The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hanna Petrivna Jankovska (* 1939)

• narodila se 6. dubna 1939 v obci Hanigovce v Prešovském okrese v tehdejším Slovenském státu

• roku 1947 na základě československo-sovětské smlouvy přesídlena do Sovětského svazu

• usídlila se v obci Hlinsk v Rivnenské oblasti na Ukrajině v domě po volyňských Češích

• absolvovala v Hlinsku sedm tříd obecné školy

• manžel byl přesídlencem z východního Polska

• pracovala v místním kolchozu

Narozena na východním Slovensku

Hanna Petrivna Jankovska, rozená Shutjak, se narodila 6. dubna 1939 v obci Hanigovce v Prešovském okrese v tehdejším Slovenském státu. V době jejího příchodu na svět již bylo Prešovsko součástí klerofašistického Slovenského státu. Její rodiče Petro a Lisovjeta ale prožili dvacet let svého života v samostatném Československu. 

Pamětnice pocházela z devíti sourozenců – bratři a sestry se jmenovali Ivan, Olha, Julja, Stjepan, Petro, Miša, Vjera a Dmytro. Hanna Petrivna byla jednou z nejmladších. Rodina byla s největší pravděpodobností rusínské národnosti (sama pamětnice to však během rozhovoru nepotvrdila ani nevyvrátila) a hlásila se k řeckokatolické církvi. Podobně jako jiné rodiny na Prešovsku, i rodinu Shutjakových živilo její hospodářství.

Výměna za volyňské Čechy

Hanna Petrivna se společně se svou rodinou a s přibližně dalšími 10 000 obyvateli z východního Slovenska stala účastnicí „výměny obyvatel“ v roce 1947. Dne 10. července 1946 byla totiž podepsána dohoda mezi Československem a Sovětským svazem o výměně obyvatel české národnosti z Volyně do Československa a obyvatel ukrajinské, ruské a běloruské národnosti z Československa do Sovětského svazu. Tehdy bylo pamětnici zrovna šest let a měla jít do první třídy.

Etnograficky specifická skupina Rusínů sice nemohla být přímo považována za Ukrajince, ale poválečné Československo i Sovětský svaz je za Ukrajince označily, respektive jim určily status sounáležitosti do širšího pojetí ukrajinského národa. Také Rusíni z východního Slovenska se tak stali předmětem smlouvy o výměně obyvatel a v místních vesnicích probíhala agitace a propaganda, které měly přinutit místní obyvatelstvo k odchodu na západní Ukrajinu, a to do domů po odcházejících volyňských Češích.

Ploty budou omotané salámem

Hanna Petrivna si na problematiku ohledně propagandy příliš dobře nevzpomíná, ale uvádí, jak jí jedna paní uvěřila: „Nějaká babička jela ve vagoně a říkala: ‚Tam nám bude dobře.‘ To si pamatuji jako dítě. Říkala nám: ‚Mluvili o tom, že když ulovíš prase, tak celé bude tvoje. A říká se, že ploty budou omotané salámem.‘ To si pamatuji jako dítě. Ona tady poté žila, ale nakonec odjela zpět na Slovensko a tam zemřela.“

Rodiče pamětnice prý snad ani nechtěli odjet, ale nakonec se transportu zúčastnili. Vzali s sebou dvě nebo tři krávy, brambory, obilí a v podstatě všechno, co měli: „Byla zima a byl zrovna nějaký veliký svátek. Vyvezli nás ze Slovenska, z obce Hanigovce, z Prešovského okresu, anebo jaký tam byl okres. Naložili nás na vagony, kterými se vozila hospodářská zvířata, ta také naložili do těch samých vagonů, a odvezli nás sem. Přivezli nás na hranici. Lidé z vlaku se ale vylekali. Viděli, že tam chodí takoví nešťastní lidé. To bylo po válce. Říkali jim ‚brjanský‘. A jak to naši rodiče všechno viděli, tak tam nechali hospodářská zvířata a chtěli utéct zpět na hranice. Stráž nás ale obstoupila a nahnala nás zpět do vagonů. A bylo to.“

V jednom vlaku byli téměř všichni obyvatelé z obce Hanigovce a všichni během cesty spali na podlaze. Nakonec přijeli do Zdolbunova a místní lidé je odvezli do obce Hlinsk, kde se usídlili v českých domech:  „V tomto domě ještě byli Češi, ale dali nám jeden pokoj. Všech devět dětí, včetně mě, spalo v jednom pokoji. Dali nám také půdu, která byla původně česká. Ta země nám zůstala jenom do padesátého roku, kdy se udělal kolchoz.“

Rodina Shutjakových si ještě před odjezdem na západní Ukrajinu nechala ocenit dům v Hanigovcích na Slovensku, aby měla představu o ceně svého domu, a výměnou dostala dům po volyňských Češích. Ti si však odvezli všechno vybavení, a rodina Shutjakových se tak ocitla v nezařízeném domě. Navíc jim ještě přišlo nařízení, že za dům je třeba doplácet. Jako jednu z mála úlev pamětnice uvádí, že po příjezdu nemuseli platit daně po dobu tří let.

