The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Jarošová (* 1929)

• narozena 3. října 1929 ve Dvoře Králové

• po tatínkově vzoru se stala sokolkou

• její otec Karel Ježek se angažoval ve druhém odboji – v Obraně národa, v sokolské organizaci Jindra a S21B

• otec se zapojil do pomoci Jiřímu Potůčkovi z výsadku Silver A

• 2. července 1942 byl Karel Ježek zatčen gestapem a o týden později popraven

• v roce 1948 se účastnila XI. všesokolského sletu v Praze

• vystudovala pedagogickou fakultu

• v roce 1953 se provdala za Vojtěcha Jaroše

• v roce 1966 se přestěhovali do Napajedel

Je březen roku 1939, středa odpoledne. Desetiletá Jiřina se vydává s rodiči k tetě do Dvora Králové na hodinu klavíru. Cestou si všímá německých vozů s vojáky. Cesty jsou rozježděné. Němci jezdí napravo, kdežto u nás se jezdí nalevo. Když dojdou do Dvora Králové, vidí vojáky všude. Vidí, jak se ve vyhlášené cukrárně v podloubí nenažraně cpou. Do té cukrárny ji brával děda, za odměnu. Vidí, jak se němečtí vojáci chovají svrchovaně, jako domácí páni. Není to příjemný pocit. Tatínek se ještě zastaví za kamarádem v prodejně Meinl. Ví, jak má rád čaje a kávu, tak ho nabádá, ať si ještě nakoupí. On jenom odvětí: „Neblázni, co bych s tím dělal?“ A nekoupí. Potom toho litoval.

V sokolské rodině

Jiřina Jarošová, za svobodna Ježková, se narodila 3. října 1929 ve Dvoře Králové nad Labem. „Dětství plné radosti“, jak ho sama označila, prožila za první republiky ve vesnici Doubravice. Vzpomíná na vycházky s rodiči po okolních lesích, na zimní bruslení a lyžování. Jak tatínek s maminkou chodívali do divadla nebo kina do osm kilometrů vzdáleného Dvora Králové. Doubravice byly v té době velmi kulturní obcí, dvakrát do roka se konala školní besídka, hrála se různá divadla ze sokolského ochotnického spolku a dvakrát ročně se konala sokolská akademie. Celá rodina Ježkových cvičila v Sokole, tatínek byl 1. místonáčelníkem sokolské župy Jiráskovy a také vedoucím žáků. V létě jezdívali na sokolské tábory, kde otec byl hlavním vedoucím a matka vařila.

Tatínek se jmenoval Karel Ježek, narodil se 29. května 1902 ve Dvoře Králové. Jeho otec byl truhlář a chodil do Sokola. Matka byla přísná katolička, denně navštěvovala kostel, kde uklízela a prala mešní roucha. Také prala panu děkanovi a uklízela na faře, jinak byla v domácnosti. Karel chodil v dětství do Skautu, později přešel do Sokola, kde si našel velmi dobré přátele a hodně se zúčastňoval různých sokolských závodů. Studoval gymnázium a v roce 1921 úspěšně odmaturoval. Když se však s vysvědčením utíkal pochlubit domů, čekalo ho nemilé překvapení. Našel svoji maminku in flagranti s panem děkanem. To způsobilo, že jakmile dosáhl plnoletosti, vystoupil z církve. Navíc si uvědomil, že v takovém rodinném prostředí nechce zůstávat a rozhodl se, že se o sebe musí postarat sám a že odjede studovat učitelství. V Hradci Králové na Státním učitelském ústavu si doplnil vzdělání a následně strávil rok v Praze na filozofické fakultě, kde absolvoval kurz pro učitele tělocviku. 1. září 1924 nastoupil na škole v Máslojedech, což je malá vesnička mezi Jaroměří a Hradcem Králové. Založil tam čtenářský kroužek a brzy se také seznámil se svojí budoucí manželkou Marií.

Maminka Marie se narodila 26. února 1908 v Máslojedech. Její matka brzy zemřela. Měla tři starší bratry. Právě v její rodině potom Karel našel to, co postrádal u té své. A protože v Máslojedech nebyl Sokol, jezdíval cvičit do Dvora Králové. 1. února 1928 se ale splnilo jeho velké přání přesunout se blíž ke Dvoru Králové, dostal umístění na obecné škole v Doubravici. Dalším štěstím bylo, že z dosavadního učitele Josefa Černého se stal řídící učitel a dostal ve škole služební byt, načež Karlu Ježkovi nabídl bydlení ve svém domku. A tak se 21. června 1928 mohla uskutečnit svatba. Pro Marii to byla velká změna. Ačkoli na vedení domácnosti byla zvyklá, nově začala chodit do Sokola a naučila se také bruslit a lyžovat.

