The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Janošek (* 1940  †︎ 1940)

• narozen 27. září 1940 v obci Vrbice na Břeclavsku

• roku 1949 byl zatčen jeho strýc P. Václav Polášek za pokus o přechod do Rakouska

• v roce 1954 nastoupil na učňovskou školu v Brně

• později studoval na průmyslové škole

• pracoval jako odborný učitel ve Zbrojovce Brno

• roku 1974 se natrvalo usadil na Vrbici

• po odchodu do důchodu se začal věnovat historii obce

• roku 2008 stál u zrodu muzea v obci Vrbice

• roku 2012 získal Cenu starosty obce za dlouhodobý přínos obci Vrbice

Obec Vrbice na Břeclavsku leží na vyvýšeném místě. Podle Františka Janoška je vidět do okolí v úhlu 270° a můžete vidět až zasněžené vršky Alp. František pozoruje svět kolem sebe a po odchodu do důchodu se intenzivně věnuje historii místa, kde se narodil. Dosavadní výsledky sběru informací a předmětů můžete vidět v muzeu na Vrbici, další jeho poznámky čekají na zpracování.

Když se voják bál, dostal trojitou dávku kořalky

František Janošek se narodil 27. září 1940 v obci Vrbice na Břeclavsku. „Naše klukovská zábava byla jednoduchá. Od jara do podzimu jsem pásal husy. S klukama jsme dělali praky, luky, ze starých svetrů kopací míče.“ I když se narodil do období druhé světové války, většinu vzpomínek má jen zprostředkovaně. Rodiče vzpomínali na událost, kdy Němci ustupovali do kopců za obcí. „U nás byli telefonisti-Rakušáci, prý se chovali velice slušně. Naráz nad domem zakroužilo letadlo a bomba spadla patnáct metrů od domu. Jak Němci uslyšeli letadlo, žduchli nás do rohu a postavili se před nás.“

Při přechodu fronty byla rodina asi tři dny ve sklepě. Mezitím probíhaly boje v obci i nedalekých kopcích zvaných Lácary. „Rusi, než podnikli útok na kopce, zkonfiskovali čtyři desítky koní.“ Němci se v Lácarech dobře opevnili, stříleli na sovětské vojáky a mnoho jich tam padlo. „Nakonec to Rusi prolomili, šli proti kulometům. Říkalo se, že když se voják bál, dostal až trojitou dávku kořalky. Bylo to bezohledné.“ Když se pak rodina ze sklepa vrátila domů, našla vyrabovanou domácnost.

Po válce začal František chodit do školy, nejprve do místní obecné, později do měšťanky v Kobylí. „Pamatuju si, že když jsme chodili do školy, tak byl Sovětský svaz náš vzor. Až mnohem později jsme si to museli přebrat každý po svém.“

Nadávat na režim? Ani pět metrů pod zemí

Zatímco na válku si František moc nevzpomíná, velmi dobře už vnímal události po únorovém komunistickém převratu. Později je sepsal do knihy, ze které cituje: „Hned po únoru tady komunisti obsadili obecní úřad, ještě před řádnýma volbama. Akční výbory očišťovaly úřady od reakčních živlů a tyto změny byly nazývány reorganizace.“ Komunisté si začali dělat, co chtěli. „Lidé ze začátku remcali, ale jak tady začala působit Státní bezpečnost (StB), lidi se báli. Oni to udělali šikovně, otipovali si obce a Vrbice byla dost odbojná.“

Na jaře 1949 byl pamětník svědkem události, která se mu hluboce vryla do paměti. Do farnosti přišel pastýřský list, který měli kněží přečíst. „Tam byly věci, které komunistům nepasovaly, tak zakázali. Někteří neposlechli, aj náš. Kostel byl plný lidí, v průběhu mše se objevilo auto a došli cizí lidi. Teď se při mši poklekávalo, jen ti dva stáli. Já jsem byl ministrant, viděl jsem je od oltáře.“ Muži šli za knězem na faru, ale neodvezli si ho. „Chlapi, kteří došli pozdě z kostela dom, říkali, že byli připraveni auto převrátit, kdyby ho chtěli odvézt.“ Kněze si estébáci odvezli jiný večer, pravidelně ho odváželi na vyšetřování. „Byl nervově vyřízený, docházelo to tak daleko, že se při mši svaté zastavil a stál, stál, stál a pořád stál. Kostelník ho poklepal na rameno a on zase pokračoval. Viděl jsem to.“

Na Vrbici pak přišel muž, který opravoval rádia a postupně si získal důvěru místních. „Já nevím, jak se mu to podařilo, možná se i vychloubal. Dědinu měl otipovanou, tady vždycky byl jeden dva agresivní a už se to mydlilo.“ V okolních obcích bylo zavřeno v 50. letech několik lidí, na Vrbici více než tři desítky. „Ten člověk tady nebydlel, dojížděl z Krumvíře, scházel se s největšíma sedlákama ve sklepech a plánovali, co by se mohlo udělat proti režimu. Byl nasazenej.“ Muži se podařilo vytvořit síť donašečů a odposlouchávačů, všechno měl pod kontrolou. „Tady máme skoro dvě stovky sklepů a ty sklepy mají větráky ven. Místní špioni, co kolaborovali s StB, chodili a poslouchali, co se říká dole ve sklepech. Teď každej brble a nic se mu nestane, tehdy ani pět metrů pod zemí nesměl nadávat na režim.“

