vzpomíná Josef na pátera Pluhaře. Místo něho do farnosti svatého Mořice přišel páter Bohumil Nerychel.

Olomoucký samizdat

V roce 1975 vznikla v Olomouci skupina vydávající samizdatovou literaturu především náboženského charakteru. Tisk probíhal v domě Jana Krumpholce v Radíkově. Skupinu tvořili zejména páter František Lízna, páter Rudolf Smahel, Josef Vlček a Josef Adámek. Literaturu překládali z němčiny, pašovali z Polska a tiskli na cyklostylech. Podařilo se jim vydat kolem 55 titulů v nemalém nákladu a spoustu dalších tiskovin. Do činnosti se zapojila řada dalších lidí, kteří pomáhali s distribucí samizdatu nebo s obstaráváním materiálu pro tisk. V Josefově kaplanském bytě se shromažďoval papír pro tisk a už vytištěné samizdaty do distribuce. Činnost skupiny však StB odhalila a v září 1979 zatkla a vzala do vazby pátera Smahela, pátera Líznu, Vlčka, Adámka a Krumpholce. „Pak bylo vyšetřování, což jsme prožívali takové období velmi velmi obtížné, protože nikdy jsme nevěděli, ve kterou chvíli pro nás přijdou. A právě třeba s mojí fotografií chodili po olomouckých papírnictvích a ptali se, jestli jsem tam nekupoval papír. No, nekupoval. Oni ho kupovali jiní a u mě se to shromažďovalo,“ vzpomíná na nelehké období Josef.

Lidé z Josefova okolí museli chodit k výslechům. Ve chvíli, kdy zatkli pátera Antonína Kupku, věděl, že StB může brzy zatknout i jeho. „Co jsem doma měl samizdaty a všechny ty knihy, které člověk mít nesměl, tak jsem je honem připravil a pak jsem je celou noc nosil do kostela svatého Mořice, kde mi pan varhaník Antonín Schindler poradil, že bych je mohl dát dozadu do varhan. Ne do toho stroje, ale úplně tam, kde je to zázemí varhan, kde jsem se musel plazit po břichu. Tam jsem to teda odnesl a tam to přetrvalo až do revoluce,“ vypráví Josef. Nakonec u něj domovní prohlídka neproběhla ani ho nepředvolali k výslechu. Skupinu zatčených ale v září 1981 soud poslal do vězení. Nejpřísnější trest dostal Krumpholec, odsouzený ke třem rokům odnětí svobody.

I když Josefa na výslech nepředvolali, StB zřejmě měla podezření, že se do vydávání samizdatu zapojoval, protože ho v roce 1980 z farnosti svatého Mořice v Olomouci přeložili. Stál za tím také incident, který se odehrál na půlnoční mši svaté o Vánocích roku 1979. Josef měl kázání a dal přečíst přímluvy Janu Kouřilovi. „Ten Jenda to vzal jako výzvu. Ty přímluvy přečetl, ty, které jsem mu dal, a na závěr tam řekl: ‚A ještě se pomodleme za pátera Františka Líznu, pátera Rudolfa Smahela, pana Josefa Vlčka, pana Adámka a ostatní, kteří jsou s nimi zavření.‘ ‚Prosíme tě, vyslyš nás,‘ celý kostel. Církevní tajemník nahoře prý utíkal k ochozu kůru dívat se, kdo to řekl, co se stalo. Mše svatá pokračovala, skončila. Já jsem přišel po mši svaté domů a páter Nerychel mně volal domácím telefonem, že jsem strašně rozčílil církevního tajemníka, že tam byla ta přímluva. Já jsem říkal: ‚No, počkejte, já jsem tu přímluvu neříkal ani jsem ji nepsal.‘ ‚No, ale církevní tajemník je přesvědčen, že jste za tím vy, a odnesete to. Ztratíte souhlas.‘ Já říkám: ‚Tak dobře. Když ztratím souhlas, tak půjdu něco dělat. Nedá se nic dělat.‘ Důsledkem toho bylo, že jsem souhlas neztratil, ale musel jsem z Olomouce,“ vypráví Josef.

