The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Zdeněk Jelínek (* 1932  †︎ 2024)

• narodil se 8. dubna 1932 v Praze do rodiny obchodníka Bohuslava Jelínka a živnostnice Margarety

• jeho babička Anna Pochon byla Francouzka

• jeho dědeček Rudolf Vácha byl malíř z Hluboké nad Vltavou, který studoval v Rakousku, Německu, žil v Paříži, Švýcarsku, Československu

• v roce 1941 Zdeňkovi Jelínkovi zemřel otec na rakovinu

• maturoval v roce 1952 na hospodářské škole, z politických důvodů nemohl studovat vysokou školu

• vojenskou službu absolvoval u TP (technické prapory) v Zelené Hoře

• po půl roce byl propuštěn do civilu díky fiktivnímu psychiatrickému posudku od známého doktora

• pracoval jako řadový úředník v národním podniku Československé automobilové opravny

• v letech 1964–1969 vystudoval dálkově právnickou fakultu

• v letech 1975–1988 pracoval v národním podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky jako podnikový právník a ekonomický náměstek

• v roce 1988 musel z této pozice odejít, protože nebyl v KSČ

• v letech 1990–2002 působil jako advokát

• od roku 1980 byl ženatý s loutkoherečkou Janou, rozenou Halířovou

• zemřel 11. března roku 2024

Chtěl studovat historii, ale měl smůlu. Členem maturitní komise byl školník – komunistický funkcionář, který se postaral o to, aby nedostal doporučení na vysokou školu. Proč, to se Zdeněk Jelínek nedozvěděl. Bylo však obvyklé, že na vysokých školách měly přednost děti továrenských dělníků. Děti živnostníků, tedy tzv. „vykořisťovatelů“, se na školy nedostaly, i když se třeba učily mnohem lépe. Zdeňkova maminka sice pracovala manuálně, ale na živnostenský list. Byla dámská krejčová, ale jen do chvíle, než ji komunisté o živnost připravili. Pak směla šít jen kravaty pro družstvo.

Francouzská krev

Zdeněk Jelínek se narodil 8. dubna 1932 v Praze do rodiny obchodníka Bohuslava Jelínka a jeho ženy Margarety. Jeho dědeček Rudolf Vácha byl malíř, portrétista, pocházel z Hluboké nad Vltavou a vystudoval výtvarnou akademii ve Vídni a v Mnichově a poté žil v Paříži, kde se seznámil s francouzskou ženou Annou Pochon, s níž se oženil. Jejich dcera Margareta, pamětníkova matka, se narodila v roce 1901 v Paříži. Ve Švýcarsku se vyučila dámskou krejčovou. „V roce 1914, na začátku 1. světové války, babičku Annu ve Francii zatkli, protože byla provdaná za rakouského občana a tím se stala tzv. nepřátelskou osobou. Dostali se ale do Švýcarska, kde prožili celou válku,” vypráví pamětník.

Váchovi se do Československa přestěhovali kolem roku 1924. „Stalo se tak díky mojí mamince, která se tady o prázdninách zamilovala do nějakého hocha, a přemluvila rodiče, aby v Československu zůstali. Vztah ale nakonec nedopadl. Až po několika letech se maminka seznámila s mým tatínkem někde v kavárně Adria,” vypráví Zdeněk Jelínek.

V Praze bydleli na různých místech, ale on si pamatuje až na byt na Vinohradech na Korunní třídě. Jeho otec Bohuslav Jelínek byl ještě za Rakouska-Uherska celníkem. Po první světové válce založil speditérskou firmu, obchodoval s Německem, ale na sklonku třicátých let zkrachoval, protože jeho klienti byli převážně Židé. Poté pracoval v Avii jako účetní.

