The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Herbert Jarošek (* 1925  †︎ 2016)

• narozen roku 1925 v Praze

• styky s rodinou T. G. Masaryka

• za 2. světové války totálně nasazen v továrně Autoarma v Holešovicích

• účast v Pražském povstání v květnu 1945

• studium medicíny

• chirurg v Nemocnici pod Petřínem v Praze, ve Fakultní nemocnici v Plzni, v Písku

• 1968-1973 Kuvajt, vedl chirurgii v nemocnici Mowasad

• zemřel 4. února 2016

MUDr. Herbert Jarošek se narodil roku 1925 v Praze. Rodina ale pocházela ze Vsetínska a ještě z předválečného období se znala s profesorem Tomášem Garriguem Masarykem, který na Vsetínsko před první světovou válkou často jezdil na dovolenou, a dokonce za region kandidoval do Říšské rady. Jeho významným podporovatelem byl dr. Krajc z Valašského Meziříčí, zaměstnavatel pamětníkovy tety Anastázie Jaroškové, do kampaně na podporu Masaryka se zapojil i Herbertův otec. Kampaň byla úspěšná a Masaryk byl zvolen poslancem Říšské rady, což mu za první světové války usnadnilo pozici v zahraničí, byl zvoleným zástupcem českého lidu. Později tety pana Jaroška pracovaly jako hospodyně v Masarykově domácnosti. Rodiny zůstaly v kontaktu i v meziválečném období – Jaroškovi se stýkali zvláště s dcerami prezidenta, např. jezdili na dovolenou do Bystřičky u Turčianského Svatého Martina, kde trávila léto i Alice Masaryková. O dobrých vztazích svědčí také, že pan Jarošek byl pojmenován Herbert po synovi prezidenta Masaryka Herbertovi. „Já byl tenkrát kluk. Co mi to říkalo? Bral jsem Masaryka jako samozřejmost, to je pan prezident, náš člověk.“

Otec pracoval jako přednosta nemocenského odděleni Ústřední sociální pojišťovny  v Praze. V budově pojišťovny na tehdejším Švehlově nábřeží (dnes nábřeží Ludvíka Svobody) rodina také bydlela. Budovu postavil architekt Hypšman, byly v ní kanceláře, ordinace pojišťovnických lékařů, velký bazén i byty zaměstnanců pojišťovny. Dům byl také nedaleko Štvanice, což bylo pro mladého Herberta, který byl nadšený sportovec, velmi výhodné. „Sociální pojištění mělo v meziválečném období jinou podobu než nyní, bylo jednotné, zahrnovalo sociální i zdravotní pojištění – pro případ nemoci, invalidity, stáří.¹ Fungovala řada samostatných pojišťoven s územní působností (okresní pojišťovny) i profesních (např. strojní, hostinských). Pojišťovny svůj kapitál investovaly, ale směly investovat jen do neriskantních projektů – např. stavěly tuberkulózní sanatoria. Funkcí Ústřední sociální pojišťovny byla kontrola pojišťoven, jejich hospodaření a činnosti, také evidence pojištěnců. Naše generace byla vychovávána v demokracii, formovaly nás instituce jako Skaut, Sokol a osobnosti Karla Čapka a dalších intelektuálů.“

Herbert Jarošek prožil dětství v centru Prahy, ve společenském srdci meziválečné Československé republiky, podle jejíchž ideálů byl vychováván. Otec udržoval vztahy s řadou významných osobností státu i kultury. Herbert Jarošek navštěvoval základní školu při Amerlingově učitelském ústavu, jednalo se o vzorovou obecnou školu, na její výuce byli vzděláváni budoucí učitelé. Profesoři učili malé žáčky a v druhé části třídy seděli „páni kandidáti“ učitelství a dívali se, jak správně učit. „Protože to byla škola, která byla považována za lepší, asi polovina mých spolužáků byli kluci z pražských bohatých židovských rodin. Musím říct, že my jsme v tom nikdy žádný rozdíl nedělali. Normálně jsme se stýkali navzájem. Jejich rodiče byli seriózní lidé, kteří měli zájem, aby se jejich děti dobře vychovávaly. Řada z nich potom přišla o život, některým se povedlo emigrovat, ale některým ne.“

Pamětník byl členem Sokola, jako žáček se účastnil IX. všesokolského sletu v roce 1932. Ještě více však byl ovlivněn skautingem. „Byl jsem u skautu jako vlče. Což bylo po výchovné stránce hlavní, protože skaut nás formoval, utvářel nejen náš vztah k přírodě, ale také formoval morálku.“ Chlapec byl také nadšený sportovec, s kamarády hráli v zimě na nedaleké Štvanici hokej.

