Juraj Janko

„Vybírali nás proto, že jako řidiči máme nějaké předpoklady zacházení se strojem. Tak nás brali do toho parašutistického kurzu. A za druhé jste musel být stoprocentně zdráv, protože jinak by vás nevzali.“ Tazatel: „Kolikrát jste potom seskočil přímo do akce?“ – „Osmnáct seskoků jsem dělal. Teprve jsem poznal, co to je seskok. Tam nebylo kde padáky usušit, když jsme je namočili. A takové mrazy… Tak se stalo i to, že padák zmrzl. Voják skočil, a on se mu neotevřel. I takové věci se staly. Byl jsem se spolubojovníkem Přikrylem u toho, když bylo vidět, že (výsadkář) letí a neotevřel se mu. Koukali jsme na to, co z toho zbylo. To bylo naprosto drsné.“

„Zavolal jsem strážného a říkám: ‚Poslouchej!‘ Rusky jsem mluvil perfektně. Říkali mi ruský žolík. Takovou jsem měl přezdívku. Říkal jsem mu, že mám kolonu očíslovanou a že budeme brát civily. Civila jste nesměl vzít do vozu, to vás okamžitě odstranili. Protože vám dali něco vypít a pak se stávaly nehody… Auto, to mělo cenu. Člověk byl nula, ale auťák, to bylo něco, protože to bylo jediné, co nám mohlo sloužit. Napřed jsem s nimi promluvil a říkám: ‚Podívej se, dostaneš cigarety Tatry, bílý chleba a slivovici. Dobré!‘ Klukům jsem říkal: ‚Zastavíme a budete brát zvlášť děti. Rodiče s děckama‘. V autě se nedalo sedět na lavici, jen stát. Od Trenčína na východ. Ti lidé byli tak šťastní, jako kdyby sám pánbůh přišel. Pak jsem říkal klukům: ‚Budou vám nabízet špek, pití nebo cokoliv jiného. Můžete to vzít, ale nesmíte to vypít.‘“

„Říká: ‚Chlapi, vás čekají dvě možnosti…‘ Ale neřekl jaké. Jenom dvě možnosti. A rozchod. Zase na cely. Tak jsem uvažoval, co to bude: provaz, kulka nebo tak... Ale pak se najednou rozhodlo a on vypočítával: ‚Buď teď pojede transport, a vy pojedete, anebo ne.‘ A přijel. Zorganizovali transport, tak jsme šli do Ruska. Vedli nás tam a pochopitelně že až do Geničeska u Černého moře. To byla větší vesnice. V Dněpropetrovsku teprve člověk začal uvažovat, co to je za sílu. Protože to jsme nikdy neviděli: koleje, tramvaj mimo ně vytažená šest metrů vysoko. To jsme valili oči. Už tenkrát partyzáni pracovali tak, že přes Dněpr nás pustili, ale za námi hned potopili (nás následující) německý transport. Už tenkrát. Ale dopadli jsme dobře.“

„Mazali jsme na Prahu. Přede mnou táhla Dodge dalekonosné dělo. Ukázal mi, že ho můžu předjet. Když jsem nabral rychlost, zatáhl dělo doprostřed silnice… Pole bylo o něco níž. Sjel jsem kolem stromů, sloupu a vlítl do pole. Důstojník si udělal bouli na hlavě – dostal otřes mozku. Začal hledat čepici. Pořád jenom čepici hledal. Já se šel podívat, kudy bych se dostal zpátky na silnici. Když jsem byl na ní, on našel čepici a říká: ‚Neříkám, že jsi špatný řidič, ale se mnou takové komedie dělat nebudeš!‘ Povídám: ‚A co vy byste udělal?!‘ Řekl: ‚Já bych zavřel oči.‘“