Petr Jauker

„Volal českobudějovický rozhlas, že kolem něj jezdí sovětské tanky a chtějí zrušit jeho vysílání, a volal občany o pomoc. Tak jsme si řekli, že u toho nesmíme chybět. Opět jsem sedl na svůj motocykl se Standou a přijeli jsme do toho parku vedle armáďáku, tam jsem zaparkoval motocykl a před rozhlasem stála skupina asi padesáti lidí. Vždycky jsme viděli, že na Dukelskej... Dukelskou projížděl ten tank, otočil se na konci křižovatky Mánesovky a zase jel pomalinku zpátky a koukali po barákách, kde je cedule ‚Československý rozhlas‘. Někdo tam pronesl: ‚Tu ceduli musíme sundat!‘ Tak já hnedka utíkal k motorce, v předním rámu za motorem jsem měl zasunutej šroubovák, který mi daroval otec, a byl to šroubovák, který byl součástí veteránského auta KDF wehrmachtu, německá výroba, a já jsem tam ten šroubovák vozil, protože se mi na deklu hliníkovém toho motocyklu povolovaly šrouby a já je musel po delší jízdě utahovat. Takže s tím šroubovákem jsem přiběhl k té tabuli, odšrouboval jsem ji a zahrabali jsme ji do hromady písku, která byla u vedlejšího domu. Odněkud přiběhli chlapi a přinesli vytrženou s hmoždinkama ceduli, na které bylo napsáno ‚Mateřská škola‘. Tuhle ceduli jsem tam jenom dvouma šroubama přišrouboval, takže se z rozhlasu stala mateřská škola. Ale měli jsme dál obavy a ona tam vedle stála plechová bouda, v které měli zedníci pytle a kolečko, tak ten dav těch lidí, už nás tam bylo přes sto, tak jsme vzali tu plechovou boudu a přenesli jsme ji před tu budovu toho rozhlasu a postavili přímo na ten vchod, takže ani se tam nedalo jít dovnitř, když tam byla ta bouda. Ale tank jezdil a hledal dál...“

„Tak jsme jeli do Suchého Vrbného, kde bylo další samohybné dělo, stálo vedle samoobsluhy v Suchém Vrbném, naproti podniku Vojenské stavby. Tam bylo srocení lidu, ženy házely na ten tank vajíčka a kameny a podobně. Kluci na to psali křídou nebo vápnem nápisy ‚Iditě domoj‘ a takhle. Já jsem tam s kamarádem zastavil a sledovali jsme to. Najednou přijel na kole náš mistr odborného výcviku pan Červený. Byl to hrozně odvážnej člověk, měl na nosiči velikou konvičku, opřel to kolo o ten tank, vzal tu konvičku, vylezl na ty pásy a zabouchal. Tam se otevřel poklop a z něho vykoukl uplakaný šedesátník typu šedivý pán s brýlema a pan mistr Červený mu podal tu konvičku a povídá rusky, že to je supé, teplá polévka. Ten pán mu poděkoval, ten velitel toho tanku, a říká: ‚Víte, já jsem učitel na gymnáziu a oni pro mě přišli do třídy a posadili mě do tanku, já jsem sem nechtěl jet.‘ Ty ženský přestaly házet ty vajíčka, přestaly křičet a všechno to zmlklo. Musím ještě doplnit, že za tuto činnost, že podal pan Červený polévku veliteli sovětského tanku, byl potom vyloučen ze strany a ze zaměstnání, protože jsem se s ním pak setkal v teplárně, kde spravoval těžkou mechanizaci a rameno jednoho bagru ho rozmačkalo a on zemřel.“

