The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Bratr chodil po poli a volal maminku
narozena v roce 1922 v Palkovicích
dětství v Palkovických Hůrkách
otec pamětnice ukrýval komunistického odbojáře Ludvíka Korbáše
zatčeny sestry Ludmila a Helena, otec František Kula a manžel Stanislav Špaček
otec František Kula 15. června 1944 popraven ve Vratislavi
manžel Stanislav Špaček zemřel v únoru 1945 ve vězení v Bayreuthu
matka Františka Kulová se ukrývala od roku 1943 do konce války v Palkovicích
po válce pamětnice vstoupila do komunistické strany a působila v okresním akčním výboru
žila v Palkovicích
zemřela v roce 2020
Jindřiška Janíková
Bratr chodil po poli a volal maminku
Jindřiška Janíková, rodným příjmením Kulová, se narodila v roce 1922 v pobeskydské obci Palkovice. Její otec se za války zapojil do odboje a v Palkovických Hůrkách ukrýval komunistického odbojáře Ludvíka Korbáše. Po prozrazení byl v roce 1943 zatčen nejen otec, ale i dvě sestry a manžel pamětnice. Matce se podařilo uniknout a až do konce války se skrývala před gestapem. Nejprve v okolních lesích a potom v chalupě Anežky Žídkové. Zatímco sestry byly po několika měsících z vězení propuštěny, otce odsoudili k trestu smrti a 15. června 1944 popravili. Manžel zemřel na následky útrap v únoru 1945 ve vězení v německém Bayreuthu.
Na Palkovických Hůrkách
Jindřiška Janíková prožila celé dětství v osadě Palkovické Hůrky (Hůrky II, U Kociána), která se nachází ve stejnojmenné hornatině. V obci pod vrcholem Kubánkov nebyl nikdy jednoduchý život. Horská políčka měla jen malou výnosnost, a většina místních mužů proto pracovala v dolech nebo továrnách na Ostravsku. Rodina Jindřišky obhospodařovala 16 hektarů polností a horských luk. Velkou část této půdy ale měli v pronájmu a museli za ni platit nájem. O hospodářství se starala hlavně matka. Otec totiž pracoval jako havíř na šachtě Ignác v Mariánských Horách. Do třicet kilometrů vzdálených Mariánských Hor docházel pěšky a v zaměstnání pak zpravidla zůstával několik dnů. Matka nebyla zvyklá na život v drsných podmínkách horské osady. Jak pamětnice vzpomíná, maminka z Hůrek utekla a vrátila se k rodičům do Palkovic. „My jsme tam v trochu větší komůrce žili tři děcka a rodiče. V domě byli ještě stařečci a tři švagrové. Táta nebyl celý týden doma. (…) Maminka nebyla Hůrčanka, a tak tam měla hořký chleba, protože to byli takoví tvrdší lidé,“ vypráví Jindřiška Janíková a dodává, že se maminka po nějakém čase na Palkovické Hůrky vrátila.