Po skončení obecné školy studoval Herbert osmileté reálné gymnázium v Dejvicích, které ale bylo v roce 1939 za protektorátu zrušeno a zabráno. Nějaký čas dokonce studenti neměli výuku, ale vždy se scházeli někde v biografu, kde odevzdali úkoly a dostali nové. Od sexty byl Herbert s dalšími studenty převeden na gymnázium RG Sládkova, které bylo na Strossmayerově náměstí. Součástí výuky byla latina, ale na rozdíl od klasických gymnázií se studenti neučili řečtinu. Za války byla zásadní složkou výuky němčina, které bylo věnováno mnoho času, řada předmětů byla i vyučována v němčině. Dr. Jarošek dokonce vzpomíná, že na začátku hodiny se muselo zdravit árijským pozdravem.

Po atentátu na Heydricha šlo opravdu o život...

Situace za druhé světové války byla obtížná. Zostřila se zvláště s příchodem Reinharda Heydricha do Čech, kdy bylo zavedeno stanné právo, v jehož rámci byl popraven např. gen. Eliáš nebo gen. Bílý. Protektorát přinesl řadu omezení: byla uzavřena divadla, kavárny, roku 1941 byly zavedeny pracovní knížky. „Tohle všechno bylo součástí režimu, který měl plány, že až zlikviduje Židy, bude likvidovat Čechy.“ Zajímavou roli sehrála v době druhé světové války Ústřední sociální pojišťovna a její zaměstnanci, především v událostech spojených s atentátem na Reinharda Heydricha a heydrichiádou. Krátce před atentátem byly v protektorátu zavedeny tzv. pracovní knížky, které vydávaly právě nemocenské pojišťovny, jež měly databázi pojištěnců a jejich pracovních úvazků. „Když k nám shodili parašutisty, byli vybavení všelijakými falešnými dokumenty, ale v té době se zaváděly pracovní knížky, které oni neměli. Někdo jim je musel vydat. Knížky vydávaly nemocenské pojišťovny. Zaměstnanci pojišťoven jim je přes různé odbojové organizace opatřili. Proto také bylo z této kategorie spoustu popravených, kteří se v tom angažovali.“

Pamětník se také znal s chlapci, kteří zapůjčili Gabčíkovi a Kubišovi oblečení – např. „baloňák“, pod který skryli zbraň. Věci byly po atentátu vystaveny v prodejně Bati na Václavském náměstí k identifikaci, ale nikdo majitele neudal. Více podrobností se však neví, protože se tímto činem nikdy nechlubili. Dr. Jarošek připomíná také pana Jana Sonnewenda, staršího pravoslavné církve, který po Praze sháněl potravinové lístky a zásoby pro ukryté parašutisty. Nikdo ho neudal. Pamětník se domnívá, že nebýt zrádce Čurdy, parašutisté nemuseli být odhaleni. „Sonnewend byl současně funkcionářem Masarykovy ligy proti tuberkulóze. V jejím výboru byl i můj otec.“ Zatčeni a popraveni byli za pomoc parašutistům a shánění pracovních knížek i otcův kamarád pan Falta s rodinou, včetně jeho patnáctileté dcery Evy. „Němci byli velmi přesní. Popravovali až od patnácti let a Evě ještě patnáct nebylo. Tak popravili její rodiče, počkali, až jí bude patnáct, a pak ji zastřelili.“

Doktor Jarošek vzpomíná také přímo na atentát na Heydricha, o kterém získal nepříliš známé informace od lékaře, který působil v Nemocnici na Bulovce, kde byl Heydrich po atentátu ošetřován a kde zemřel. „Atentát byl proveden dosti nešťastně. Samopal nevystřelil a hozený granát nezlikvidoval úplně ani auto, ani Heydricha. Ten byl odvezen náhodně projíždějícím autem na blízkou Bulovku a byl schopen z auta na chirurgii dojít po svých, přes závažná poranění v bederní oblasti. Na Bulovce byli na vedoucí místa dosazeni Němci, i když zrovna šéf chirurgie nebyl žádný nacista, a tak se stalo, že prvotní operaci provedl sice německý operatér, ale anestezii prováděl Čech (pozdější primář Honěk), asistenci rovněž Češi. Zrevidovali poraněnou krajinu, odstranili potřebnou tkáň a Heydrich dospával po narkóze. Mezitím Hitler zmobilizoval všechny vojenské a SS chirurgické špičky, tj. v pojetí mocipánů šarže hodnostáře, a ti se sjeli na Bulovku. Když se Heydrich probudil, ptal se, kdo ho operoval. Když se dozvěděl informaci, rozčílil se a nařídil, aby ho revidovali ti, co stáli teď okolo něj. Nechci nikoho podezírat, ale myslím, že proti původnímu týmu to byli vysoce postavení amatéři. Těm se podařilo mu roztrhnout bránici, a tak se infekce z rány dostala do hrudníku. Tenkrát, bez antibiotik a bez kvalitního ošetření, to vedlo k tomu, že umřel na nedrénovaný hnisavý zánět pohrudnice. Byl pitván profesorem Hamperlem, slušným Němcem, který si k pitvě přizval šéfa patologie na Bulovce, pozdějšího profesora Václava Jedličku, od kterého mám tyto informace. Existuje ovšem také teorie, že při známé rivalitě mezi Heydrichovou Sicherheitsdienst a Canarisovým Abwehrem tam mohly být i jiné vlivy.“²

