The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Jedlinský (* 1940)

• narozen 21. září 1940 v Pardubicích

• zažil bombardování v Pardubicích v roce 1944

• svědek příjezdu vojsk Rudé armády do Pardubic v roce 1945

• absolvent Střední průmyslové školy stavební v Českých Budějovicích

• na střední škole byl vyslýchán a mlácen StB kvůli organizování školní recese

• od výslechu na StB v polovině 50. let měl v kádrovém profilu uvedenou protistátní činnost

• celé období komunismu měl problémy sehnat práci

• aktivně se účastnil protiokupačních aktivit v srpnu 1968 v Českých Budějovicích

• při politických prověrkách nesouhlasil s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy

• nikdy nevstoupil do KSČ

• po roce 1991 do odchodu do důchodu úspěšně podnikal

V polovině padesátých let na Střední průmyslové škole stavební udělil učitel Ing. Josef Kos za banální přestupek nepřiměřený trest Jaroslavu Kerlesovi, kamarádovi Karla Jedlinského.[1] Pamětník to z podstaty své povahy tak nemohl nechat a zorganizoval pomstu v podobě studentské recese. Aby neoblíbeného učitele zesměšnili, psali jeho jméno na nejrůznější místa v Českých Budějovicích. Dokonce si založili klub s názvem KOS a vyrobili si i legitimace. Vše bylo na úrovni studentského vtipu až do chvíle, kterou pamětník popisuje slovy: „Najednou jednoho dne oznámil školní rozhlas: ,Jedlinský do ředitelny.’ Tak jsem šel. Tam dva pánové v kožených kabátech. A ředitel tak nějak roztřeseným hlasem říkal: ,Půjdeš s těmihle pány.’” Takto Karel Jedlinský vzpomíná, jak ho asi v 17 letech pravděpodobně na udání odvedla Státní bezpečnost (StB) přímo z vyučování na výslech. Dodává, že legrace ho velmi rychle přešla. „Brečel jsem, ne z bolesti, jak mě mlátili tím pendrekem, ale z toho zoufalství. Taková beznaděj! Jak je člověk úplná loutka, úplné nic pro ně, pro ty estébáky, nějakej kluk. Já jsem do té doby myslel, že žijeme ve spořádaném státě. Tam mně to vysvětlili.“ 

Jako by byl vzduch rozdrobený na kousky

Karel Jedlinský se narodil 21. září 1940 v Pardubicích, kde s rodinou žil až do osmi let. Otec Josef Jedlinský pracoval jako technik ve firmě na mlýnské stroje Prokop a synové (tzv. Prokopka), matka Vojtěška Jedlinská, rozená Šenbergerová, byla s pěti dětmi v domácnosti. Rodina žila za války skromně, ale vedlo se jí relativně dobře.

Když v roce 1944 začaly nálety na Pardubice, byl Karel Jedlinský velmi malý, byly mu necelé čtyři roky. I přesto si dodnes přesně pamatuje moment, kdy zahoukali nálet. Pamatuje si, jak se pokaždé běželi s rodiči a sourozenci schovat do sklepní prádelny v domě, kde tenkrát bydleli. „Já jsem byl schovaný pod prádelním stolem, který byl z fošen, a úplně jasně před sebou vidím ty zkřížené nohy. Takhle přes. A klín. Na tom jsem visel. A sledoval jsem – do vedlejších domů byly proražené otvory. To mi táta vysvětlil, že kdybychom byli zasypaní, že ty díry jsou na to, abychom se dostali ven sousedními domy,” popisuje obraz, který mu z mysli asi nikdy nezmizí.

Po jednom z náletů vyšli s rodiči na dvůr. „Nad námi letělo nekonečné množství letadel vrtulových. Ta tenkrát létala. Já jsem měl pocit, že ten vzduch je roztrhaný, že to chvění... Mně připadalo, že ten vzduch je nadrobený na kousky. Byl to hrozný, svíravý pocit,“ vypráví a dodává, že až v dospělosti se dozvěděl, že to pravděpodobně byla letadla mířící na Drážďany.

Rusové mu dali do rukou helmu a stříleli na ni 

Konec války má pamětník spojený s útěkem německých vojáků před Rudou armádou. Lidé jim prý tehdy v Pardubicích z radosti, že utíkají, že je konec trýznění a válečných hrůz, mávali na rozloučenou.

Sovětská armáda se ve městě na čas zdržela. Sověti si ustájili koně nedaleko Labe a několik vojáků je tam hlídalo. Starší bratr Karla Jedlinského Jaroslav se tehdy se Sověty domluvil a chodil k nim jezdit na koních. Někdy s sebou vzal i malého bratra. Pamětník vypráví, jak mu jednou dva Sověti dali do rukou německou helmu a začali na ni pravděpodobně z nudy nebo legrace střílet. „Ten pocit hrůzy, když kolem svištěly kulky!“ vybavuje si dodnes.