V době velké hospodářské krize mohl otec v dolech pracovat jen dva dny v týdnu a rodina tak přišla o velkou část příjmů. Jindřiška Janíková vzpomíná, že tehdy všichni členové rodiny bez ohledu na věk museli vypomáhat na rodinném hospodářství. „V době krize jsme přišli ze školy, na učení moc času nezůstalo. Museli jsme napást krávy, a který byl doma, tak šel dolů sbírat borůvky. Ty jsme chodili prodávat až do Brušperku nebo do Příboru. Tam to bylo trochu dražší než v Místku. Do Příboru to byly skoro tři hodiny cesty. Za prodané borůvky jsme si mohli koupit třeba látku na šaty nebo zástěru.“
Jindřiška si po absolvování obecné školy vymínila další studium v dívčí měšťanské škole v Místku. Docházet ale každý den do deset kilometrů vzdálené školy bylo velmi obtížné, zvláště v zimních měsících, kdy na Palkovických Hůrkách napadlo několik desítek centimetrů sněhu. „Když byla největší zima, tak mě někdo vzal k sobě v Místku na noc. To bylo ale málokdy. Většinou jsem to šla pěšky. Tak jsem udělala tři ročníky měšťanky. Na čtvrtý už nebylo peněz. Tak jsem vstupovala do života.“
Přišla o manžela i otce
Těžký život na Palkovických Hůrkách byl podle pamětnice hlavním důvodem levicového smýšlení většiny místních obyvatel. Její otec se během druhé světové války rozhodl ukrýt komunistického odbojáře Ludvíka Korbáše z Frýdku, na kterého gestapo vydalo zatykač. Jednalo se o velmi riskantní čin, zvláště když se prý v blízké hospodě U Kociána často scházeli příslušníci gestapa. Později přešel Korbáš do obce Morávka, kde byl kvůli konfidentům zatčen. Během krutých výslechů pak prý prozradil své ochránce. Otec František byl následně přímo v zaměstnání zatčen a v květnu 1943 vtrhlo gestapo i do domu rodiny v Palkovických Hůrkách, kde zatkli Jindřiščiny sestry Ludmilu a Helenu. Matce Františce Kulové se v nestřežené chvíli podařilo uniknout. Několik měsíců do příchodu zimy se pak ukrývala v lesích v okolí Palkovic. „Jak byla maminka v lese, tak ji vidělo hodně lidí, ale žádný ji neudal. Stačil by jeden udavač a chytli by ji,“ vypráví Jindřiška a dodává, že od podzimu roku 1943 se matka ukrývala v domě Anežky Žídkové. „První rok žila až do zimy v lese sama. Živila se ovocem, chodila po zahradách a pak přišla k paní Žídkové. Mamka vždycky říkala: ,Jak jsem seděla na bačovým požorku‘, to značí na kopci nad dědinou, ,tak začal padat sníh.‘ Do té doby byla v lese. Začala si říkat, že teď už se bude muset přihlásit, protože venku už se nedá být. Ale napadlo ji zajít za Agnešou (Anežkou Žídkovou) a ta jí řekla: ,Kaj bys chodila? Tu zůstaň.‘ Tak tam zůstala. Já jsem měla na najatým polu krávu a nosila jsem jí tam múku. To víte, potravinový lístky neměla. Tak jsme ji podporovali. “ V roce 1945 matka přešla k další známé, kde zůstala až do konce války. „Potom se přestěhovala k paní Kusé, kde přebývala v kůlně na seně. Ona tam totiž měla ještě stařenku a ta nesměla vědět, že tam máma je.“
V době zatčení sester a otce Jindřiška již na Palkovických Hůrkách nebydlela. V roce 1941 se totiž provdala za Stanislava Špačka a přestěhovala se za ním do pronajatého hospodářství v Palkovicích. V Palkovických Hůrkách tak po zatčení členů rodiny zůstal jen dvanáctiletý bratr Břetislav. „Chodil po poli a volal maminku,“ dodává Jindřiška, u které potom bratr krátce bydlel, než si ho k sobě vzala teta.
