Vladimír Jarý

„My jsme hráli o titul už o rok dřív než sedmdesátém čtvrtém roce. Jen pro představu, my jsme letěli, ne, jeli jsme tam vlakem. V sobotu jsme přijeli, mělo se hrát v neděli v deset třicet dopoledne a měla u toho být televize. Ale oni ti lumpové v Prešově, vykukové, to vymysleli tak, že pustili hydrant na vodu na té antuce a zaplavili to. Rozhodčí řekli, že je neregulérní hřiště, a televize odjela. Odehrálo se to odpoledne a poškodili nás. Rozhodčí? Rozhodčí. Prohráli jsme titul. Škoda, že jsme tam nejeli jen na výlet, potřebovali jsme uhrát alespoň bod. Prohráli jsme sedmičkou v poslední minutě. No, tak to jsem možná trochu odbočil.“

„Do dvaceti let jsem v Litvínově žil, takhle, řeknu to z dnešního pohledu, katastrofa, mlhy byly na denním pořádku. Byly odkryté doly, kouřilo se z nich. Druhá věc byla chemička mezi Litvínovem a mostem, byla neustále cítit. Většinou v Litvínově nás to zasáhlo. Mlhy tam byly, kdy skutečně nebylo vidět na krok. To si těžko dovede někdo představit. Řeknu příklad. Když jsme jeli z Mostu do Litvínova autem, tak jeden šel před autem, a jak tam byly patníky, tak se držel se patníků. Protože neviděl taky nic a bál se, aby nešlápl vedle, a z auta se na něj svítilo. To jenom řeknu takový extrém, skutečně i v tom Mostě, chodil jsem tam do školy, v Mostě byly taky mlhy. Nebylo to tam moc zdravé.“

„Já nevím, jestli, máte ty informace, že každé družstvo mělo na olympiádě přiděleného jednoho člena ÚV ČSTV? Že na ně dohlížel? Očko? Očko, když to tak můžu říct. Představte si, že my jsme zjistili, že měl magneťák v kufru. V kolektivním sportu je pořád legrace, když není legrace, tak to nestojí za to. Někdo to zjistil, že v tom kufru má magneťák, a představte si, že tenhle člověk, na jméno si nevzpomenu, ani nechci, měl hrb chudák, byl malý a měl tady takovou vadu. Tak si asi dokážete představit v kolektivním sportu, jak to pak chodí, ty tituly a jména. Nevím, jestli to má cenu říkat dál. Řekněte. Nicméně řeknu to takhle. Prostě Vícha to byl fenomém, od té doby jsem ho uznával víc než jako házenkářskou kapacitu. Vícha vymetl šatnu od toho člověka a ještě vyhodil druhého trenéra Šestáka, který byl taky stranicky zapojený, a zamknul. A co se tam dělo, to vám říkat nebudu, to jsem nikdy v životě nezažil. Jako hecování proti Rusům obecně? Ještě teď mi z toho jde husí kůže, to, co on uměl říct, to bylo prostě něco neuvěřitelného. Když si vzpomenu na magii, tak to proti tomu nebylo nic. Vyhecoval to, všichni to v sobě neměli, ale většina z nás na to nastoupila. A brankáři chytili tři sedmičky. Pak si na něj samozřejmě stěžovali, jak druhý trenér Šesták, tak i očko. Dopadlo to tak, jak to dopadlo, porazili jsme je a věděli jsme, že je musíme porazit 12:10 nejmíň o dva, a pak vždycky vejš o dva. Vyhráli jsme 15:12, to si pamatuju dodneška. Oni remizovali v základní skupině se Švédskem, to taky pomohlo. Tím pádem jsme se stali vítězi skupiny a hráli jsme finále. Nikdy na Rusy nezapomenu, co to bylo za řežbu. Nezapomenu, jaká byla atmosféra, už nikdy jsem takovou atmosféru nezažil.“