Do první třídy nastoupila Jiřina v roce 1935. První tři roky chodila k panu řídícímu Josefovi Černému, čtvrtý a pátý školní rok ji učil tatínek. „Tatínek byl ve škole laskavý, přísný, spravedlivý. A já jsem musela umět víc než ostatní děti,“ vzpomíná na raná školní léta. Během třicátých let začal ve společnosti panovat pocit, že se něco děje. Tyto pocity vnímala i pamětnice, protože na sever od Dvora Králové došlo v roce 1938 k záběru, a prakticky za hranicemi Doubravice byly vysázeny kolíky označující Sudety. Karel Ježek nebyl mobilizován, poněvadž nebyl voják a měl špatné oko. Přesto byla rodina Ježkových na podzim roku 1938 připravena v případě nutnosti na rychlý útěk do Máslojed k matčiným příbuzným. Měli nachystané batohy s oblečením a základními potravinami, protože otec pečlivě sledoval zprávy o zabírání Sudet a věděl, že jako český učitel by to tam neměl lehké.

Poznávacím znamením byly moje rusé vlasy

V roce 1938 se v Praze konal X. všesokolský slet, kterého se zúčastnili oba rodiče. Tatínek byl následně sokolskou obcí vyslán na branný kurz do Tišnova u Brna, kde se dozvěděl první pokyny, jak se chovat a jak naložit s majetkem Sokola v případě napadení naší republiky. Tím začala jeho činnost v ilegálních organizacích druhého odboje. Společně se svým velmi dobrým přítelem a bratrem sokolem Josefem Schejbalem se angažoval v Obraně národa, a později, když byla nacisty rozbita, přešli do sokolské organizace Jindra a S21B. Právě posledně jmenovaná organizace měla za úkol zajistit pobyt radistovi Jiřímu Potůčkovi, kterému se podařilo utéct z Ležáků.

Jiří Potůček, krycím jménem Alois Tolar, byl příslušník československé armády v exilu. Postupně prošel několika různými školeními, až byl vybrán jako radista do výsadku Silver A. Hlavním úkolem skupiny bylo zajistit radiové spojení z území protektorátu s Londýnem pomocí radiostanice s krycím názvem Libuše. Potůček poprvé úspěšně odvysílal v polovině ledna 1942 z kamenolomu Hluboká u obce Ležáky. Když však došlo k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a následnému vypálení obcí Lidice a Ležáky, musel se dát na útěk i Potůček. O vyhlazení obcí se Ježkovi dozvěděli z rádia. „Tatínka jsem viděla v životě jen dvakrát plakat – poprvé, když zemřel Tomáš Masaryk, náš první prezident, a podruhé, když byly zničeny Lidice.“

Karel Ježek o činnosti Jiřího Potůčka věděl prostřednictvím Josefa Schejbala. Ten byl učitelem v Malých Svatoňovicích, jednom z míst, kde se Potůček ukrýval po útěku z Ležáků. A právě jeho synovec, Stanislav Prouza, fungoval prakticky jako jejich spojka. Z Malých Svatoňovic se Potůček přemístil do školy v Bohdašíně. Tady ale nakonec zůstat nemohl, protože se ten rok vyučovalo až do 10. července kvůli uzavření škol pro nedostatek uhlí v lednu a únoru a hrozilo, že by mohl být brzy prozrazen. Tak se musel opět přesunout, tentokrát na Končiny, do zemědělské usedlosti na samotě k rodičům manželky pana řídícího z Bohdašína. „Ale Němci pořád po té vysílačce pátrali. A tak nakonec bylo rozhodnuto, že se zase ještě přemístí k nám do Doubravice a že najde úkryt v sokolské chatě uprostřed doubravických lesů. Měla jsem mu jít s tatínkem naproti na nádraží ve Dvoře Králové a poznávacím znamením byly moje rusé vlasy,“ vzpomíná na chystanou akci Jiřina Jarošová.

