„Tak slyšel českej nářek. Tak ona tam chodila k němu jedna pečovatelka a on jí říká: ,Prosím vás, co tady dělaj? Tady jsou Češi a proč tak naříkaj?‘ A ona mu říká: ,Já ti to povim, ale slib mně, že se se mnou oženíš.‘ On říká: ,Já se s tebou nemůžu oženit, protože mám doma dceru a manželku.‘ No a tak ona mu říká: ,Ale prostě jsem ti nic neříkala, slib mně, že jsem ti nic neříkala. Já vím, že to čeká mě taky, že takhle slyším. Oni prej tady dělají pokusy. Třeba veme, vypíchne oko a zkouší ho, dává tomu, co se nepřijme. Nebo uřízne nohu zdravýmu a zkouší mu toto.‘ To říkal on, to potom budou. On potom odjel, tak nevěděl, co se s ní dělo.“
„Židé utíkali, to je pravda. A třeba u Baranů, u sousedů našich, neměli děcka. A oni jim tam položili děťátko. Jestli to byl chlapeček, nebo holčička, nevím. Plakalo to tam venku na ulici. Zavírali vrátka. No a tak paní Baranová poslala tu... Povídám, že neměli tu lahvičku a nic. Tak ona to tak nějak kojila. Bylo to malinký, tak mu tak nějak to mlíko dávala, já nevim. Tak ho tam položila, říkala: ,Když to děcko bude plakat, tak ať si ta máma pro něj přijde.‘ Jenže máma utekla. Bylo to pravděpodobně židovský. Tak utekli do lesa. A banderovci šli okolo, tak to dítě vzali za nohy a rozbili mu hlavu, mrtvola byla.“
„Stála jsem takhle u stromu a něco tam šustilo. Já ti - na frontě je klid, něco se ti zdálo. Tak jsem zdvihla hlavu, otočila jsem se a tím jsem to. Možná, že bych to jinak dostala do obličeje, to nevím. Ale on se tam papírovej pytel po tom sněhu..., vítr ho kutálel. A v tu ránu jsem to dostala. Tak jsem vykřikla. Ono to jako zabolelo. Pak to nějak moc tak nebolelo, protože to bylo prakticky pod kůží.“
„No tak tam přišla do toho obchodu nějaká Polka. Měla maličký dítě za ruku a povídá: ,Prosím vás, nechte mně aspoň čtvrtku másla, protože já nemám co tomu dítěti dát vůbec.‘ Že chleba vyžebrala a že nemá co. No tak on ji tu čtvrtku másla teda dal. A byli tam dva Rusáci. Jeden stál tak u dveří a druhej tak stál už. Jak můj tatínek říkal, oni jsou lidi a lidičky. Tak jak vypadl ven za tou Polkou, tak tatínek, ten druhej mu říká: ,Toník, prej víš, tady se prodávaly taky obleky, takový soukenný.‘ A on mu říká: ,Vem si ten jeden oblek, běž domů, zavři to, vykašli se na to a vem nějaký starý fleky ze starých hadrů a našij si to tam. Protože tě zavřou a oni by ti hned ten oblek vzali a nic jinýho bys nedostal.‘ Tak prý aby mysleli, že je to starý. Tak on to udělal a ráno opravdu pro něj přišel, dostal pět let za to, že nechal Polce s dítětem.“
„Když jsem jako přišla, do té armády jsem vstupovala, tak přede mnou byl takovej chlapec. Já nevím, jestli měl patnáct, já myslím, že byl asi čtrnáctiletej. A on tvrdil, že mu je patnáct. Oni, že ho nemůžou vzít, že berou od osmnácti let. Tak zavoláme Svobodu. A Svoboda mu řekl: ,Chlapečku, běž domů k mamince, my tě opravdu nemůžeme vzít, protože máme to jako od osmnácti let.‘ On začal plakat a říká: ,Já nemám ani maminku, ani domov. Já jsem z Českýho Malína. Teď do Svobody jako když hrom uhodí. Zůstal toto. ,Tak co proboha s tebou?‘ Teď tam byl, Arnošt Steiner se jmenoval, na toho si vzpomínám. On byl průzkumník a povídá: ,Pane generále, prosím vás, vemte ho. On se má za co mstít. Je štíhličkej, droboučkej, on se tam proplete a všechno jakoby vyslídí.‘ A tak ho Svoboda vzal.“
