The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Janíček (* 1947)

• narodil se v roce 1947 v Praze

• vyučil se automechanikem

• v 60. letech hrál psychedelický rock se skupinou The Primitives Group

• byl členem skupiny The Plastic People of The Universe

• zažil několik výslechů a v době procesu s českým undergroundem strávil půl roku ve vazbě

• živil se jako automechanik, řidič nebo údržbář

• dodnes hraje v několika kapelách

Hudební začátky

Josef Janíček se narodil 28. prosince 1947 v Praze, kde také prožil celý svůj život. Sice se vyučil automechanikem, ale už od dětství byla jeho největší vášní a zálibou hudba. Od mala sedával u piana u své tety a hrával na něj, a tak mu maminka v šesti letech pořídila piano vlastní. Dodnes má od něj schovanou účtenku, na které stojí 3000 Kčs. Když byl o něco starší, slyšel na chalupě hrát větší kluky na kytary „čundrácký“ písničky a od té doby si nejvíce zamiloval právě kytaru.

První kapelu založil se svými spolužáky už na základní škole. Pojmenovali ji Swimmers a hráli hlavně rock´n´roll a písničky Elvise Presleyho. V roce 1967, když bylo Josefu Janíčkovi dvacet let, začal hrát ve skupině The Primitives Group. Hráli hlavně tzv. psychedelický rock a během vystoupení používali různé obleky, pomalovávali se a na pódiu zapalovali ohně. Právě důraz na vizuální stránku se líbil Ivanu Martinu Jirousovi, který s kapelou začal spolupracovat.

V uvolněné době 60. let ale vznikalo více podobných kapel, což mělo za následek, že členové „Primitivů“ se docela často měnili. Tak třeba bubeník Erno Šedivý přešel do kapely Flamengo, k The Primitives Group zase přišel bubeník Anatoli Kohout, který se ale po nějaké době přidal ke skupině The Rebels, Jiří Pešta odešel ke Kometám atd.

Situace se úplně změnila po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, což mělo zásadní dopad i na kapelu The Primitives Group. Hodně jejích členů emigrovalo (třeba Zdeněk Burda do Bavorska nebo Zdeněk Pešta do Ženevy) a skupina se v roce 1969 rozpadla. Ostatně i Josef Janíček pomýšlel na to, že by emigroval. V srpnu 1968 si už dokonce vyjednal pozvání do Rakouska, dostal příslib, ale nakonec si to rozmyslel.

The Plastic People of the Universe

Konec The Primitives Group ale pro Josefa Janíčka rozhodně neznamenal konec hraní. V roce 1968 založil baskytarista Milan „Mejla“ Hlavsa novou kapelu The Plastic People of the Universe, se kterou začal hrát i Janíček. Problém byl ale v tom, že s nastupující normalizací bylo čím dál tím těžší někde veřejně vystupovat a bylo zapotřebí projít tzv. přehrávkami: „Ty se skládaly z toho, že kapela zahrála před nějakou komisí, kde byl například učitel hudby, nějakej člověk z národního výboru a takovýhle lidi. A záleželo na tom, jakej na ně ta kapela udělá dojem – jak byli oblíknutý, jestli neměli moc dlouhý vlasy. No a když zpívali anglicky, tak se jim to taky vyčítalo. A ještě k tomu museli vědět, kdy se narodil Lenin, a další takový věci. A když kapela ty přehrávky neudělala, tak nemohla veřejně vystupovat.“ Plastici těmito přehrávkami v roce 1970 neprošli, nedostali tak povolení veřejně vystupovat a museli hledat jiné cesty, jak koncertovat. Většinou se to dělalo tak, že Martin Jirous, který vystudoval dějiny umění, účtoval pořadateli honorář za vytvoření výtvarné scény, a z toho se pak koncerty platily.