Ani v Palkovicích ale Jindřiška nebyla mimo dosah moci gestapa. Její manžel Stanislav měl zálibu ve zbraních, a protože je nestihl včas odevzdat, ukryl je právě na Palkovických Hůrkách. Tam je gestapo při razii objevilo, a tak si pro Stanislava Špačka do Palkovic přijelo. „Bylo kolem jedenácti hodin v noci. Sestru sebrali na krajzáku v Ostravě a musela je přivést. Jela s nimi skoro až k chalupě, kde jsme bydleli. Jeden gestapák ji stáhl za keř u cesty a čekali, až přijde manžel. Pak zatloukli na dveře. My jsme spali v kuchyni a brácha v pokoji. Měli jsme malého kluka, tak jsem se hned vzbudila. Samozřejmě jsem věděla, že přišli pro manžela. Začali řvát: ,Jak se jmenujete?‘ Řvali na něj, on vytřeštěný neodpovídal. Já jsem několikrát řekla: ,Špaček je to.‘ Křičeli na něj tak dlouho, až sám řekl, že je Špaček. Pak se musel obléknout. Začala jsem se též oblékat a oni řekli: ,Vy ne.‘ Když manžel řekl, že má šaty, s kterými chodil do roboty, v síni na věšáku, tak ho začali liskat a hned se kúlal po zemi. Chtěl se ještě napít. Tak jsem mu u pusy držela mléko, ať se trochu napije. Jako psa ho pak vedli na řetízku,“ vzpomíná Jindřiška, která zůstala s ročním synem Miroslavem na hospodářství sama. Musela se tak starat nejen o celé hospodářství, ale i o svého malého syna. Jako žena odbojáře neměla nárok na potravinové lístky.
Svého manžela viděla naposledy u soudu v Ostravě, kde ho poslali na šest let do vězení. Stanislav Špaček se ale konce války nedožil, protože následkem prožitých útrap zemřel 23. února 1945 ve vězení v Bayreuthu. Sestry Ludmila a Helena strávily ve vězení přibližně sedm měsíců, než je soud osvobodil. Otec František Kula byl odsouzen k trestu smrti a 15. června 1944 popraven v areálu věznice ve Vratislavi, která tehdy měla německý název Breslau. Popraven byl i ukrývaný Ludvík Korbáš.
Osvobození stálo mnoho životů
Konec války byl v Palkovicích tragický. Několik místních chlapců se šlo na blízký Radův kopec, přezdívaný Habeš, podívat na postupující frontu. Zatkli je ale vojáci wehrmachtu, kteří je považovali za partyzány. Následně je odvezli do Zátopkova kamenolomu na Myslíku, kde je střelou do týlu všechny popravili. O život tehdy přišlo pět mužů z Palkovic a dva z blízkých Metylovic. Jindřiška sice nebyla přímým svědkem této události, ale některé z popravených chlapců dobře znala, a tak ji tato tragédie velmi zasáhla. Na vlastní kůži ale zažila osvobození obce, o kterou museli sovětští vojáci ještě tvrdě bojovat. „Vzali mě k sobě rodiče manžela. Dívali jsme se na postupující boje. Viděli jsme, jak nad Palkovicemi lítají svítící střely. Blízko nás hořelo. Zasáhli to tam a vyhořelo to.“
Po válce
Hned po válce vstoupila Jindřiška Janíková do komunistické strany a v její ideologii celý život věřila a věří. Po roce 1948 nastoupila jako administrativní pracovnice k okresnímu akčnímu výboru. Vypráví, že měla na starosti složky nekomunistických stran Národní fronty. Vzpomíná, že se starali i o kolektivizaci obcí v okrese a jednou ji poslali do obce Nošovice, aby přesvědčila místního sedláka ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Ukázal mi ruce a řekl: ,To mi chcete tyhle ruce vzít?‘ Přišlo na to, kdo jaký byl. Někteří byli potvory, někteří těm sedlákům vyhrožovali,“ vypráví pamětnice.
V roce 1950 se paní Jindřiška provdala za Jindřicha Janíka, se kterým měla syna Jaromíra. Dnes stále bydlí v Palkovicích nedaleko pomníku věnovanému padlým za svobodu a obětem druhé světové války, na kterém jsou vytesána i jména jejího manžela Stanislava Špačka a otce Františka Kuly.
GROSSMAN, V., Kolektivní, individuální a oficiální historická paměť na příkladu období 1938‒1945 v podhůří Beskyd. Masarykova univerzita Brno – diplomová práce.
Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a v roce 2014 zpracoval Vít Lucuk, email: vitlucuk@seznam.cz.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)