Strýc byl kapucín, ale veselá kopa

Uvedený nasazený člověk s krycím jménem Aleš zasáhl i do života pamětníkovy rodiny. „Našemu strýcovi Václavu Poláškovi hrozili smrtí oběšením.“ Matčin bratr už před válkou vstoupil do řádu kapucínů a v době války se zapojil do pomoci partyzánům. „Nikdo nikoho neudal, skončila válka a vojáci se se strýcem před odchodem do Ruska vyfotili na památku.“ Když komunisté zrušili řád, odešel strýc pracovat jako kuchař do Vrchlabí. Objevil se tam jeden člen partyzánské spojky z války a požádal o peníze. „Byl to nasazený estébák a už to jelo.“ Strýcovi se podařilo utéct z Vrchlabí na Vrbici, kde se schovával v rodině neteře. Ani tady neměl dlouho klid a plánoval, jak utéct přes hranice. V té době se na Vrbici potkal s Alešem, který mu nabídl pomoc při útěku. Konkrétní den putovali na Slovensko, kde měli spolu s dalšími přejít do Rakouska.

Františkův strýc byl odvezen do vězení a odsouzen na doživotí. „Při vyšetřování ho prý strašlivě bili, ani nevím, kam ho odvezli. Dokonce byl rok na samotce a přežil jen proto, že mu kamarádi vězni dávali do vody cukr, tím ho udrželi při životě. Prošel nejtěžší žaláře – Mírov, Leopoldov… a přitom nic neudělal.“ Později mohl strýc psát z vězení dopisy a byla to pamětníkova maminka, které je adresoval. Osud celé rodiny tím byl na několik let zpečetěn, pro tehdejší komunistickou stranu byli nepřátelé. Strýc Václav dostal nejprve trest smrti, pak doživotí, později byl po dvanácti letech vězení amnestován a do konce svého života pracoval v kuchyni v Hořicích.

„Doma se jen potichu mluvilo o tom, co Václav psal. Je zajímavé, že za Hitlera nebyl nikdo zavřený, gořalka se pálila, zabijačky se dělaly načerno. Nikdo nebyl zavřený, nikdo nedonášel, až po roce 1949 to začalo. Pár měsíců po únoru 1948 se začalo donášet a začaly problémy.“

Nutili do družstva, které nefungovalo

Všechna pronásledování, odposlouchávání a donášení byla jen předzvěstí toho, co mělo přijít dál. V obci mělo vzniknout JZD, jednotné zemědělské družstvo. „Každou chvíli jezdily nábory, dělníci z brněnských podniků, kteří tomu nerozuměli. Chodili do domů jak ti současní šmejdi a otravovali lidi. Ti se před nimi schovávali, zamykali se doma. Aj dva autobusy přijely a agitovaly.“

Na Vrbici, podobně jako v jiných obcích, založili nejprve strojní družstvo. „Jak to mohlo fungovat, když nic neměli. Vstoupilo tam na začátku pár chalupníků, kteří nic neměli, to bylo pro výsměch.“ Nutili lidi do družstva a používali všech možných prostředků, zatkli postupně více než třicet lidí. „Místopředsedou družstva byl člověk, který tomu nerozuměl. Dělalo mu dobře, když měli z něho lidi strach.“

V září 1950 byla zaznamenaná událost, která zvýšila psychický nátlak v obci. V republice bylo nařízení hlídat brambory, rozhlas to vyhlásil. „Jako školáci jsme chodívali, z každé rodiny aspoň jeden musel jít kontrolovat pole. Pod dohledem neznámých lidí jsme po kolenách prohrabávali hlínu s úkolem najít madelinku.“ Najednou byl ohlášen nález mandelinky na jednom konkrétním poli, do obce přijeli lidé z ONV Hustopeče. Museli pole rozorat, posypalo se to práškem DDT a zaoralo se to. „Oni potom říkali, že to ještě čtyřicet let bylo v zemi. Nic jiného se nepoužívalo.“ Majitel pole byl soudně potrestán těžkou pokutou, k soudnímu přelíčení se dostavila delegace JZD Vrbice, kteří prohlašovali, že zmíněný hospodář by zasloužil trest smrti. „Až tak došla nenávist mezi lidmi. Byla to součást systematického nátlaku, brouka tam hodil někdo pověřený StB, po hospodáři pak tvrdě vyžadovali dodávky masa a obilí. Zajímavá je skutečnost, že přes tři pole se taky našla mandelinka, patřilo to dělníkovi – a tomu se brambory nelikvidovaly, protože na něm neměly úřady zájem.“