„Nebyl to příjemnej pocit. Pak jsem se přestal cítit jako hrdina, protože jsme nevěděli, co nás čeká. Náhle se na obzoru, za takovým kopcem, za který nebylo vidět, objevil ruský gazík, přijel asi na dvě stě metrů od nás. Vystoupil z něj ruský důstojník, vzal si dalekohled a prohlížel si nás dalekohledem. Pak mu podal řidič sluchátko od vysílačky a on podával někam zprávu. Za chvilku jsme viděli, že kýval hlavou, sedl do gazíka a odjel. Po něm náhle přijíždí větší terénní ruský vozidlo – jmenuje se to UAZ. A za ním takovej malinkej, asi dvoutuna... a v něm bylo namačkáno já nevím, dvacet mongolských vojáků, oni měli šikmý oči a na hlavách ušanky, v tom vedru, a drželi v rukách samopaly s bodákem a spali na tom autě. Přijeli k nám asi na sto metrů a to byl zřejmě velitel celý tý kolony tankový, zase vystoupil, vzal dalekohled, prohlížel nás ze všech stran, pak zase někam telefonoval, pak sedl zpátky do toho UAZu, otočili se, ti Mongolové s tím náklaďákem taky, a zmizeli nám za obzorem. Asi půl hodiny se nic nedělo, klepali jsme se strachy, co bude, a jeden z nás tam měl jízdní kolo, tak na něj sedl a jel se podívat za ten kopec. Byl tam asi pět minut, pak se vrací z toho kopce dolů a mává na nás rukama a směje se. Tak jsme si řekli, tak je to dobrý. Přijel a povídá, že oni si za tím kopcem dali ty tanky do kruhu, mezi ně dali vozidla, a staví tam stany a dělaj si tam tábor. Tak my jsme začli řvát radostí, protože se nám podařilo, že jsme je, sovětskou jednotku, nepustili do Českých Budějovic...“

„... A ten rozhlas oznámil, že českobudějovičtí vlastenci se rozhodli, že zastaví sovětská vojska a nepustí je do Českých Budějovic. A událost se má odehrát na Borku. Protože já jsem byl taková dobrodružná povaha, tak jsem ještě vzal svého kamaráda, to byl boxer Standa, který boxoval u starýho Němce, sedli jsme na motocykl a přijeli jsme na Borek. Tam už bylo přibližně padesát lidí a ti se dohadovali, jak to uděláme a co uděláme. Tak jsem ukryl ten motocykl, tam byl nějaký vysoký porost, do křoví a radili jsme se a náhle od Borku přijíždí do kopce traktor Zetor 25 a táhne za sebou hovnocuc, jímku na čerpání kalů a tak dále. Když přijel na naši úroveň, tak jsme ho zastavili, hovnocuc jsme odpřáhli, dali na bok a převrátili na zem, takže před náma byla ta kovová cisterna jako jakýsi ochranný štít barikádníků, a teď jsme přemýšleli, co dál. A uviděli jsme v dálce v poli stát autobusový vlek, který se kdysi zapřahal za autobus, protože se lidi z vesnic nevešli do autobusu, jenže pak už tolik lidí z vesnice nejezdilo, tak ty autobusy si koupily JZD a měly je jako převlékárnu pro ženy, které pracovaly na poli. Toho traktoristu jsme poslali pro ten autobusový vlek. On ho přitáhnul a my jsme ho opět převrátili na bok vedle toho hovnocucu. A poslali jsem traktoristu ještě s dvouma mužema do lesa, protože on věděl, že tam jsou někde složený klády. Tak jezdil a vždycky kolik utáhnul klád, tolik nám jich po silnici přitáhl. My jsme ty klády strkali skrz okna toho vleku, jako jsme propletli tu barikádu. Přijíždělo stále více lidí, bylo tam hodně zaměstnanců ze zemědělského výkupu, to bylo to silo na Strakonické, vždycky je auta přivezly a pak zase odjely, to už jsem napočítal 150 lidí, to už jsme byli odvážní, když už nás bylo tolik. Pak jsme zjistili, že přichází i nějací pánové v polobotkách, kravatě a v obleku, a všichni měli na prsou fotoaparáty. Pánové se vmísili mezi nás, ale my jsme zjistili, že některý z nich maj vysílačku, po letech jsem se dozvěděl, že je poslal náčelník Veřejné bezpečnosti, byli to zaměstnanci StB. Měli za úkol nás monitorovat, vyfotit a hlásit, co tam vyvádíme...“