Jako pětiletý Karel Jedlinský viděl, jak Sověti v Pardubicích zajali skupinu německých vojáků. Vzpomíná, že Němci museli vše, co měli, vyndat z kapes a ukázat, aby bylo jisté, že nejsou ozbrojení. Sověti je potom ještě pro kontrolu prošacovali. „Přišel k jednomu a vytáhl mu z kapsy pistoli. Takhle ji ukázal, odstoupil a odstřelil ho. Nechali ho ležet. Ty ostatní seřadili a někam je odvedli,” vypráví pamětník a dodává, že to bylo poprvé, kdy viděl, jak člověk bez řečí zastřelil jiného člověka.

Klanové války na pražské periferii

Nástup komunistické strany k moci v únoru 1948 podle vlastních slov pamětník moc neregistroval, protože v této době jeho otec Josef Jedlinský nastoupil v podniku později nazvaném Strojexport (1953) a rodina Jedlinských se přesunula na pražskou Pankrác.

„Byli jsme přistěhovalci na pražské periferii, kde byly takové dost drsné poměry. Tam existovaly klanové války,“ popisuje tvrdé podmínky na pankráckém předměstí v závěru čtyřicátých let. Do Podolí nebo na Barrandov se z Pankráce chodilo přes tzv. nouzovou kolonii. „Byly to chatrče zbité z bedniček od syrečků a takové. A tam byli hoši drsňáci.“ Mezi kluky z periferie a obyvateli nouzové kolonie, povětšinou dělníky a lidmi bez prostředků, často docházelo ke rvačkám. Karel Jedlinský vzpomíná, že byl tenkrát jedním z šéfů klukovské party přistěhovalců. Patřil ke starším, nebál se, a navíc se uměl rvát.

KOS – Klub obdivovatelů Sputnika

„Po základní škole jsem se rozhodl, že budu stavět přehrady,“ vysvětluje, proč v roce 1954 nastoupil na Vyšší průmyslovou školu stavební v Českých Budějovicích.

Na průmyslové škole učil nepopulární učitel Ing. Josef Kos, který pro banální přestupek navrhl dvojku z chování Jaroslavu Kerlesovi, pozdějšímu výtvarníkovi a karikaturistovi. Několik spolužáků v čele s Karlem Jedlinským to nemohlo nechat jen tak, na učitele vymysleli recesi, vtípek. „Napadlo nás, že všude po Budějovicích budeme psát KOS a že ho budeme takhle zesměšňovat. A já jsem měl nápad, že jako tenkrát vylétl nějaký ten Sputnik. Tak já jsem řekl, že založíme organizaci Klub obdivovatelů Sputnika, a kdyby někdo řekl, proč píšeme KOS, tak řekneme, že je to Klub obdivovatelů Sputnika,“ vzpomíná. K dojmu organizované skupiny přispěly i legitimace, které si členové klubu vytvořili.

Studentská recese však měla poměrně vážnou dohru. „Někdo mě udal, že to píšu,“ pokračuje ve vyprávění. Příslušníci Státní bezpečnosti si pro pamětníka přišli přímo do školy. „Tak jsem šel tady na lapárnu. Sranda mě přešla.“ Vzpomíná, že tehdy nebrečel z bolesti, jak ho mlátili, ale proto, že proti zvůli státní moci nic nezmohl. Než se dostal na výslech, věřil, že stát, ve kterém žije, má nějaký právní rámec. „Do té doby jsem nebral v potaz, že komunismus je něco špatného nebo tak. To bylo jako první,“ dodává. Nutno zmínit, že se nedochoval žádný spis StB – například protokol z výslechu –, ve kterém by figurovalo pamětníkovo jméno. 

I trest ve škole byl překvapivě mírný. Karla Jedlinského z průmyslové školy nevyloučili, dostal tehdy jen podmíněné vyloučení a čtyřku z chování ve čtvrtletí. Až později se ukázalo, jak velký vliv mělo vyšetřování školního vtipu příslušníky StB na jeho další život.