Smrt otce

Začátek války si Zdeněk Jelínek příliš nepamatuje. Začal chodit do první třídy do francouzské školy ve Školské ulici, ale kvůli válce ji po roce zavřeli. Vzpomínky na první válečné roky zastřela smrt otce, který zemřel ve svých 59 letech, roce 1941, na rakovinu. Zdeňkovi bylo devět let a zůstal se svou maminkou sám. „Táta se léčil se na Bulovce, maminka za ním jezdila každý den, já jako dítě jsem tam nesměl. Naposledy jsem viděl tátu, když nastupoval do taxíku, který ho odvážel do nemocnice,“ vzpomíná.

Po smrti tatínka se s matkou přestěhovali do Lužické ulice. Prarodiče již nežili, pouze jeho babička z matčiny strany, a z příbuzenstva jim byl na blízku ještě strýc.

Matka živnostnice, na studia musel zapomenout

Jako malý kluk chtěl být Zdeněk hvězdářem, to ho ale brzy opustilo. Chtěl studovat historii, ta mu však byla kvůli změně politických poměrů zapovězena. O střední škole se rozhodoval právě v roce, kdy komunisté přebírali moc v zemi a nový režim sebral lidem svobodu. Zdeňkův strýc byl učitel a znal se s ředitelem Obchodní akademie na Santošce na Smíchově. Doporučil mu, aby se tam přihlásil, protože kdyby nastal nějaký problém politického rázu, ředitel školy ho podrží. Zdeněk Jelínek tedy na školu nastoupil, byl přijat, ovšem už po prázdninách ředitele komunisté z politických důvodů odvolali a místo něj dosadili ředitele, který byl v KSČ. „Když jsem chodil do třeťáku, musel tento ředitel odejít kvůli nějakými finančním machinacím a nastoupila místo něj fanatická komunistka, která organizovala různá prosovětská představení, na která nutila chodit i rodiče. Ti si stěžovali a nakonec ředitelku odvolali z funkce. Ale protože její muž byl vysoký funkcionář na ministerstvu školství, školu raději zrušili,” vypráví Zdeněk Jelínek.

Střední školu tedy dochodil na Vinohradech na tzv. „Stalince”, kde v roce 1952 maturoval. Poté chtěl nastoupit na filozofickou fakultu, obor historie. „Zavolal si mě profesor Stanislav Burda, který se mi snažil pomoci, já jsem ho měl rád. Řekl mi, že se na historii nedostanu. Nikdo z naší rodiny totiž nebyl v KSČ.“ Zdeňkova matka si s komunisty nezadala, jako dámská krejčová pracovala na živnostenský list a měla i jednu zaměstnankyni. To stačilo k tomu, aby byla považována za „vykořisťovatelku“ a její syn byl diskriminován jako „nepřátelská osoba.“ Profesor Burda mu poradil, aby se přihlásil na práva. „Ta nikdo studovat nechtěl, protože v té době byli právníci mizerně placení. Prý po roce budu moci požádat o přestup na filosofickou fakultu,” vypráví pamětník. Zdeněk Jelínek učinil, jak mu profesor poradil, ale nepomohlo to.

„V maturitní komisi seděl totiž školník, a ten vetoval, že bych mohl chodit na vysokou školu, a to bez udání důvodu.” Zdeněk Jelínek vzpomíná, že na škole byli školníci dva. Jeden byl takzvaně „čistý školník” a byl komunistický funkcionář. Druhý školník dělal skutečnou práci školníka.

Z vojny u TP jej dostal psychiatr

Zdeněk Jelínek se přesto pokoušel na vysokou školu dostat, ale podařilo se mu to až 12 let po maturitě, kdy se uvolnily poměry. Po maturitě narukoval na vojnu, ovšem jakožto nežádoucí osoba musel nastoupit k technickým praporům (TP) na Zelenou Horu. Připomíná, že se tam natáčel film Černí baroni, který pojednává o době i o vojně, jakou tam prožil. „Já to ale neměl tak hrozné, protože mě zařadili do skladu jako skladníka,“ vypráví. Přesto se jeho matce podařilo Zdeňka z této vojenské služby dostat do civilu. „Máma měla známého psychiatra a ten ze mě udělal blázna. A tak mě po půl roce pustili,” vysvětluje. V té době už maminka o svou živnost přišla a zaměstnávalo ji družstvo, kam si chodila pro práci. Šila doma kravaty.