Pamětník nepochybuje o tom, že družstva byla výborná věc, ale chybou režimu bylo, že nepřipravil podmínky tak, jak to udělali v západních státech. „Nebyly stroje, technologie, preferovala se těžká technika a hutě, ne zemědělství.“

V kanceláři viselo: Oslovujeme se soudruhu, zdravíme čest práci

Františkovi se podařilo v roce 1954 nastoupit do učňovské školy do Brna. „Bylo to zajímavé mezidobí. Nejprve komunisti chtěli, aby se rody vyprázdnily a hnali lidi z obcí. Později zas blokovali pracovní síly, chtěli pracovníky pro JZD. Já jsem nastoupil v době, kdy to bylo neutrální.“ Chlapec se dostal do Zetoru k výrobě ložisek a opravám náročných strojů. Škola fungovala dobře, Zetor a Královopolská byly tehdy pojmy a záruka kvality. „Na internátě jsme byli vedeni celkem tvrdě, měli jsme služby a úkoly. Všechno se bodovalo. Večer byly nástupy a po hlášení jsme museli spustit: ‚Budujem novou zem, s chutí k práci, Gottwalďáci, huráááááá, jdem.‘ A byl rozchod.“

Učení Františka bavilo, po skončení učňovské školy nastoupil na odpolední průmyslovku a po pěti letech odmaturoval. „Byli jsme z ročníku jen dva, co šli studovat. Ostatní chtěli do práce. O učení nebyl zájem. Později, když jsem měl dobrou práci, mně to podstrkovali, ale já jsem opáčil, že si chtěli hned vydělávat.“ V Zetoru pak František pracoval jako odborný učitel, učil odborné předměty a praktický výcvik v dílně u oborů strojní mechanik a částečně automechanik. „Samozřejmě že pořád byl tlak na uvědomělost. Ve fabrice si lidi dávali pozor na hubu, ale když poznali své názory, padala i ostrá slova. V kanceláři viselo: Oslovujeme se soudruhu, zdravíme čest práci. Měl jsem štěstí, že jsem měl dobré pracovní výsledky a nikdo se nehrabal v mém rodokmenu. Strýc byl v té době ještě v kriminále.“

Mezitím v rodné obci vyvrcholil násilný nátlak ke vstupu do JZD. Družstvo mělo mizerné výsledky, lidi to viděli a nehrnuli se tam. Stále přijížděly autobusy s agitátory. Jednou se stalo, že při odjezdu autobusu někdo vystřelil. „Nikdo žádný střílení neslyšel, nikdo to nemůže prokázat – a to byl zas povel StB dělat prohlídky po barákách. Tím, že dělali šťáry po barákách, tak naháněli hrůzu, a po tymto zásahu tvrdým celá dědina vstoupila do družstva v osmapadesátým a bylo to.“

V 60. letech se změnila cenová politika a výkupní ceny zemědělských produktů se zvyšovaly, do té doby stát oškubával zemědělce. Už to bylo neúnosné.“ První rok v JZD bylo devět korun na den a když byly jednou za rok doplatky, tak na každou odpracovanou jednotku se koruna vracela. „Lidé měli osm korun na den. Já v práci jsem měl pět korun na hodinu. To bylo neúměrné.“ Nebyla mechanizace, lidé dřeli, málo vydělali. „Chlapi utíkali z družstev, hledali si jinou práci, aby uživili rodiny, tak to oddřely ženské.“ Po pracovním dni většina ještě spěchala na své pole, kde měli zeleninu a další plodiny pro svoji osobní potřebu. „Zažil jsem ten kontrast s městem. Tam se sice koncem měsíce naháněly plány, ale lidi uměli jít na procházku, chodili po obchodech, do parku.“

Jak bych mohl jít do KSČ, když nám strýce chtěli oběsit?

V roce 1964 se František oženil. „Já jsem byl nejmladší a slíbil jsem, že se postarám o rodiče. Tak jsme postavili na Vrbici dům a v roce 1974 jsem se přestěhovali.“ Tehdy za pamětníkem přišli z Mostárny Hustopeče, protože potřebovali učitele do učňovské školy. Tam učil některé roky i odborné předměty a dílenský výcvik. Začátkem 80. let se Františkův vedoucí chystal do důchodu a pamětník se dostal pod nátlak, aby vstoupil do strany. „Já jsem se všelijak vymlouval – jak bych mohl jít do KSČ, když nám strýce chtěli oběsit.“

Po odchodu do důchodu v roce 2000 se František začal aktivně zajímat o historii. „Lidi začali zpochybňovat to, co se stalo. Něco vím od rodičů, hodně záznamů je v obecní kronice, tam hlavně.“ V roce 2008 bylo založeno muzeum obce Vrbice, jehož je František duchovním otcem a kde provází zájemce ze strany místních i turistů. „Když se někde bourá starý dům, snažím se s majiteli domluvit návštěvu a odnáším do muzea různé předměty, ale i zajímavé dokumenty a dopisy.“ Donedávna se František aktivně staral o vinohrad a včely. V roce 2012 získal pamětník Cenu starosty obce za dlouhodobý přínos obci Vrbice.