Maminka o angažování svého manžela také věděla a měla veliký strach, aby Doubravice nepostihl stejný osud jako Lidice a Ležáky. Tatínek to ale přesto připravoval. Nakonec bohužel k chystanému vyzvednutí nedošlo, protože akce byla prozrazena. A tím začaly krušné časy nejedné rodině v okolí.

Viděla kolem projíždět divné auto

Ve čtvrtek 2. července 1942 jela třináctiletá Jiřina do gymnázia ve Dvoře Králové jako obvykle. Když se po vyučování vrátila domů, matka byla na dvoře a prala, ona šla zatím nakrmit králíky. Vtom si všimla, že za plotem projelo takové divné auto. Když to zavolala na maminku, ta se jenom zeptala, jestli zastavilo. Nezastavilo, jelo dál. Tak obě dodělaly venku, co bylo potřeba, a pak si šly ohřát oběd. Jakmile ale vešly do chodby, zpozorovaly uvnitř stát dva muže v kožených kabátech. Jeden právě zamykal hlavní dveře. Beze slova vytáhli odznaky. Jeden zapnul tatínkovo rádio, naladil německou hudbu a začal se přehrabovat v jeho stole. Tam ležel soukromý dopis, který ten den přišel od Mirka Šafáře, ředitele nemocnice v Opočně. „Psal, že byl na tábořišti, že se stavoval ve mlýně u Šafářů, že je chata v pořádku a i uložené předměty u Šafářů že jsou v pořádku a že nás Šafářovi pozdravují. Jakmile ten gestapák viděl razítko Opočna, okamžitě ten dopis sebral a strčil do kapsy. Ten druhý gestapák procházel pokojem, otvíral skříně a taky vytáhl několik knížek z knihovny, potom sebrali rádio a odešli.“ Příslušníci gestapa se dle slov pamětnice chovali naprosto suverénně. Ona s maminkou jenom stály v koutě a bezmocně sledovaly, jak se jejich věcmi prohrabují naprosto cizí lidé. Za celou dobu s nimi nepromluvili jediné slovo.

Když odešli a maminka se z toho šoku vzpamatovala, poslala dceru do školy, aby to šla říct tatínkovi. Toho už ale ve škole nezastihla, pan řídící Černý jí řekl, že odešel se dvěma pány. Nešťastným hlasem odvětila: „Já vím.“ A utíkala zpátky domů. Tatínkův nezvyklý odchod, divné auto před domem, návštěva gestapa – vše se najednou pospojovalo. Při vzpomínce na nevítanou návštěvu pamětnice dodává: „V té chvíli jsme ani nevěděly, že to auto, které jsem viděla, stojí před domem a že tatínek už je v něm. To jsme se dozvěděly až od sousedů, kteří tam tatínka zahlédli.“ To ráno viděla Jiřina Jarošová svého otce naposledy.

Tatínek mlčel, nikoho neprozradil

Poté, co byl Karel Ježek zatčen, se matka s dcerou vydaly do Dvora Králové říct to jeho rodině. Sestra něco málo o jeho zapojení věděla, jí se svěřoval. Ale rodiče nevěděli vůbec nic. Během rodinné porady se rozhodli, že raději ukryjí i jeho knihy a dokumenty. Všechno, co pro ně mělo nějakou cenu, protože věděli, že kdyby je Němci vzali, tak je spálí. Jednalo se především o písemné doklady související s činností v Sokole, jeho diplomy a knihy jako např. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě od Františka Palackého nebo knihy od Tomáše Garrigue Masaryka. „Tatínek miloval prezidenta Masaryka a řídil se jeho myšlenkami a myšlenkami Sokola, žádná církev u nás nebyla.“ Cestou si ještě udělaly dvě zastávky u dalších angažovaných sokolů, aby je informovaly o otcově zadržení. 

Pamětnice dodnes neví, jak se maminka tehdy dozvěděla, že v sobotu je možné na gestapo v Hradci Králové přivézt vězňům čisté prádlo a dát jim malý balíček s potravinami. Tu sobotu se tam rozjela sama, protože Jiřina ještě musela do školy. „Na gestapu, v přízemní místnosti, bylo plno dalších žen, přišel gestapák, sebral balíčky a odnesl je. Za chvíli se vrátil a předával ženám, co bylo potřeba. Mamince předal tatínkovu košili, kterou mám dodneška schovanou. Gestapák řekl, že za týden můžou přijet znovu a že můžou přijet děti s vysvědčením. Ten týden jsme tak nějak prožili a radili se, co a jak. Maminka zase uchystala balíček s tatínkovým prádlem. Radili, ať mu tam dá svetr a tepláky, aby byl v teple, že je ve vězení zima. A zase jsme jely.“

