The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Janičata (* 1946)

• narozen 7. října 1946 ve Velkých Losinách

• dětství v osadě Annín (německy Annaberg)

• kvůli kolektivizaci rodina opustila osadu Annín

• svědek zničení osady Annín

• pracoval u Československých státních drah

• v letech 1978 až 1998 soudcem z lidu

• od druhé poloviny osmdesátých let do roku 1990 člen komunistické strany

• v době natáčení bydlel v Kobylé nad Vidnavkou

Jako memento stojí uprostřed luk a polí poblíž Kobylé nad Vidnavkou kaple svatého Josefa. Poslední budova zaniklé osady Annín. Po odsunu tamního německého obyvatelstva se sice osadu podařilo částečně dosídlit, ale definitivní ránu Annínu zasadila kolektivizace, kdy nově příchozí obyvatelé přišli o své polnosti a život v odlehlé osadě ztratil smysl. Rodina Jiřího Janičaty odešla jako jedna z posledních. Svůj dům pak museli strhnout. „Kdo se odtamtud odstěhoval, tak musel složit nějakou tisícovou zálohu na národní výbor a musela se zajistit likvidace baráků. Prostě to nějak uklidit,“ vypráví Jiří Janičata.

Z Valašska na Jesenicko

Jiří Janičata se sice narodil 7. října 1946 ve Velkých Losinách, ale to jen proto, že jeho matka Anežka Janičatová jela tehdy do blízké obce Rapotín navštívit svého bratra. Bydlela totiž v původně německé osadě Annín (německy Annaberg) na Jesenicku, kam do uvolněných domů po odsunu Němců přišly rodiny z Valašska. Matka původně pocházela z obce Zděchov na Vsetínsku a v Anníně bydlela v domě č. p. 107 společně se svou sestrou Marií Surovýchovou, jejím manželem Františkem a jejich třemi dětmi. Svého otce Jiří Janičata nezná. Viděl ho jen jednou v dětství během soudní pře o alimenty. Matka ale sama nezůstala a Jiřího tak vychovávala spolu se svým přítelem Jiřím Kameným. V roce 1950 se narodil Jiřího nevlastní bratr Josef.

Poklady po Němcích

Osada Annaberg vznikla na počátku 19. století a až do roku 1946 v ní žilo výhradně německé obyvatelstvo. Dle sčítání lidu v osadě v roce 1921 žilo 110 lidí v šestadvaceti domech. Kromě kaple sv. Josefa postavené v roce 1834 se tam nacházela hospoda, pekárna, kovárna a další řemeslné dílny. Jako malý chlapec Jiří často procházel vyprázdněnými domy. V nich čas od času našel ukryté zbraně. S nimi pak po okolí s kamarády střílel, než se na to přišlo a zbraně schované doma pod ponkem musel pod dozorem strážníka vyhodit do zatopeného lomu v blízkých Tomíkovicích.

Při šmejdění po okolí s kamarády narazili také na bednu po Němcích. V remízku v hromadnicích, kam lidé po desetiletí shromažďovali kameny z polí, našli bednu plnou porcelánu a dalších drobných věcí.

Začalo to kolektivizací

Do obecní školy Jiří docházel v Kobylé a do měšťanky v Žulové. Po návratu vždy musel splnit své povinnosti na hospodářství. Rodina měla sedm hektarů zemědělské půdy, koně, krávy, prasata a drůbež. Tou dobou už komunistický režim v zemi několik let tvrdě prosazoval kolektivizaci neboli proměnu soukromých hospodářství ve státní majetek. Agitátoři jezdili lidi přesvědčovat i do Annína. Jeden z nich přitom málem přišel o život. „Jezdili dělničtí kádři, slavná olomoucká jména. A dělali nábor. Na toho Langra teta hodila vidle. Zabodly se do stodoly. Langr utekl do auta a odjel,“ vypráví Jiří Janičata a nevzpomíná si, že by z toho teta měla následně nějaké potíže.

Konec osady

V druhé polovině padesátých let nátlak na soukromé hospodáře ještě zesílil a lidé z Annína postupně všichni vstoupili do státního statku. Své domy pak prý museli na vlastní náklady strhnout a rozebrat. V rámci družby se státním statkem údajně zbytky stavení srovnali se zemí sovětští okupační vojáci z posádky v kasárnách v Jeseníku.

Janičatovi odešli do blízké Kobylé. Jako poslední v Anníně do roku 1965 bydlela teta pamětníka Marie Surovýchová, která během kolektivizace házela vidle po agitátorovi. Všechny domy, stodoly, zahrady a ovocné sady byly zničeny. V osadě zůstala jen kaple sv. Josefa, v níž Jiří Janičata v dětství ministroval. I ta měla být zlikvidována. Nakonec zůstala a po letech chátrání prochází od roku 2018 rozsáhlou rekonstrukcí. Krom zbytků zdiva z jednoho stavení je tak dnes jedinou hmotnou památkou osady Annín.

Soudcem z lidu

Po ukončení základní školní docházky se Jiří Janičata vyučil v Ostravě pro válcovny v Nové Huti, kde také v tamní koksovně nastoupil do zaměstnání. Během vojenské služby u železničního vojska se seznámil se svou budoucí ženou Miloslavou Chlupovou. Vzali se v roce 1971 a společně pak vychovali své dvě děti Jiřího a Evu.

Po vojně se Jiří Janičata vrátil do Kobylé, kde v sedmdesátých letech svépomocí postavil dům. Nejprve pracoval v šamotárně ve Vidnavě a posléze až do penze u československých státních drah. Mimo zaměstnání se věnoval mnoha dalším aktivitám. Byl členem mysliveckého spolku a v roce 1978 jmenován soudcem z lidu, neboli laickým přísedícím u občanskoprávních sporů. Řešil hlavně povolení u svatby nezletilých, spory o děti a majetkoprávní uspořádání při rozvodech.

Po připojení Kobylé k blízké Žulové byl v druhé polovině osmdesátých let zvolen předsedou osadního výboru a tehdy také vstoupil do komunistické strany. Sametovou revoluci a s ní spojený pád komunistického režimu v roce 1989 nijak neprožíval, ale následně z komunistické strany vystoupil. I po nástupu demokracie vykonával až do roku 1998 funkci soudce z lidu. K vývoji po roce 1989 je velice kritický. Vadí mu ztráta podniků během privatizace, politické směřování v zemi a její orientace k Západu.

 

Hnutí Brontosaurus Jeseníky: Zaniklé osady Jesenicka. Hnutí Brontosaurus Jeseníky 2011.