Potom nás vyhnali ze školy a nasadili do fabrik

Když byl pan Jarošek v oktávě, dostali se spolužáky obsílku na pracovní úřad k totálnímu nasazení od ledna 1944. Na rozdíl od ročníku 1924 nebyli posláni do Německa, které již bylo dost zničené, ale byli nasazeni do továren v Praze. Pamětník byl pracovně nasazen do továrny Autoarma v Holešovicích, kde se původně opravovala auta, ale ke konci války se tam hlavně vyráběly přesné součástky do obráběcích strojů. Továrna měla označení „Spezialbetrieb des Reichsminister für Bewegung und Munition“, což Herberta a jeho kamarády ochránilo před pracovním nasazením v Německu.

„V továrně se pracovalo dvanáct hodin denně, od šesti ráno do šesti večer, nebo přes noc. Protože byl celý rok letní čas a v létě potom ještě o hodinu změněn, práce začínala vlastně ve čtyři hodiny ráno skutečného času. Mzda byla stanovena jednotně podle ročníků. Tak se stalo, že při přihlašování řekla úřednice: ,Tak to jsou čtyři koruny,‘ a když dotyčný nepochopil, že to je jeho mzda za hodinu, vytáhl tehdy papírovou pětikorunu a podal ji úřednici s tím, že tu korunu si může nechat. Za čtyři koruny nebyla snad ani cigareta na černém trhu. Určitou výhodou z této životní epizody bylo, že jsem se mohl naučit něco z černého řemesla. Další výhodou bylo, že jsme se vyhnuli nasazení v Technische Nothilfe, což byla polovojenská organizace používaná po bombardování a podobných situacích, která o nás soutěžila s pracovním úřadem.“³

V továrně existovaly také některé odbojové skupiny. „Byl rok 1944. Co dělaly tyto organizace? Buď vydaly nějaký leták. Efekt se blížil nule, protože ho mohly zase dávat jen lidem, kteří byli stejného názoru, to jim ho nemuseli dávat. Nejvýraznější bylo, že kolovalo číslované Rudé právo. Bylo psané na stroji na tenounkém papíře, aby se text proklepával. Protože nebyly ani blány, nešlo to jinak rozmnožovat. Výtisky byly číslované, aby se zase vrátily, aby se nedostaly do nepatřičných rukou. Kromě naivních výzev, aby lidé aktivně bojovali, se tam probíraly hlavně problémy, které se čekaly v budoucnosti.“ Komunisté se cíleně připravovali na převzetí moci.

Vláček vždy vyjel na viadukt a snažili jsme se střílet na Němce

Herbert Jarošek prožil v květnu 1945 Pražské povstání a také se do něj aktivně zapojil. Začátek povstání 5. května ho zastihl v Dejvicích, kde byl docela klid, na Vítězném náměstí chodili vojáci v nejrůznějších uniformách, lidé si v květinářství kupovali trikoloru a hovořili o tom, „že to už prasklo“, tramvaje chvíli jezdily, poté přestaly, pak zase jely. Chtěli se s kamarády dostat do centra města. Podařilo se jim přesunout se k Strossmayerovu náměstí, kde se již ozývala ojedinělá střelba. „Byly tam novější baráky a v nich bydleli Němci, německé rodiny. Někteří již utekli, ale někteří ne. Objevovala se střelba, i přes zavřená okna. Museli jsme proto označit česká okna. Vytahaly se různé československé vlajky, papírové i plátěné, a vyvěšovali jsme je do oken, aby se vědělo, které okno je naše a které ne. Vtom tam od Elektrických podniků běžel nějaký německý starší Unteroffizier, v ruce pistoli a vždy po někom střelil, netrefil nikoho. Ale nakonec zaběhl do vedlejšího baráku, asi už neměl čím střílet. Lidi ho vytáhli ven a ubodali. Já na to koukal seshora z okna. Tekla mu proudem krev z krku...“