V blízkosti „Plastiků“ se pohyboval i přítel Martina Jirouse Egon Bondy, jehož texty zhudebňovali. Jeden z nich byl například: „Mír, mír, mír jako hajzlpapír.“ A s takovými texty bylo všem jasné, že oficiální povolení k hraní v blízké době nedostanou…

V roce 1974 tak třeba uspořádali soukromý koncert v Českých Budějovicích jen pro pozvané: „Tam na nás přijelo asi 2000 lidí a policajti je tam zmlátili. Měli už strach, že to přerostlo v takovou nějakou masovou věc. Že spousta mladých lidí, mladších než my, cejtila, že to není v pořádku, že si nemůžou hrát, co chtěj. A my jsme pro ně byli takovej symbol svobody, takže na nás jezdili.“

Proces s The Plastic People of the Universe

V roce 1976 se v Bojanovicích konal festival druhé kultury. Ten sice policie nerozehnala, ale asi čtrnáct dní na to zatkli členy skupiny a další představitele kulturního undergroundu a vytvořil se tzv. proces s českým undergroundem. Jedním ze zadržených byl právě i Josef Janíček. Ve vazbě byl držen s Milanem „Mejlou“ Hlavsou a Karlem „Charliem“ Soukupem a nejdříve strávili tři měsíce ve věznici na Ruzyni a pak ještě další tři měsíce na Pankráci. Vzpomíná, jak se k nim bachaři ze začátku chovali strašně, ale když si v novinách přečetli, že jsou všichni muzikanti, začali se chovat lépe. V srpnu 1976 byl Janíček i další propuštěni, ale soudní proces skutečně proběhl a Martin Jirous, Svatopluk Karásek, Pavel Zajíček a Vratislav Brabenec byli odsouzeni. Krátce před zadržením se s Martinem Jirousem seznámil Václav Havel, který pak dělal maximum pro to, aby byli propuštěni. Díky němu petici za propuštění členů kapely podepsal například nositel Nobelovy ceny Heinrich Böll nebo filozof Jan Patočka.

Baráky

Na začátku 80. let začali „Plastici“ hodně využívat starých domů na venkově, které si kupovali jejich přátelé, a pořádali v nich koncerty. Výhodou bylo, že se jednalo o soukromé domy a teoreticky si v nich mohli pořádat koncerty, jaké chtěli. Opak byl ale pravdou – Státní bezpečnost si vždycky vymyslela nějaký důvod, proč musí být daný dům vyvlastněn. Jednou byla důvodem nová zastávka (která se nikdy nepostavila), jindy třeba zase vojenské záležitosti. Poslední takový koncert odehráli „Plastici“ v Kerharticích u České Lípy: „Ty Kerhartice byly asi deseti lidí. Byl to velkej barák a koupili ten dům i s tím, že tam bydlely nějaký dvě babičky. Babičky chtěly byt někde v Český Lípě, ale babičkám byt žádnej nedali, tak furt bydlely v tom baráku. Ale po tom koncertě najednou babičky dostaly krásný byty v Český Lípě a tejden na to ten barák shořel, protože ho podpálila Státní bezpečnost. I se k tomu přiznala.“ Tlak se ale zvyšoval i vůči jednotlivým členům skupiny. Třeba Vratislavu Brabencovi naznačovali, že mu zabijí dítě, a tak nakonec v roce 1982 také emigroval.