Přítel z Bulharska, který také nesměl studovat

Zdeněk neměl žádného sourozence, avšak jak říká, během svého života si „adoptoval“ bratra. Jeho strýc, který pracoval u filmu, v roce 1956 natáčel v Bulharsku, kde se seznámil s manželi, u kterých bydlel. Jejich syn Konstantin Georgejev Trošev chtěl studovat medicínu, ale podobně jako Zdeňkovi v Československu, mu to z politických důvodů bulharští komunisté neumožnili. „Jeho nevlastní dědeček byl totiž ruský důstojník, který emigroval před bolševiky z Ruska,“ vysvětluje pamětník. Jediná možnost jak vystudovat medicínu, bylo odjet do zahraničí. Proto se odstěhoval do Prahy, kde se rok učil česky a studoval pak šest let medicínu na pražské lékařské fakultě. Bydlel nějakou dobu u Jelínků, kde se sblížil se svým vrstevníkem Zdeňkem. „Byli jsme si bratry. On také vyrůstal jako jedináček. Měli jsme se rádi, rozuměli jsme si, oba jsme se zajímali o historii, já jsem často jezdil do Varny k jeho rodičům,“ vypráví Zdeněk Jelínek. Konstantin se oženil s Češkou, s níž se odstěhoval do Bulharska, přátelství ale nikdy nevyprchalo, naopak, i po smrti Konstantina je Zdeněk v kontaktu s jeho dcerami, jedna se o něj dokonce starala, když bylo třeba.

Dálková studia práv, 1968

Zdeněk Jelínek pracoval jako řadový úředník v národním podniku Československé automobilové opravny, později přejmenovaného na Autorenova a v roce 1964 se konečně dostal na dálkové studium. Umožněno mu však bylo studovat jen to, co by mohl uplatnit v podniku, tedy práva. Absolvoval je v roce 1969.

V roce 1968 sympatizoval s reformními komunisty, ale následná invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla velkým zklamáním. V noci z 20. na 21. srpna byl zrovna u sestřenice v Liberci a vzpomíná, že se kvůli zastavené dopravě těžko dostával zpět do Prahy. „Autobus nás vyložil na Hlavním nádraží, musel jsem pak pěšky přes Vinohrady, kde už u rozhlasu byli Rusové. Dnes mám obavy, aby se historie neopakovala,“ říká.

Nejsi v KSČ, nemůžeš být náměstek

Zdeněk Jelínek od druhé poloviny 70. letech pracoval v národním podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky jako podnikový právník a v době, kdy stavělo zimoviště v Horních Počernicích, jako investiční pracovník. Poté zde byl několik let ekonomickým náměstkem. Po třinácti letech ale Československé cirkusy musel z politických důvodů opustit. „Měl jsem za normalizace jediný problém, a to když starý ředitel odešel do penze a nastoupil nový ředitel. Řekl mi, že nemůžu dělat náměstka, když nejsem v partaji, a že mi dá novou funkci. Věděl jsem, že jinou funkci pro mě nemá, a tak jsem odešel sám. Bylo to rok před převratem,“ vzpomíná Zdeněk Jelínek, který pak do roku 1990 pracoval jako právník ve Svazu výtvarníků.

Od roku 1990 pracoval na volné noze a po složení advokátských zkoušek byl dalších 12 let advokátem, nedělal však trestní právo, protože nechtěl obhajovat zločince.

Od roku 1980 byl ženatý s loutkoherečkou Janou, rozenou Halířovou, která působila v plzeňském divadle Alfa. Vychovali spolu dceru, před 19 lety Zdeněk Jelínek ovdověl.