Potom se přátelé přesunuli na nádraží v Bubnech, kde získali od zajatých německých a maďarských vojáků zbraně. V dešti tam přečkali noc. „Na nádraží se objevil vláček. Parní lokomotiva s tendrem a valník s betonovou skruží a kulometným protiletadlovým dvojčetem, které mělo střílet po letcích. Velitelem se stal československý nadporučík, který se tam objevil. A pak nás tam bylo pár, kteří jsme se střídali u kulometu, i když jsme to nikdo neuměli.“ Celý den 6. května a část 7. května vláček vyjížděl na viadukt nad řekou, nad Štvanicí, a kulometčíci-samouci stříleli na Němce, kteří byli na druhé straně řeky. Němci střelbu opětovali, ale do pohybujícího se vlaku se nemohli strefit. „Strojvůdce už byl ve službě snad od pátku (bylo pondělí 7. 5.). On i topič byli nevyspalí, byli na tom špatně. Nevím, z jakých důvodů, ale vlak zůstal stát na mostě. A Němci se do nás trefili.“ Kulomet byl neporušený, ale lokomotiva byla zničená. Strojvůdce a topič byli ještě živí, ale vážně zranění. „Odnesli jsme je nejprve do budovy nádraží. Potom jsme sehnali nějaký auťáček a vezli je do budovy naší školy na Strossmayeráku, kde si v tělocvičně zřídil nějaký praktik ošetřovnu. Všude byly barikády, tak jsme se s auťáčkem motali mezi barikádami.“ V obtížných podmínkách ale nebylo zraněným pomoci, strojvůdce i topič v tělocvičně zemřeli.

Těžké boje probíhaly u Trojského mostu, u Masarykova nádraží a Lidového domu. „Prvního Rusa jsem viděl až 9. května za rozbřesku, byl to vojáček na motocyklu se sajdkárou.“ Potom už byl konec povstání, přijela Rudá armáda s tanky. Odpoledne už Rusové odváděli německé zajatce, kteří byli dost zbědovaní. Jejich další osudy byly krušné. „Takto pro nás končila válka. Byla to určitá euforie.“ Mír ale nebyl zadarmo. „Mně zabili bratrance u rozhlasu, hned v sobotu. V Praze bylo skoro pět tisíc mrtvých – Čechů.“ Bohužel se vyskytly i případy plenění, rabování, což patří k válce.

Studentská legie

Po válce šel pan Jarošek na medicínu, začal studovat na podzim 1945 Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. „Problém byl, že byla fakulta šest let zavřená, takže bylo mnoho rozstudovaných lidí, kteří potřebovali fakultu dokončit. Také byl obrovský zájem o studium, který se později ukázal jako nereálný. Byl problém s výukovým materiálem a prostory. Pokud mluvím o období hned po 9. květnu, snažili jsme se na univerzitu nějakým způsobem dostat a přispět k rozběhnutí jejího provozu. Existovala takzvaná studentská legie, byli jsme rozdělení do několika skupinek a obsazovaly se různé objekty, které měli Němci zabrané a které obývala německá univerzita a německá polytechnika. I několik dní po 9. květnu byli na některých ústavech desperátní němečtí střelci. Tenkrát se pro střílení nešlo daleko. Já jsem byl ve skupině, která zabírala Karolinum. Byli jsme rozdělení na skupiny, vždy se sloužilo čtyřiadvacet hodin. V Karolinu se nikdo nevyznal, byla tam spousta německých kartoték s rasistickými studiemi a obrazy.“

Dalším krokem bylo přihlásit se na fakultu, začít studovat. Protože byl po znovuotevření vysokých škol enormní zájem o studium, rozhodla univerzita, že nejprve přijme lidi, kteří nemohli studium kvůli uzavření vysokých škol v roce 1939 dokončit, a lidi, kteří maturovali před rokem 1942.

Akce Výživa a Pumperle

„Protože my jsme byli mladší, měli jsme se hlásit v nově vzniklé organizaci mládeže v Jeruzalémské ulici. Tam už byli nějací funkcionáři, kteří nás rozdělili na skupinky, plán byl, abychom obsadili pohraničí. V Praze totiž existovala představa, že všichni Němci utekli, pohraničí je liduprázdné a je zapotřebí zajistit úrodu na příští rok. Pojmenovali to Akce Výživa a vytvořili spoustu skupin, které měly sklízet úrodu v pohraničí.“ Herbert a jeho parta kluků, kteří se znali ze školy i z totálního nasazení, se měli dostavit druhý den na nádraží, že pojedou někam do pohraničí. „Tam jsme se dozvěděli, že máme jet do Prachatic. Jeli jsme parním vlakem do Číčenic, tam ho přepojili a jelo se dále na Prachatice a Šumavu. Číčenice byly ještě ruské, ale přijeli jsme do Vodňan a tam už bylo plno Američanů. V Prachaticích na nádraží byl vlak se zraněnými německými vojáky, němečtí oficíři, kteří měli vlak na starost, vyjednávali s Američany, protože měli strach, aby vlak neposlali do ruské zóny.“