V kolchozu

Hanna Petrivna sice měla docházet do první třídy na Slovensku, ale na školu nastoupila až v Hlinsku. Zde se také naučila ukrajinský jazyk, protože jejím rodným jazykem byla slovenština. Hned po absolvování sedmi tříd nastoupila do kolchozu a pracovala zde celých dlouhých čtyřiatřicet let.

Maminka zemřela již v roce 1950 a otec se již neoženil: „K otci přišli z rajkomu [okresního výboru] a řekli mu: ‚Dáme vaše děti do sirotčince.‘ Ale otec jim odpověděl: ‚Kde jsem já, tam jsou i moje děti. Nikomu svoje děti nedám.‘ A přitom bylo tomu nejmenšímu jedenáct měsíců, když máma zemřela.“

Manžel pamětnice Oleksander byl přesídlencem z východního Polska a absolvoval podobnou anabázi jako ona. Polsko již v roce 1944 podepsalo se Sovětským svazem dohodu o přesídlení Poláků z Volyně do Polska a Ukrajinců z východní části Polska na Ukrajinu, ale na rozdíl od situace na východním Slovensku byli Ukrajinci z východního Polska transportováni i za pomoci násilí ze strany polské a sovětské armády. Manžel byl nejprve přesídlen do Dněpropetrovské oblasti a potom přejel do Hlinska.

Jakmile to bylo možné, pamětnice navštívila svoji rodnou obec: „Přes obec tekla řeka a já jsem si myslela, že je velmi velká. Ale jak jsem ji viděla, tak byla malinká. Trošku se to změnilo. Udělali tam asfalt a celkově se vesnice změnila. Náš dům byl takový, že v jedné polovině žily máminy tři sestry a my jsme žili ve druhé polovině domu v jedné místnosti. Možná i kvůli tomu rodiče odjeli na Ukrajinu. Slibovali, že tady bude velice dobře.“

To je nějaká bouřka?

V momentě invaze vojsk Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968 byla Hanna Petrivna v Košicích. Nedobrovolně zde pak strávila celý měsíc: „V noci jsem se vzbudila a říkám manželovi: ‚To je nějaká bouřka venku?‘ On říká: ‚Bouřka, bouřka.‘ A jak jsem ráno vstala, tak říkám: ‚To je válka.‘ A než jsem se dostala domů... Plakala jsem, tady zůstaly děti, jednomu bylo pět let a druhému byly dva roky,“ vypráví pamětnice.

Přesídlence z východního Slovenska označovali Ukrajinci v Rivnenské oblasti jako tzv. Huculy. Jedná se v určitém smyslu o nevhodné přirovnání, protože Huculové byli obyvatelé ze Zakarpatí, a nikoliv z východního Slovenska. Určitou podobnost lze nalézt jen v odkazu na rusínský původ: „Oni nám říkali Huculové, ale mně to bylo jedno. Také nám říkali pereselenci.“

Mnoho přesídlenců ze Slovenska ve druhé polovině šedesátých let odjelo na Zakarpatí, protože jim zdejší hornatý kraj připomínal jejich rodné východní Slovensko, ovšem to nebyl případ Hanny Petrivny. Jakmile to však po roce 1991 bylo možné, chtěla odjet do svého rodného kraje.

V roce 1993 totiž bylo slovenským přesídlencům dovoleno odjet na Slovensko, přičemž slovenská vláda organizovala celou reemigraci. Ovšem v případě Hanny Petrivny převážily rodinné důvody: „Já jsem chtěla odjet zpět a můj manžel chtěl ještě více, ačkoliv nebyl z Československa. To bylo v roce 1993. Mně dali vízum a všechno a mohla jsem jet. Ovšem moje dcera nastoupila na institut a já jsem neměla nikoho, komu bych ji svěřila. Pokud bych odjela s ní, tak by nenastoupila na institut a plakala by. Tak jsem tady zůstala. Ale i tak je celá moje rodina tam. Ještě je tam jeden živý bratr. Dva bratři zemřeli a sestra také zemřela.“

Pamětnice tak s manželem zůstala v Hlinsku nedaleko Rivne na západní Ukrajině, ale na Slovensku nebo v České republice má nebo měla mnoho příbuzných – sourozence (kteří se odstěhovali zpět na Slovensko), synovce, tety i strýce. Na Ukrajině zůstali dva bratři – jeden bratr narozený v roce 1942 a žijící v Pjatyhorach nedaleko Hlinska a druhý bratr, který se narodil již na Ukrajině a žije v obci Zdovbycja. V současnosti tak stále žije Hanna Petrivna v obci Hlinsk v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině.