Miroslav Jeník

„A potom, když se bachaři ožrali, neříkám všichni, jen někteří. Ten Hartmann byl takový solidní, ten i se mnou promluvil. Když se ožrali, tak šli na díru. Jak jsme měli my barák, tak hned nad ním byla díra [samotky], a když si někdo z vězňů neplnil pracovní úkoly nebo měl kázeňské problémy, zavřeli ho na díru. Tam byla palanda, beton, na den se zavřelo a musel tam vězeň stát. Byl tam menší příjem jídla, pití a jen polívku dostávali, a jestli vůbec. Nevím. A tak je zmlátili, že druhý den, když byli vidět, protože museli jít ven, tak byli opravdu pomlácení. To už bylo slyšet ten řev. To byly ty kobky, vzali si jednoho vězně, vlezli k němu tři a tam ho zmydlili. Nepomohlo mu nic.“

„My jsme museli ustupovat dolů a teďka tam někdo rozbil výlohu, asi vprostřed ulice byl ten krám. A byl tam alkohol, flašky, nějaké lepší, a začali to tam rabovat. Pravděpodobně to byli lidi snědé pleti, asi to byli cikáni. Luboš tam do toho vlítnul, výloha byla úplně vysklená, a začal jim nadávat a hnal je ven. Tak se sebrali a utekli. Druhý nebo třetí den pak psali v novinách, že jsme vykradli obchody, byla to pravda, že je vykradli. Ale kdo, kdo je vykradl? My, co jsme byli proti nim, my ne. Vytlačili nás až dolů, tam byla baťovna. Naproti byla nějaká jídelna, v paláci Dunaj. Oni nás nemohli vystrkat dál, milice začala střílet signálními pistolemi do země. Ono se to odráželo a vím, že u baťovny prostřelili výklad. A jedna raketa vlítla až do jídelny a tam byly takové těžké filcové závěsy. Strhli jsme je na zem, nebo by to snad chytlo.“

„Oni vlítli autem do zdi. Bouchla cisterna, auto, začaly lítat vzduchem kanystry s olejem a vazelínou, co tam měli. Potom bouchla cisterna na vleku, vyletěla do vzduchu a posadila se na asfalt. Došlo mně, proč to tak hoří. Hned jsme přišli na to, že je to benzin. Oni Rusové jezdili na benzin, měli samé benziňáky, nejezdili na naftu, vezli samý benzin. Začala hořet fabrika na pravé straně, na levé straně to chytlo taky. Jak šplíchnul benzin, šplíchnul z cisterny na vleku k našemu autu. Vycouval jsem zpátečkou k mostku. Ruda Šourků vyskočil z auta, z fiatu, stál jsem už. Ruda křičel: ‚Teď nás zastřelí, teď nás zastřelí!‘ Řekl jsem: ‚Neblázni, neblázni!‘ Našli jsme ho, až když jsme jeli domů. Fiatem jsem honem zpátečkou vycouval dolů k tomu potoku. Tam na chodníku, půl na silnici a půl na chodníku, byla ženská s brašnou. Myslím si doposavad, že to byla listonoška, někdo mně říká, že ne, nevím. Hořela, hořely jí vlasy, měla nějakou trvalou, brašnu. Hořely na ní punčochy, sukně vzadu. Tak jsem zařval na bráchu: ‚Podej honem deku!‘ Tak jsme na ni rychle hodili deku a řvali: ‚Sanitu, rychle sanitu!‘“