Chlapci se seznámili s Američany, několik nocí přespávali na nádraží v odstaveném vagonu první třídy. Byli se nahlásit na Okresním národním výboru v Prachaticích. Místní předseda národního výboru generál partyzánů Josef Sucharda⁴ ale nevěděl, jak brigádníky zaměstnat. Situace na Prachaticku byla diametrálně odlišná od představ vedení v Praze. Prachaticko a severozápadní část Šumavy byly totiž roku 1938 připojeny k Bavorsku, které se podle válečných plánů mělo stát poslední baštou nacistů a Německa v případě porážky. „Proto tato část Šumavy, která patřila k Bavorsku, byla přecpaná dobytkem, přecpaná uprchlíky z nejrůznějších částí Německa.“ Lidí bylo tedy na Prachaticku až příliš a nebyli třeba brigádníci na sklizeň. Studenti dostali od Josefa Suchardy jiný úkol: „My pořád nemáme obsazené příhraniční vesnice, stále jsou tam němečtí burgermeisteři. Vy mluvíte německy, anglicky. Troufáte si na to?“ Studenti se zkušeností z totálního nasazení a Pražského povstání si samozřejmě troufali. Každý dostal přidělenu jednu obec, jejíž správu a evidenci obyvatel měl zajistit. Herbert Jarošek dostal do správy obec Pumperle, která se nyní nazývá Řasnice a patří k městysu Strážný. Měl na starosti území od Lenory přes Vlčí jámy, Pumperle až po tehdejší Kunžvart (dnes Strážný). Vesnice měly původně asi tisíc obyvatel, k nim ale přibylo 1200 uprchlíků. „Bylo třeba udělat evidenci obyvatel, zajistit potravinové lístky. Neměl jsem na starosti bezpečnostní agendu, to patřilo do kompetence četníků, kteří ale v obci nebyli. Nejhorší bylo provést evidenci hospodářského dobytka, protože tam bylo obrovské množství hovězího dobytka. V průběhu několika měsíců tam ale začali jezdit lidé třeba ze Slovenska s potvrzením, že jim vypálili vesnici, že si tam mají vzít dobytek. Je otázka, kolik z nich bylo podvodníků.“

S německými uprchlíky neměl pamětník problémy. „Neměl jsem ani pistoli.“ Obtížné bylo seznámit je s Benešovými dekrety, odmítali si připustit, že budou muset odejít. Když probíhal vlastní odsun, pamětník již nepůsobil v pohraničí. Také s Američany vycházel dobře, hlavně mu pomohlo, když mu dali benzin do motocyklu, takže mohl své správní území objíždět a dopravovat se do Prachatic na okresní národní výbor. „Byl ale problém, že někteří Američané nevěděli, že jsou v Československu. Mysleli si, že jsou v okupované zóně Německa. S některými vojáky to bylo těžké, nebyli to žádní Einsteinové.“ Při amerických vojenských útvarech byla instituce Civil Affaires, se kterou se řešily případné konflikty. S americkým velením se již dalo dobře domluvit. V pohraničí zůstal Herbert Jarošek do září 1945, než začala výuka na univerzitě, poté předal správu obce místnímu rodákovi a vrátil se do Prahy.

Život chirurga je rozdělený na dvě části: první, kdy se něco učí od jiných – ať už je to ve škole, od kolegů, nadřízených...

O studium medicíny byl velký zájem. Studentů bylo nejprve tolik, že se přednášky konaly ve velkém sále Lucerny. Během roku se počet mediků zmenšil, že se již vešli do normální posluchárny na univerzitě. Chyběly učebnice, velkou výhrou bylo, když se podařilo sehnat starý anatomický atlas. Studenti byli v poválečném období velmi politicky angažovaní, o přestávkách mezi přednáškami vystupovali v Lucerně řečníci z řad různě stranicky zaměřených studentů. Dr. Jarošek vzpomíná, že Komunistická strana Československa se těšila velkým sympatiím, také pod dojmem osvobození vlasti Sověty. Její členové ještě nevystupovali agresivně, byli celkem otevření diskusi, tvrdá politika provázená represemi nastoupila až po únorovém převratu 1948.

Také Herbert Jarošek byl politicky aktivní, v roce 1946 vstoupil do sociální demokracie. „Líbilo se mi, že ta strana nebyla agresivní.“  Až do února 1948 usilovali mladí sociální demokraté především o zbavení vedení prokomunistického předsedy Fierlingera. To se na brněnském sjezdu strany na podzim 1947 podařilo a byl zvolen Laušman. Pamětník vzpomíná na únor 1948. Komunistické uchopení moci bylo skutečným pučem. Celý den sněžilo a sekretariáty ostatních politických stran byly obsazeny a obklíčeny Pohotovostními pluky SNB, k žádné obraně nedošlo, protože členové jiných stran neměli šanci.

Po únoru 1948 bylo rozhodnuto o sloučení sociální demokracie a KSČ. Každý člen sociální demokracie musel ještě individuálně vstoupit do KSČ, což Herbert Jarošek odmítl. „Když na mne přišla řada, řekl jsem: ,Soudruzi, já nemohu být členem vaší strany.‘ A oni: ,Proč?‘ – ,Protože nejsem komunista.‘ To byl rizikový krok, hrozilo, že mne vyhodí z fakulty a tak dále Ale byl tam předseda komise, původně maďarský Žid, Andrej nebo Ivan Horvaj, později byl hypnotizérem na psychiatrické klinice. Znali jsme se ze studií, ostatní jsem neznal, v komisi sedělo asi deset lidí. A Horvaj řekl: ,Soudruzi, to je bolševická sebekritika! Kdo z nás může říct, že je komunista?‘ Tím se moje pozice zcela změnila.“ Herbert tedy nebyl vyhozen z fakulty, naopak za ním ještě asi rok chodili komunisté a přesvědčovali ho ke vstupu do strany. Škraloup v kádrovém posudku, že nevstoupil do KSČ, se s ním ale nesl dál, na vojnu, do zaměstnání.