Když Státní bezpečnost sleduje

Josefa přeložili do Hranic, kde pro něj začalo velice těžké období. Dělal kaplana místnímu faráři Vojtěchu Žarnovickému. Ten byl těžký alkoholik a spolupracoval s StB, která nad ním měla moc kvůli jeho závislosti. Josef pokračoval ve svých aktivitách v podzemní církvi. Pracoval s lidmi a mládeží i mimo kostel, což bylo v té době trestným činem. Za takzvanou mařenku, tedy maření státního dozoru nad církví, hrozilo vězení až na dva roky. StB z těchto aktivit Josefa podezřívala a na začátku roku 1982 na něj založila spis s krycím názvem HRAD. Hlavním zdrojem informací se stala hlášení pátera Žarnovického pod krycím jménem DUBINA. Dával StB informace o tom, kdo Josefa navštěvuje, o čem se baví, kam z fary odchází a podobně. Další hlášení, důležitá pro StB, podával páter Jaroslav Kaláb, farář z blízkého Bělotína a bývalý Josefův spolužák z teologické fakulty. Pod krycím jménem Jiří informoval o soukromých hovorech, které Josef vedl s dalšími kněžími, a jejich činnosti v podzemní církvi. Josefovi také na faře odposlouchávali telefon.

Stav pátera Žarnovického byl velmi vážný. Josef s dalšími kněžími se ho snažil dostat na léčení, ale ministerstvo kultury a ministerstvo vnitra nad ním držely ochranou ruku. Těm vyhovovalo, že ho mají pevně v rukou a že jim z Hranic podává informace. Nakonec se ho podařilo přeložit a Josef ve farnosti zůstal sám. Přijel za ním krajský církevní tajemník Kratochvíl a generální vikář doktor Jaroslav Kůřil. „V podstatě jsem absolvoval osmihodinový výslech, velmi těžký, na faře. Krajský tajemník na mě útočil ze všech stran. Podezříval mě mimo jiné, že jsem salesián, co o mně všecko vědí. Já jsem potom viděl, že tluče do křa, jak se říká. Protože některé věci nemohl vědět. Nebyly tak, jak on říkal. Oni měli nějaké informace a ty se snažil použít proti mně, aby mně dokázal, že o mně vědí všecko. Aby mě zlomili. Vyhrožoval mi, že mě můžou odstranit. Že mě můžou znemožnit. Že na mě můžou udělat nějakou sexuální aféru a že z toho se nevylížu. To mně otevřeně řekli. Že můžu přijít o souhlas. Opravdu osm hodin výslechu, dost tvrdého,“ vypráví Josef.

Josefa zatížili prací natolik, že se z toho málem zhroutil. Dohlížel na opravy kostela a dostal přidělenu řadu vesnic, do kterých jezdil sloužit mše svaté, a po školách učil náboženství. Nakonec ho v roce 1983 přeložili do Frýdku-Místku, kde dělal kaplana páteru Janu Vdolečkovi. Toho StB každý měsíc předvolávala podávat na Josefa hlášení. „Když odjížděl, tak mi vždycky řekl: ‚Josef, jdu na toulkách po vlastech českých.‘ A já jsem věděl, kam jde. Že jde na hlášení. Ale když se vrátil, příští den ráno mi řekl v kanceláři: ‚Ty, Josef, byl jsem na toulkách po vlastech českých a dověděl jsem se o tobě, že…‘ A teď mi říkal to, co mu ti estébáci říkali. V podstatě aby mě varoval,“ vzpomíná Josef na pátera Vdolečka v dobrém. Nikdy na něj neřekl nic závažného. Říkal například, že Josef rychle káže a lidé ho pro to nemají rádi. To nebyla pravda, ale StB se to líbilo.