Výslechy

I Josef Janíček zažíval nátlak a byl u několika výslechů. Říká ale, že protože se do ničeho moc nemotal a ani nebyl hlavní organizátor, nebylo to tak strašné. Což neznamená, že by se mu nestávaly nepříjemné věci: „Tak například v roce 77 jsem byl na výslechu v Děčíně. Protože jsme hráli v malé vesnici Rychnov a tam proběhl koncert, kterej se vyznačoval i tim, že třeba během dne vypnuli proud. Takže jsme mysleli, že máme po koncertě, ale večer ho zase zapnuli. Pak tam zase nějaký lidi zjistili, že měli proříznutý pneumatiky. No a ten koncert probíhal, bylo to takový rozloučení s Paulem Wilsonem. To byl náš kamarád, Kanaďan, kterýmu už po deseti letech neprodloužili povolení k pobytu, i když tady byl ženatej a kamarádil se s chartistama, Havlem a tak dále. Takže ten koncert proběhl, ale po tom koncertě tam přijeli policajti a odvezli nás asi dvacet k různejm výslechům. A já jsem byl v Děčíně. Já jsem se s nima nebavil, já jsem vždycky odmítal vypovídat. Samozřejmě ty otázky byly různě, říkali třeba: ,My už všechno víme, nám to řekl tady vedle.‘ Mně to bylo jedno, já jsem se s nima nebavil. A potom ten Děčín, to je takovejch patnáct, možná dvacet kilometrů do toho Rychnova. A oni mě ty kreténi naložili do toho embéčka a že mě povezou zpátky po tom výslechu, kde jsem teda odmítal vypovídat. Tak jsme jeli někudy a teď byla vesnice a tam byl nápis tý vesnice a oni zhasli světla, abych neviděl, co to je za vesnici. Tak jsme jeli furt dál a najednou mě odvezli do nějakejch lesů pohraničních. ‚Zas to blbne, viď, ty světla.‘ – ‚No, blbne, blbne, musíme se na to podívat.‘ Já jsem viděl, jak tam vypínaj ty světla ručně. ‚No vy si taky vystupte!‘ Tak já jsem vystoupil a oni skočili do auta a odjeli, že jo. Tak jsem byl asi patnáct kilometrů od Děčína a šel jsem v noci pešky.“

Na otázku, jestli se bál, Josef Janíček odpovídá: „Člověk má takovou schopnost, že když je v nějakým průšvihu, tak zároveň se tak nějak proti tomu obrní. Nevím, co to způsobuje. Já jsem měl největší hrůzu, když jsem dostal obálku z toho soudu, co se tam bude projednávat. To jsou takový úplný pitomosti – tebe zavřou a ty máš teďka strach, že sis nechal v nějaký knížce nějakou fotku nebo nějakej text podvratnej. A nakonec tyhle věci na to stejně neměly žádnej vliv. Ta soudkyně dostala instrukce od ústředního výboru strany, kolik má komu dát.“

Poslední koncert a The Plastic People of the Universe v 90. letech

V roce 1982 se konal poslední koncert pro kamarády a v polovině 80. let udělali „Plastici“ ještě poslední nahrávky na Hrádečku u Václava Havla. V roce 1985 se ale situace v Československu opět začala pomalu uvolňovat a vypadalo to, že by si kapela mohla znovu zahrát. V Lucerně se začal organizovat koncert, na který se přihlásila pod názvem PPU se zahrádkářským svazem jako zřizovatelem – nicméně ani to nepomohlo a už na schodech do sálu stáli příslušníci StB, kteří jim řekli, že tam ani nemusí chodit, že hrát nebudou.

Milan Hlavsa chtěl ale stejně pořád skládat a koncertovat, proto založil novou kapelu Půlnoc, ve které opět hrál i Janíček. Ta už schválením prošla a po dlouhé době tak mohli veřejně vystupovat. V roce 1988 to bylo v klubu Na Chmelnici, a v květnu 1989 dokonce odjeli asi na měsíc na turné do Ameriky. Po roce 1989 ještě krátce s Půlnocí pokračovali, ale v roce 1993 se rozpadli. Josef Janíček pak začal hrát irskou muziku.

V roce 1997 pořádal tehdejší prezident Václav Havel na Pražském hradě oslavu dvacátého výročí Charty 77 a přál si, aby na ní vystoupili i „Plastici“. Oni souhlasili a Josef Janíček vzpomíná, že to byl „takovej hezkej večírek“. A vzhledem k tomu, jak se to vyvedlo, domluvili se členové skupiny, že budou pokračovat v hraní i nadále. Fungovali s různými přestávkami i po smrti kapelníka Mejly Hlavsy, před nedávnem ale došlo v kapele k rozkolu a tak dnes (v roce 2017) hrají Plastici ve dvou odlišných sestavách.

Kromě hraní hudby dělal Josef Janíček třeba údržbáře, topiče, řidiče, zámečníka nebo roznášel noviny. V roce 2011 odešel do důchodu a od té doby hraje v různých kapelách. I v dnešní době se velmi zajímá o muziku, poslouchá irskou hudbu, klasiku nebo tradiční moravský folklor z horňácké oblasti. Je svobodný a má jednoho syna.