Po roce 1948 měl již pamětník za sebou základní teoretické předměty studia medicíny, čekaly ho praktické klinické předměty. I zde nastal problém s umístěním velkého množství mediků. Dosud existovala jen jedna fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze, která sloužila k výuce lékařů. Ta ovšem potřebám lékařské fakulty nadále nestačila, výuka byla proto rozšířena i na Nemocnici na Bulovce, vinohradskou nemocnici, později Motol. Na rozdíl od současného systému bylo možné navštěvovat i specializační přednášky dle plánovaného odborného zaměření. Pamětníka zajímala hlavně pneumologie a kardiologie. Až později se specializoval na chirurgii. Významným zdravotním problémem poválečné společnosti byla totiž tuberkulóza. Jako medik byl na praxi v plicním sanatoriu v Prosečnici. K zájmu o problematiku tuberkulózy ho přivedl i otec, který byl ve výboru Masarykovy ligy proti tuberkulóze.

Přes plicní sanatorium vedla cesta Herberta Jaroška k chirurgii, v sanatoriu se totiž začala praktikovat hrudní chirurgie, léčba tuberkulózy pomocí chirurgických zákroků (kolapsoterapie). Mladý medik při operacích asistoval, seznámil se s prof. Divišem a po prázdninách začal fiškusovat na Divišově II. chirurgické klinice. „Bylo to pro mne nesmírně cenné. A už jsem u chirurgie zůstal. Dostal jsem se k ní takovým paradoxním způsobem. Jiní chirurgové začínali operacemi kýly a apendixu a já hrudní chirurgií – plícemi.“ Protože v poválečném období byl nedostatek lékařů, který byl způsoben německou perzekucí lékařů židovského a smíšeného původu a holocaustem, již jako medik našel pamětník uplatnění a dostal se k dosti specializované práci – např. v oblasti anestezie, jejíž rozvoj probíhal na II. chirurgické klinice.

Studium si pamětník trochu prodloužil, aby se vyhnul umístěnce na Slovensko. Mladí lékaři dostávali umístěnky do zaměstnání podle zvážení tzv. distribuční komise. Hrozilo, že by skončil např. jako lékař v protialkoholní poradně, což neumožňovalo další profesní rozvoj. Po poslední zkoušce se šel Herbert na Karolinum přihlásit k promoci, když se dozvěděl, že musí skládat ještě nově zavedenou státní zkoušku z marxismu-leninismu. Na lékařské fakultě ještě ani neexistovala katedra marxismu-leninismu, tak se s kolegou vypravili na ČVUT. „Někde v podkroví jsme našli na dveřích cedulku ,Katedra marxismu-leninismu‘. Tak jsme tam zaklepali a uvnitř byli dva mladí lidé. Jeden se jmenoval Pudík a byl šéfem katedry. My jsme řekli, že potřebujeme potvrzení o zkoušce z marxismu-leninismu. On se zeptal: ,A kdy byste chtěli přijít? Za měsíc?‘ My odpověděli: ,Ne, my chceme v pátek příští týden promovat.‘ Takto jsme se tam s nimi dohadovali. Fakt je, že jsme asi za deset minut odcházeli a měli jsme potvrzení o státní zkoušce z marxismu-leninismu.“

Po promoci nastoupil dr. Jarošek na chirurgii do nemocnice pod Petřínem k primáři Vahalovi, kde zůstal 17 let. Nemocnice původně patřila řádovým sestrám boromejkám, které tam v 50. letech ještě nějaký čas pracovaly. Práci musel přerušit kvůli povinné vojenské službě, kterou plnil od května 1952 do května 1954. Nejprve byl zařazen do Hostinného do školy důstojníků v záloze. „Nikdy nám neřekli, že jsme ve škole důstojníků v záloze. Naopak nám řekli, že kdyby nás jako doktory nepotřebovali, málokterý z nás by byl v důstojnické škole. Tak jsme tam byli buzerovaní, jak to šlo.“ Byla doba stalinismu, takže vojáci absolvovali nejen výcvik, ale i různá politická školení. V Hostinném byli od května do podzimu.