„A co jsem jako nesnášela, to bylo, když ti mrtví tam leželi, nad tím lítali, bylo to v lese, takovej jako palouk velkej, a nad tím lítali ti havrani a vyklovávali jim oči. Ježíšmarjá, mně to dělalo zle. Sem si v duchu říkala, co když on je jenom raněnej, těžce raněnej a nemůže se pohnout a ještě mu vyklovou oči. Jak jsem mohla, tak jsem vždycky, každej měl v kapse ty onučky, tak jsem mu to vytáhla a zakryla jsem mu ty oči, aby tam havrani nemohli, bestie.“
(Vypráví příběh čtrnáctiletého vojáka z Českého Malína:) „Na dvoře jsme měli velkou lípu. To měli Volyňáci skoro všichni. Říkali, že lípa je českej strom. On mně to jako říká: My jsme měli tři ty lípy. Takový prej košatý. Bylo slyšet, že tanky jedou, maminka prej říká: ,Běž se podívat na ty tanky, kam to jede jako.‘ Tak on neviděl přes ten plot, tak vylezl na tu lípu. A teď jak vlezl na lípu, tak otec otevřel dveře. Ten jestli vstával později nebo co, že on byl s maminkou venku, to teda nevim. Otevřel dveře, vrata se otevřely a hned toho tátu zastřelili. A teďka malá holčička, pětiletá sestřička, nesla kočičku. A ta kočička, jak se lekla, tak jí vyskočila z náruče a chtěla na ten strom vylízt. A oni zastřelili tu holčičku i s tou kočičkou. Tam je zastřelili u toho stromu taky. Tak on už dolů nešel. ,Teda já jsem se takhle klepal.‘ Tak si vzal, jak se nosily řemeny, tehdá šle nebyly, tak si vzal a za tu silnou větev to si tadyhle připnul. Aby nespadl a seděl tam na tom stromě. Teď oni všechny ty ženy právě do tý jejich stodoly tam naháněli, polívali to benzinem a zapalovali to. A teď měli doma babičku. Myslím, říkal sto jedna roků. A ta už nechodila, nemluvila, ležela, maminka ji obsluhovala. Ale maminka už byla v té stodole. A to bylo strašný toho křiku, to bylo nářku. A teď nesou tu babičku, přinesou ji ke stodole, polili ji benzinem a šoupli ji tam taky do toho.“
Emílie Jarmarová se narodila 17. ledna 1923 v Bakovcích v polské části Volyně. Navštěvovala místní školu s vyučováním v polštině a češtině. V devíti letech ji umřela maminka a jako nejstarší z dívek se musela postarat o domácnost. V době německé okupace se zapojila do odboje - vysílačkou informovala místního ruského partyzána o situaci ve vesnici. Po osvobození Volyně sovětskou armádou vstoupila do československých jednotek. Byla přidělena k protiletadlovému dělostřelectvu jako spojařka. S československými jednotkami se dostala až na Slovensko, kde byla poraněna střepinou z granátu. Po ošetření se vrátila k vojsku. Konec války prožila v sanatoriu Lučina na Slovensku. Byla totiž velice hubená, a tak se ji tam snažili dát do pořádku. Po propuštění odjela do Prahy, kde nastoupila na ministerstvo národní obrany jako spojařka. Z Prahy odešla do Mohelnice za svým otcem. Pracovala tam jako číšnice. Její manžel, důstojník československé armády, byl v 50. letech vězněn. Emílie Jarmarová žila v mohelnickém domově důchodců, kde 15. listopadu 2011 zemřela.