Na druhou návštěvu se s nimi vydal i matčin bratr František a pan učitel Tláskal, vídeňský Čech, který se s Karlem znal ze Sokola. Nabídl své znalosti němčiny, jelikož ona německy neuměla. Návštěva opět proběhla v přízemní místnosti, která byla plná žen a dětí. Gestapák opět sbíral od žen balíčky určené pro vězně a odnášel je. Po chvíli se ale vrátil zpátky a sdělil jim, že vězni nejsou přítomni. „No, ozvalo se naříkání, pláč, protože to nebyla dobrá zpráva. Vyšli jsme ven a radili jsme se, co dál. Pan učitel se nabídl, že půjde s maminkou na gestapo. A že zjistí, co a jak. Nebál se. Ani maminka se nebála. Podle vyprávění maminky přišli do přízemí a tam byla velká železná mříž. Po chvíli přišel gestapák. Pan učitel se ptal na tatínka a gestapák řekl jenom jedno jediné slovo: ‚Geschossen.’ To znamená německy ‘zastřelen’.“

Poté je gestapo obtěžovalo pouze jednou, a to nejspíš proto, aby se poohlédli po nějakém cenném majetku. Ačkoliv tehdy nacisté leckdy zatýkali a popravovali další rodinné příslušníky odbojářů, Marie odvedena nebyla. Pamětnice se vždy domnívala, že věděli, že maminka nebyla činná. A především tatínek neprozradil žádného ze svých spolupracovníků, takže k žádným dalším popravám po jeho výsleších nedošlo. Jiřina Jarošová s hrdostí dodává: „Tatínek mlčel, nikoho neprozradil.“

Úmrtní list Karla Ježka obdržely jeho manželka a dcera až na podzim. Přinesl jim ho četník. Na úředním potvrzení jeho smrti stálo, že byl 9. července 1942 zastřelen v důsledku rozhodnutí stanného soudu v Hradci Králové. O tom, že její manžel působil v odboji, Marie věděla, i když ne všechno. Většinu se dozvěděla až po válce. V roce 1947 mu byl udělen válečný kříž in memoriam podepsaný tehdejším ministrem obrany a pozdějším prezidentem Ludvíkem Svobodou.

Pan prezident šel celou cestu pěšky

Po otcově zatčení řešily matka s dcerou, co dál. Nabídku matčiných bratrů, aby se přestěhovaly za nimi na statek do Máslojed, nepřijaly a rozhodly se zůstat v Doubravici, kde to měla Jiřina blíž do školy. Přes léto však jezdily na hospodářství pomáhat při žních a na oplátku dostávaly nějaké potraviny. Což byla veliká pomoc, protože maminku v té době nesměl nikdo zaměstnat. Její nejstarší bratr Jan jim navíc posílal každý měsíc 300 korun. Občas se jim dostalo pomoci i od cizích, např. v podobě pytlíčku s moukou nechaného přede dveřmi. Navštěvovali je také bratři a sestry ze Sokola. Konečně na jaře příštího roku se mamince podařilo sehnat práci jako lesní dělnice, musela se však hlásit pod cizím jménem. 

Než se v příběhu Jiřiny Jarošové posuneme za hranici druhé světové války, zmíníme ještě jednu perličku. Budoucí manžel pamětnice, Vojtěch Jaroš, pocházel z vesnice Nemojov, která byla v roce 1938 zabraná nacisty. „On byl poslední, který stěhoval českou školu do Doubravice. Za ním padla závora a od roku 1938 do roku 1945 se nemohl do své rodné vesnice vrátit.“ Měl obavu, že kdyby se byl vrátil, tak by ho okamžitě poslali do německé armády, která měla tehdy nedostatek vojáků. Přesto si našel způsob, jak udržovat kontakt s rodiči, kteří ve vesnici zůstali. Nemojov se stále ještě může pochlubit jednou z nejkrásnějších přehrad nazvanou Les Království. Na jejím konci, i přesto, že byla válka, provozoval svoji živnost převozník. A když chtěl Vojtěch Jaroš vidět svoje rodiče, tak pro ně vzkázal, převozník je převezl na území protektorátu, kde si mohli pohovořit, a poté je opět převezl nazpět. S pamětnicí se seznámil v Doubravici, když byla ještě mladé děvče, přes příbuzné, u kterých přebýval.

