Ing. Olga Janíčková

„S bratry Nedvědy jsem se seznámila krátce po mém nástupu do slánského muzea. Někdy v 60. letech se prováděla revize památkových objektů, zakresloval se jejich stav, popisovaly se předměty i budovy, které si zasluhují větší pozornost a jejich restaurování. Jan Nedvěd byl starší z bratrů a ten se kolem památkových objektů pohyboval celou řadu let, snad od své začáteční praxe. Velice jsme si ho všichni vážili a také to byl on, na kterého jsme se obrátili, když se v 68. roce rozhodlo, že se v Třebízi zrekonstruuje statek č. p. 1, který dodneška se po svém majiteli nazývá Cífkův statek. Tento statek se měl původně zachovat jen zčásti, počítalo se s využitím na depozitáře pro slánské muzeum, ale jakmile jsme prohlédli torzo statku, rozpadlého statku, který vypadal podle fotografií, které si mohl každý návštěvník prohlédnout, ve velmi žalostném stavu a spíše to vypadalo, že celá ta část se bude postupně bourat, ale pan stavitel Nedvěd, znalec svého oboru, nejdříve vyfotografoval stávající objekty, vyměřil je, připravil perfektní dokumentaci, s kterou jsme potom předstoupili před památkovou péči, a pak hlavně za podpory paní doktorky Dvořákové, která v té době byla ředitelkou Krajského památkového úřadu, jsme začali s jeho obnovou. Pan stavitel Jan Nedvěd vychoval a znovu pracovně připravil skupinu důchodců, bývalých řemeslníků. Vybral řemesla, která byla zapotřebí při té obnově, ať už to byli zedníci, tesaři, truhláři, kovář, kameník, a postupně připravil v plánech postup jednotlivých oprav a během pěti let došlo k tomu, že se podařilo celý statek obnovit, to znamená všechny budovy, ať už to byla hlavní budova, konírna, kolna, stodola, anebo i objekty sýpky, všechno se nám podařilo do takového stavu, že jsme v roce 75 mohli celý objekt veřejnosti předat. Bohužel pan stavitel Nedvěd se vlastního otevření nedočkal, protože dva měsíce před otevřením zemřel. Nastala další etapa, kdy jsme potřebovali dalšího stavitele, který by vedl opravy, protože se přecházelo z č. p. 1 na číslo 2, kde byly také potřeba velké stavební zásahy, a dokonce ještě č. p. 10, což byl půllánní statek, opravoval se kostel a připravovaly se také k otevření malé chalupy. Tohoto úkolu se ujal jeho bratr Karel, kterého jsem tedy teprve poznala až při této druhé spolupráci. Byl to člověk velice znalý řemesla, ale ne v pravém slova smyslu takový praktik jako jeho bratr Jan. I s ním jsem se velice dobře spřátelila a jak s Janem, tak s Karlem jsem získala velké zkušenosti, pokud se týče stavebních prací a jejich postupů, i jednotlivých řemesel, které byly při rekonstrukci tak velikého rozsahu, jaká se v Třebízi prováděla, zapotřebí. Obou pánů jsem si velmi vážila a jsem ráda, že jsem měla možnost se s nimi seznámit jak po stránce přátelské, tak pracovní.“