Poté byli lékaři a farmaceuti zařazeni do Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové. „Na podzim jednou napadl sníh. A kolem Hradce byla všude na polích nesklizená řepa. Nejen vojáci, ale všichni lidé z města museli narukovat a holýma rukama vytahovat řepu ze sněhu. Zavřeli kvůli tomu i poštu. Nám přistavěli ke kasárnám autobus a do autobusu nám dali noviny. V nich psali o popravě Slánského a společníků.“ Důstojnická škola byla v prosinci ukončena zkouškami. V průběhu celého kurzu byli postupně vylučováni jedinci, kteří byli shledáni kádrově nespolehlivými – naposledy synovec exilového ministra Vláďa Feierabend, který byl pak zařazen k PTP.

Po skončení důstojnické školy byl dr. Jarošek přiřazen do vojenské nemocnice v Terezíně. Když složil důstojnické zkoušky, působil jako hlavní lékař 304. strážního praporu, který hlídal muniční sklad. Dále pracoval na chirurgii ve vojenské nemocnici. Měl funkci posádkového lékaře, takže také např. kontroloval dodavatele potravin a jejich hygienické podmínky. Vzhledem k tomu, že byla napjatá situace před měnovou reformou a on vystupoval v uniformě, nebyly kontroly vždy příjemné. Jezdil rovněž operovat do plicního sanatoria v Ústí nad Labem.

Poté byl zařazen jako hlavní lékař k tankovému průzkumnému praporu v Dobříčanech u Žatce. Útvar sídlil v rozpadlém zámečku, v okolí žili především volyňští Češi. „Hygienická situace byla zoufalá, asi dva záchody na celý útvar byly vždy okamžitě ucpané. Voda se brala z jímky u malého rybníčku na nádvoří, kde také plavaly mrtvé kočky. Hlavní lékař ručil za prevenci a ve věstníku ministra Čepičky byly vždy publikovány tresty, když se někde něco našlo. To se mi nelíbilo. Když se tam vyskytly hromadné průjmy, bylo nutno to řešit. Vykopat v promrzlé půdě v zámeckém parku záchody nebylo ve dvacetistupňových mrazech v promrzlé půdě snadné. Když jsme do soudku po marmeládě dali na mytí roztok chloraminu, byla z něj za chvilku ledová koule a mýt se tím nedalo. Pro vodu by se muselo jezdit s lejtou až do Holedečka, což se zdálo z hlediska naplánovaných kilometrů nemožné. Rozhodl jsem se požádat vojenského prokurátora ve Slaném o radu, a tak jsem napsal na velení, že za preventivní činnost nemohu zodpovídat. Cestou do Slaného jsem potkal nadřízeného náčelníka týlu divize, čerstvě vyškoleného ze Sovětského svazu. Dost jsme se pohádali: „,To jste vy, kdo odmítá odpovídat za preventivní činnost?‘ –  ,Ano, to jsem já, a jestli vás to zajímá, tak tam mám už několik případů dyzenterie.‘ Plukovník: „Dyzenterie, co je to?‘ Já: „Sračka, soudruhu  plukovníku.‘ (Co jsem mu měl říct?). Pak se on zeptal, zda jsem zjištěné infekce hlásil. Odpověděl jsem, že samozřejmě musím tyto případy do čtyřiadvaceti hodin hlásit. Tu došlo najednou k obratu. Řekl mi: ,Kdyby se něco stalo, už nic nehlaste, já všechno zařídím.‘ A tak se stalo, že jsem měl do večera všechny lejty na vodu z celé divize.“⁵

Po vojně se Herbert Jarošek vrátil do Nemocnice pod Petřínem, kde působil až do roku 1966. V roce 1967 odešel do Fakultní nemocnice v Plzni se svým přítelem dr. Podzimkem, který se stal primářem chirurgické kliniky. Dr. Jarošek působil jako jeho zástupce, řadu věcí na klinice musel přímo řešit, protože dr. Podzimek dostal i další funkce na fakultě, v rámci kraje atd. Vedení kliniky bylo obtížné, protože její součástí byla i neurochirurgie, dětská chirurgie, plastická chirurgie. Cílem bylo stabilizovat rozhárané poměry na pracovišti, což se podařilo díky tomu, že dr. Jarošek neměl politické ambice. Další problémy nastaly, když byl reformní komunista Podzimek po potlačení pražského jara vyhozen z KSČ. Proto pamětník využil nabídky jít pracovat do Kuvajtu, kde žil v letech 1968–1973.

Jiný kraj, jiný mrav – Kuvajt

Dr. Jarošek odjel pracovat do Kuvajtu v době uvolnění na jaře 1968, kdy bylo vycestování relativně snadné, neměl ani žádné problémy s StB. V Kuvajtu vedl chirurgii v prestižní nemocnici Mowasad. Několik měsíců také dojížděl do města Ahmadi, kde byla závodní nemocnice Kuwait Oil Company. Setkal se s úplně odlišnou kulturou než v Čechách. „To je jiný kraj, jiný mrav.“ V Kuvajtu pracovalo hodně cizinců, například na chirurgickém oddělení pamětník spolupracoval s Egypťany, kteří měli všichni tituly profesor, ale jejich odborné znalosti nebyly příliš dobré. V Egyptě totiž titul profesor dostal každý, kdo seděl u zkoušek. Gynekolog byl dokonce „paša“, titul mu udělil egyptský král, protože rodil jeho dítě a po řadě dcer se narodil vytoužený syn.