Po krušných vzpomínkách na válku a bolesti zavzpomínala pamětnice i na jednu pěknou událost. V roce 1946 se v Malých Svatoňovicích otevíralo Muzeum bratří Čapků. K slavnostnímu otevření byl pozván také prezident Beneš s manželkou. I sokolové se akce účastnili. Vytvořili špalír od hranic města až na náměstí k muzeu, aby vzácné hosty náležitě přivítali. Na hranicích města je uvítal starosta Prouza, jehož syn byl popraven s Karlem Ježkem. Očekávalo se, že poté pan prezident s paní Hanou opět nastoupí do auta a nechají se dovézt na dva kilometry vzdálené náměstí. „A pan prezident do auta nenastoupil a celou tu cestu šli pěšky. A my jsme s maminkou stály v první řadě a držely jsme se za ruku a druhou rukou mávaly. A tekly nám slzy, protože to bylo ohromné dojetí. A paní Hana se na nás tak podívala a šla dál. No víte, byla to taková slavnostní chvíle, na kterou člověk nezapomíná a občas si vzpomene. Ten pan prezident šel bez osobní stráže, prostě jen tak mezi námi, obyčejnými lidmi.“

Vlevo hleď

V roce 1948 se konal XI. všesokolský slet, kterého se Jiřina s maminkou zúčastnily. Vzpomíná na projevení nesouhlasu s nastupujícím komunistickým režimem, který sokolové vyjádřili tím, že když míjeli tribunu s prezidentem Gottwaldem, odvrátili hlavu. „No a jak jsme šli, tak cestou se provolávala různá hesla: ‚Ať žije svoboda!‘, ‚Ať žije republika!‘ A když jsme přišli těsně před tu tribunu, tak zazněl povel: ‚Vlevo hleď!‘ No tak jsme se dívali vlevo a věděli jsme, že to je jako na odpor. To jsme věděli, že tam sedí Gottwald a jeho suita, takže jsme se dívali – bylo to na nábřeží – tak jsme se dívali na Vltavu. A šli jsme. A jak jsme přešli, tak jsme zase začali zpívat a zase jsme pochodovali dál na Staroměstské náměstí.“

Ve stejném roce Jiřina maturovala a rozhodla se pro studium angličtiny a latiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Bohužel se tam setkala s komplikacemi kvůli tatínkově působení v odboji, a tak přestoupila na pedagogickou fakultu, kterou už bez problémů úspěšně absolvovala.

Po studiu nastoupila na základní školu ve Vrchlabí, kde učila český jazyk, dějepis, občanku a tělocvik. V roce 1953 zemřel komunistický prezident Klement Gottwald. Pamětnice s úsměvem vzpomíná, jak pan ředitel tehdy rozhodl, že vezmou starší děti a pojedou na Gottwaldův pohřeb. Děti byly oblečené v pionýrském a spokojené, že jim odpadlo vyučování. Jiřina Jarošová si tehdy prosadila, aby se po zhlédnutí smutečního průvodu šli s dětmi podívat na Staroměstské a Václavské náměstí. Domnívá se, že důvodem pro podnik takové cesty byla zvědavost pana ředitele.

O pár týdnů později přišla měnová reforma. Bohužel kvůli ní Jiřina s maminkou přišly o všechny naspořené peníze po tatínkovi. Ve stejném roce se pamětnice provdala za Vojtěcha Jaroše. Učila do roku 1955, kdy šla na mateřskou dovolenou. Poté se již k učitelství nevrátila, protože vyučující museli vykonávat politickou funkci nebo funkci v kultuře. V roce 1966 se společně s manželem a dětmi Jiřinou a Vojtěchem přestěhovali na Moravu, do Napajedel. Tam nastoupila jako knihovnice do firmy Fatra, kde pracoval i její manžel jako rytec.

Když v srpnu 1968 vstoupila vojska Varšavské smlouvy do Československa, provoz Fatry se nezastavil, fabrika jela dál. Pamětnice si nejvíc vybavuje, že s manželem měli především strach o děti, které zrovna byly na prázdninách u babičky v Doubravici. Báli se, aby nebyla zase válka.

V době natáčení příběhu žila Jiřina Jarošová v Napajedlích.