Na vojně měl přezdívku demokrat

Hned po úspěšném složení maturity v roce 1959 nastoupil Karel Jedlinský na vojnu v Líních u Plzně. Ze začátku o sobě mluví jako o vzorném leteckém mechanikovi, kterého brzy povýšili na svobodníka. Stal se dokonce instruktorem výcviku nováčků. „Tam to ale začalo vrznout, protože jsem odmítl dělat buzerace. Dostal jsem přezdívku demokrat, což byla hanlivá přezdívka.“ Dodává, že jeho vojenská kariéra skončila, když jel bez povolení do Českých Budějovic za svou tehdejší dívkou a chytl ho tam velitel čety. „Takže jsem byl zbavený funkce a na Štědrý den jsem byl degradovaný.“

Z kádrových papírů nic vyhodit nelze

Po maturitě v roce 1958 dostal pamětník umístěnku do podniku Ústav pro speciální stavby v Praze. Pracovník kádrového oddělení podniku ho nedlouho po nástupu na pracoviště uvítal slovy: „Já jsem tady měl sledovat, a mně připadáš jako normální kluk. Tak co jsi to měl s tou Státní bezpečností v Budějovicích?“ Pamětník vysvětlil celou historii školní recese klubu KOS. Kádrovák ale nesouhlasil, ukázalo se totiž, že StB do kádrových papírů zapsala protistátní činnost. „Jak jste měli tu organizaci, kterou řídil z Rakouska nějaký agent a která se jmenovala Komunismus ohrožuje svět (KOS) a ty jsi tam byl předseda a nosili jste letáky, po nocích jste je rozdávali,” pokračoval kádrovák. Karel Jedlinský tomu nerozuměl a žádal, aby nepravdivou informaci o protistátní činnosti z jeho pracovních záznamů vymazali. „Ne, ne, vyhodit nic nejde. Ty tady k tomu napiš svoje vyjádření. To se k tomu přiloží a každý si to posoudí sám,“ uvádí komentář kádrováka pamětník a dodává, že od té doby měl celý život v papírech uvedeno, že roznášel letáky a že komunismus ohrožuje svět.

„Oni si to zřejmě vymysleli, aby našplhali, ti estébáci. Oni mě neznali, já je neznal. Oni akorát chtěli udělat čárku v kariéře, že chytili nějakého státního živla,“ uvažuje dnes nad důvody, proč uvedli k jeho osobě lživé informace o protistátní činnosti a pokračuje: „Já jsem v životě za komunismu nemohl udělat žádnou kariéru. Ředitel mi říkal, že měl velký problém mě dotlačit, abych mohl dělat mistra. Musel to vysvětlovat a dokládat, že nebudu mít nikdy vliv na to, abych mohl politicky ovlivňovat svoje podřízené na montážích, a že výš než mistr – na to abych zapomněl.“

Lehli si před tanky

Srpen 1968 trávil Karel Jedlinský na stanovém táboře s rodinou. Ráno 21. srpna 1968 ho vzbudil kamarád se slovy: „Vstávej, je válka!“ V prvním momentu tomu nemohli uvěřit, ale velmi rychle se vzpamatovali, vše zabalili. Ženy spolu s dětmi jely domů a pamětník vyrazil s kamarádem do Českých Budějovic na motorce.

„Když se Rusáci blížili k Budějovicím, tak jsme zalehli. Někde na Borku byl takový úvoz okolo silnice. Byla nás tam skupina, nevím, kolik nás bylo. Všichni jsme zalehli na silnici, aby nemohly tanky projet do Budějovic. Lehli jsme si před ty tanky,“ vypráví, jak tehdy zablokovali příjezdovou cestu z Prahy do Českých Budějovic. Karel Jedlinský spolu s ostatními se vojáků nebáli. Dnes sám dodává, že si naivně mysleli, že do nich, do civilistů, nemohou tanky najet, že jim nemohou nic udělat. Vypráví, že je tehdy ještě otevřeně provokovali, smáli se jim. Tleskali, když je jeden tank objížděl a skoro se u toho převrátil. Tanky se nakonec otočily zpět k Chotýčanům a utábořily se na nedaleké louce. Skupina nebojácně vyrazila za nimi. Častovali je ruskými nadávkami, vysvětlovali jim, že v Československu se nekoná žádná kontrarevoluce a že jediní se zbraněmi jsou tu oni. „Pochopitelně na nás kašlali. My po nějaké hodině jsme šli domů spát a ráno jsme se vzbudili a byli tady.“

Z dnešního pohledu to bylo velmi odvážné gesto odporu vůči okupační síle, ale Karla Jedlinského tehdy vůbec nenapadlo, že dělá něco hrdinského. Sám dodává, že vážnost situace si skutečně uvědomil za několik dní. „Když jsem se dozvěděl, že někde v Rusku na nějaké demonstraci, že tam normálně do nich jezdili. Tak teprve pak mi zatrnulo.”

