Josef Jedlička

* 1921

  • „Mně to jméno nic neříkalo, já jsem byl z Podkarpatské Rusi. Nám o (bratřích) Čapcích nikdo nic neříkal. Teprve po válce jsem něco o něm slyšel. On sám říkal, že je Čapek z Čech. Setkali jsme se. Ale moc se tam nedalo bavit, přísně to trestali.“

  • „Podívejte se, pohyboval jste se mezi vagony. Jestli se vyčůrám, nebo ne, to nikdo neví. Vodu jsem s sebou nenosil. Stačilo jen málo vody a už to vytlačovalo olej. Všechno šlo ze západu, z Porůří přes Hannover na frontu. Jaké pak byly na frontě škody, když všude bylo na vagonech napsáno: Richtung Warschau. Směřovaly na Varšavu, to znamená na východ. Nejvíc toho šlo na Stalingrad a do těch prostor.“

  • „Pracoval jsem na železnici. Byl jsem poslán do Kasselu. Tam jsme stavěli železnici. Já odtamtud utekl, ale chytli mne, tak mne poslali do Hannoveru. Tam jsem dělal posunovače. Na železnici se dá dělat ledacos. Chodili jsme v uniformách. Vojáků bylo čím dál víc posíláno (na frontu). Kamarádi na dráze a na posunu se strašně zajímali, jak to dopadne na východní frontě. Říkal jsem: ,Napoleon tam nedopadl dobře, kvůli mrazům.‘ Bál jsem se něco říkat...“

  • „(Koho jste tam znal? Určitě vás bylo víc, nebo jste to dělal sám?) [Sabotáže v Hannoveru] Ne, proto zahynulo v Čechách tolik lidí, že náš mladej člověk se vytahoval. Víte, jak dopadli tam u Kladna. Lidice. Tam se taky kluk vytahoval a chlubil se. (…) Mazání náprav. Většinou máte vagony, co se točí, má nápravy. Jsou tam buď ložiskové, nebo normální nápravy. Starší typy se mazaly olejem. Kapalo se na maznice, která se zašroubovala nebo zaklapávala. Tam se naléval olej. Po určitých kilometrech tam chodil někdo s konvičkou a nalejval olej. Nejhorší byly francouzské vagony, nejmodernější byly naše vagony. (…) Tam byly ložiska a tlačila se tam vazelína. Tam, kde byl olej, když jste tam načůral nebo nalil vodu, tak voda je těžší a olej vytlačila z nápravy nahoru. Po několika kilometrech ložisko se zadřelo a hořelo. V Hannoveru se vyráběly nové tanky.“

  • „(Měli jsme bojovat?) Ne, nebojovat. Chraň Pánbůh, to bychom byli rozsekaní jako Poláci. Co bychom dokázali jako hrstka, když je kolem masa (Němců). Francouzské zbraně, belgické, holandské, naše zbraně. Měli jsme pár prdítek, já tomu říkám prdítka. Tehdy jsem to viděl jako kluk, pevnosti, pevnosti. Dvakrát tankem by střelili. A co hranice s Rakouskem, s Polskem, se Slovenskem? Každému do očí řeknu, že je praštěný, že by chtěl vyvraždit náš národ. Jak ta vojska šla, tak by nás zlikvidovali. Navíc tady byli Sudeťáci. Takový je můj názor.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, Střešovice, 03.09.2008

    (audio)
    duration: 01:36:26
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Sabotér na říšskoněmeckých železnicích

Josef Jedlička
Josef Jedlička
photo: Hynek Moravec

Narodil se v roce 1921 v Užhorodě na Podkarpatské Rusi v rodině bývalého legionáře od Zborova. Jeho otec sloužil pod tehdejším podplukovníkem Ludvíkem Svobodou. Jako malý si hrával s dětmi Ludvíka Svobody, s dcerou Zoe a synem Mirkem. V roce 1939 se museli z Užhorodu vystěhovat, rodina se nastěhovala do otcova rodného Svojanova u Svitav. Josef si našel místo na dráze jako posunovač. V roce 1940 dostal příkaz k práci v Německu, podobně jako mnoho jiných mladých lidí ročníku 1921. Byl totálně nasazen na práci na stavbách u Kasselu, o něco později pak musel nastoupit jako posunovač na seřaďovacím nádraží říšské železnice v Hannoveru. Na německých železnicích v okolí Hannoveru prováděl různé druhy sabotáží, přidával vodu či písek do maznic vozových náprav. V roce 1944 byl zatčen a poslán do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu. Do Československa se vrátil až v červenci 1945, železniční tratě v Německu byly totiž rozbité. Po válce sloužil v armádě. Josef Jedlička se například účastnil převozu peněz, které byly použity při měnové reformě v roce 1953, ze Sovětského svazu. Celý svůj život pracoval buď na železnici, nebo v armádě. Do důchodu odcházel jako školitel civilní obrany na Generálním štábu Československé lidové armády.