Nelehké výslechy

Když StB na základě svých informátorů došla k závěru, že Josef už nepůsobí v podzemní církvi, chtěla ho získat pro spolupráci. Předvolali si ho tedy na otipovací pohovor. „A když jsem byl vyslýchaný, tak já jsem zásadně odpovídal jednoslovně. Ano. Ne. Ano. Ne. Mně několikrát říkali: ‚Vy neumíte mluvit celou větou?‘ ‚Umím‘ ‚A proč neodpovídáte?‘ ‚Já odpovídám na otázku. Vy jste se ptali, já odpovídám.‘ ‚Vy jste salesián.‘ ‚Nejsem.‘ ‚My to víme, že ano.‘ ‚Tak když to víte, proč se mě ptáte?‘ V takovémto směru. Takže oni z toho ano a ne nemohli nikdy moc vyvodit. Nejhorší bylo, když se lidi rozpovídávali a mysleli si, že je oklamou. To bylo velmi špatně. Protože oni si z toho vždycky dokázali vytáhnout něco, co se jim hodilo a co mohli použít buď proti vám, nebo proti někomu a tak dále. Takže se mnou ty výslechy neměli jednoduché. Já sice taky ne samozřejmě. Já jsem měl z toho vždycky strach, ale vždycky to chvála Bohu dopadlo dobře,“ vzpomíná Josef na výslech, který trval několik hodin. Dodává ale, že ho nikdy nebili ani se k němu nechovali agresivně.

Josef absolvoval několik výslechů, ale StB z nich jasně pochopila, že ho pro spolupráci nezískají. V tomto byl silnější než řada kněží, kteří se informátory stali a donášeli i na něj. K tomu, jak se na ně pohlíželo po otevření archivů StB, dodává: „Nelíbil se mi takový ten hon na tyto lidi, jako že byli zlí. Nebyli. Já si myslím, že byli slaboši. Byli slaboši, to určitě. Měli máslo na hlavě, tak něco říkat museli, ale nejednali tak, aby člověku uškodili. Nějak samozřejmě to uškodilo svým způsobem. Ale říkám, třeba ten páter Vdoleček si myslím, že jeho zásluhou nakonec to sledování zastavili. Aspoň tak to tam je v závěru napsáno.“ Spis na Josefa s krycím názvem HRAD ukončila StB v polovině roku 1985.

Cesta do Říma

Z Frýdku-Místku Josefa v roce 1986 přeložili do Frýdlantu nad Ostravicí. I zde se potýkal s komunistickou mocí. Díky tomu, že opravoval faru v Borové jako letní sídlo pro biskupa, se mu ji podařilo uchránit před církevním tajemníkem, který ji chtěl pro myslivce. S místním národním výborem se přetahoval o farní zahradu tak dlouho, až přišla revoluce. Josef zůstal aktivní i po 17. listopadu 1989, když se podílel na zakládání Občanského fóra ve Frýdlantu nad Ostravicí. Zde dále působil až do roku 1994.

Po celý život Josef ostře vystupoval proti komunistické moci. Neváhal přitom využívat svou znalost práva, která mu v mnohých situacích pomohla i proti bezohlednému totalitnímu režimu. Zájem o právo u něj pokračoval také po revoluci. Stal se soudcem olomouckého církevního soudu a v roce 1997 odešel do Říma studovat církevní právo. Dvakrát za sebou ho zvolili na šest let do funkce generálního prokurátora, tedy zástupce řádu karmelitánů ve Vatikánu. Mimoto v Římě zastával řadu dalších funkcí. Téměř po sedmnácti letech se vrátil do Česka, kde v současnosti stále působí jako soudce církevního soudu. Josef se tak po desetiletích bezpráví, které během totality v Československu zažíval, sám stal soudcem, aby právo prosazoval spravedlivě.