Nesouhlasil s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy

Na počátku šedesátých let nastoupil pamětník do Stavoprojektu v Českých Budějovicích. Ale práce v projektové kanceláři mu nevyhovovala, chtěl do provozu. Nastoupil proto do podniku zabývajícího se stavebními izolacemi, kde na různých pozicích pracoval až do odchodu do důchodu. Přes své vzdělání a zkušenosti tam začínal jako pomocný dělník a kvůli špatnému kádrovému posudku poměrně dlouho trvalo, než získal lepší pozici.

V roce 1970 probíhaly v Československu tzv. politické prověrky. Předsedou komise v podniku ustanovili ředitele, kamaráda pamětníka, a jeho sekretářku, podle vyprávění zarytou komunistku – idealistku. „Na otázku, jestli souhlasím se vstupem spojeneckých vojsk, že nás přijeli zachránit, jsem řekl, že nesouhlasím, že sem neměli co lézt, že svoje věci si máme vyřizovat sami a že se nám nemají do toho co hrabat.“ Sekretářce tím vyrazil dech, nevěděla prý, co má dělat a vyděšeně se ptala: „Soudruhu řediteli, co tam mám napsat? Tohle tam nemůžu napsat.“ Ředitel podniku nechal sekretářku zaznamenat odpověď Karla Jedlinského v plném znění. „Resumé bylo to, že jsem pak měl v papírech napsáno, že jsem politicky na nízké úrovni a že je třeba mě politicky vzdělávat. A to bylo vše,“ vzpomíná, jak mu ředitel tehdy pomohl a zároveň dodává, že na místo v podniku stavebních izolací se nikdo nehrnul – byla to těžká, nepříjemná práce.

Neuměli si představit, že už by nikdy neviděli Černou věž

Přes těžkosti v kariéře, neustálý dohled nad svou osobou, nespokojenost se stavem socialistického Československa i nesouhlas s vládou jedné strany Karel Jedlinský s manželkou vážně uvažovali o emigraci pouze jednou – na dovolené v Bulharsku, kde se setkali s nabídkou odejít do Austrálie. „Ale pak jsme si říkali, že už nikdy neuvidíme Černou věž.“ Dodnes nedokáže o emigraci mluvit, aniž by se mu chvěl hlas. Oba manželé si tehdy dobře uvědomovali, že po emigraci by Československo už pravděpodobně nemohli nikdy navštívit, už by pravděpodobně neviděli své blízké. Rozhodli se tehdy vrátit domů a možnost emigrace úplně zavrhli.

Člověk si strašně oddechl

Po událostech z roku 1968 si pamětník nedokázal představit, že by komunistická totalita v Československu někdy skončila. „Trvalo to 40 let. Celé jsem to prožil. Celý ten komunismus tady,“ konstatuje.

Vzpomíná, že na začátku sametové revoluce měl strach. Zcela přirozeně se mu vrátily vzpomínky na události ze srpna 1968. Zprvu se obával ozbrojených zásahů armády nebo Veřejné bezpečnosti. Obavy ale velmi brzy vystřídalo nadšení a úleva. „Paráda, štěstí. To bylo štěstí! Člověk si strašně oddechl, spadl kámen. Akorát jsem litoval, že to nebylo v tom šedesátém osmém,“ popisuje své pocity po pádu komunismu a pokračuje: „Říkal jsem si, kdyby to bylo od toho šedesátého osmého, kde bychom už dneska mohli být. Už jsme mohli být v tom Dánsku. A už mi přišlo líto, že už jsem starý, v roce 1989. Padesát let. Na začátek nějaké kariéry nebo tak. Ještě jsem se o sebe dokázal postarat, ale kdyby mi bylo třicet, to by ten život byl lepší,“ uzavírá své vyprávění pamětník.

Karel Jedlinský měl odjakživa pro strach uděláno a nebál se rozdávat rány. Nebál se, když ho jako desetiletého honili chlapi z nouzových kolonií na pražské Pankráci. Nebál se jako sedmnáctiletý postavit za kamaráda proti neoblíbenému a nespravedlivému učiteli na střední škole. Nebál se ani potom, co ho za to mlátili na výslechu Státní bezpečnosti. Nebál se v necelých 30 letech postavit přijíždějícím tankům okupačního vojska Varšavské smlouvy, ani pak v roce 1970 při politických prověrkách. Nebál se ani po roce 1991, když jako padesátiletý začínal podnikat. Často byl naštvaný, nebylo mu do smíchu, měl pochyby, ale nebál se. Jeho heslem vždy bylo: “Nenechat se zlomit.”

 

[1] Mužíková D., Vozáryová L., Hes K., Kostka V., Kříž V., Lefan R.: Střední průmyslová škola stavební České Budějovice k 100. výročí založení školy (1910–2010). Střední průmyslová škola stavební, 2010, s. 50 a s. 142.