Kuvajťané ale na cizince koukali poněkud svrchu, zvláště například na Palestince, kteří byli sice bratři muslimové, ale byli vnímáni špatně, existovala vůči nim určitá xenofobie. „Kuvajťané neměli Palestince moc rádi, protože je stáli spoustu peněz. V Kuvajtu bylo prakticky vedení palestinského odboje, protože tam byly prachy, Palestinci byli navázáni na ropné společnosti.“ Herbert Jarošek měl společensky dobré postavení. „Říká se, že v Kuvajtu není žádná endemická choroba, až na recomandititis. V tom smyslu jsem měl dost štěstí, když jsem brzy po svém příjezdu léčil ministra pro islámské záležitosti. Ten nerozhoduje jen o náboženských záležitostech, ale i o péči o sociálně slabé a o použití finančních prostředků k výstavbě potřebných zařízení. Každý muslim dává pravidelně dobrovolně na takové projekty prostředky. I naše nemocnice byla takto financována. Mohl jsem se pak dostat do kruhů, které bych jinak asi nepoznal.“⁶

Výhodou bylo také, že „Nearabové“ drželi pohromadě, hlavně Evropané a Američané. Mezinárodní společenství pomáhalo zvláště manželkám evropských pracovníků, protože postavení žen je v Kuvajtu nelehké – nesmějí např. ani samy nakupovat. Dr. Jarošek byl v zahraničí nejprve sám, potom za ním ale přijela jeho paní. „Třeba nákupy jsme řešili tak, že když jsem přišel večer z práce, jeli jsme nakoupit do supermarketu.“ Mnohem těžší postavení než manželky zahraničních pracovníků měly ale americké a evropské ženy, které se provdaly za Kuvajťany a musely zapadnout do muslimské společnosti a arabských rodin. „Myslím, že málokterá ženská se s tím úplně sžila.“

Jako primář se musel dr. Jarošek potýkat nejen s medicínskými problémy, ale také řešit, jak vyjít s lidmi různých národností. Např. v jedné nemocnici měl sekundáře Egypťany, v druhé Palestince. Ti se ale navzájem nesnášejí, což někdy přinášelo komplikace. I když mu nečinilo problém přizpůsobit se odlišné kultuře a prostředí, naučil se jazyk tzv. Gulf Arabic, seznámil se s řadou místních i velmi významných osob, nechtěl se v Kuvajtu usadit natrvalo. Přestože díky stykům s emírovou rodinou měl i velmi výjimečnou nabídku získat kuvajtské občanství, které jinak i dlouho usazení cizinci mají problém získat, v roce 1973 se vrátil do Československa.

... a ta druhá fáze je, když chirurg naopak už něco předává těm mladším

Po návratu ze zahraničí pracoval pamětník na chirurgii ve Fakultní nemocnici v Plzni, odkud v roce 1977 odešel do nemocnice v Písku, kde se stal primářem chirurgického oddělení. Tuto funkci vykonával až do svého odchodu do důchodu. Snažil se také předávat své zkušenosti dále, takže s kolegy organizovali sympozia o problémech z praxe určené pro mladé lékaře. Po roce 1990 se zapojil do obnovy sociální demokracie, zvláště v Písku. Bylo totiž jasné, že jednotné Občanské fórum není udržitelné, že dojde k diferenciaci zájmů obyvatelstva, a je tedy nutná i diferenciace politických stran. V původním pojetí měla být sociální demokracie neagresivní otevřenou stranou.

Po odchodu do důchodu v roce 1992 se Herbert Jarošek přestěhoval do Plzně, kde asi dva roky působil jako zdravotní rada na Magistrátu města Plzně, což byla velmi nevděčná funkce, musel čelit střetům s lékařskou komorou o noční služby atd., ale neměl ani dostatečnou podporu magistrátu. Další funkce proto později odmítl, jen výjimečně vypomáhal kolegyni v chirurgické ambulanci.

Herbert Jarošek zemřel náhle 4. února 2016 ve věku devadesáti let.

1. Viz 80 let sociálního pojištění. Česká správa sociálního zabezpečení, 2004. Dostupné na WWW: <http://www.cssz.cz/stranky/konference-80let/brozura_c.pdf>.
2. Sepsané vzpomínky dr. Herberta Jaroška. Archiv pamětníka.
3. Tamtéž.
4. Viz PATOČKOVÁ, Veronika. Vodňany – pamětní deska: Generál partyzánů Josef Sucharda a partyzánská skupina Šumava II. LEŽÁKY. Oběti a hrdinové [online]. 2008 [cit. 2011-12-27]. Dostupné z WWW: <http://obetiahrdinove.cz/mista.aspx?id=21>.
5. Vzpomínky.
6. Vzpomínky.