Jiří Ježek

* 1941

  • „Předtím než jsme bydleli Na Rafandě, tak jsme bydleli pod kostelem u malého náměstí. Byl to starý dům, dole v přízemí byl krejčí, nějakej Jirouš. Někdo na něj řekl, že má doma pistoli. Tak tam přišlo gestapo. Podrobnosti znám z vyprávění maminky a táty. Udělali tam šťáru. Mám takovou vzpomínku, že maminka honem něco pálila v kamnech, jestli nějaké letáky, nevím. Jen takový záblesk prostě. Pak si pamatuju řvaní, dupání a holinky. Byl jsem prcek malej, to mohl být rok 1943–1944.“ – „Jak dopadl soused? Našli tu pistoli?“ – „Pistoli zaplaťpánbůh nenašli. Měl ji zašitou v prkýnku, jak se s ním žehlí ramena, měl to v té vycpávce zašitý. Rozpárali všechno, peřiny, matrace, nenašli nic, ale on to měl tam. Po válce se odstěhovali do Jablonce. V Jablonci jsem měl babičku, tak to vím z vypravování babičky. Druhý zážitek z války si živě pamatuju. Vzpomínám si na bombardování Drážďan. S odstupem času, když jsme se k tomu v rodině vraceli, tak mi maminka vyprávěla a pamatuju si, že jak mě držela na ruce a celej západní obzor byl úplně rudej a bylo slyšet dunění. A to bylo bombardování Drážďan.“ – „To jste museli vyjít na kopec, Železný Brod je v údolí.“ – „Je to v ďolíku, ale prostě ten obzor nad kopečkama byl krvavej a bylo slyšet dunění.“

  • „Shodou okolností jsem měl 20. srpna 1968 technickou pohotovost. Přijímal jsem poslední stroj Mig-15, vracel se kolem jedenácté večer někde ze Slovenska. Odbavili jsme ho, zavřel se hangár a odjel jsem domů. Měl jsem tam javettu, tak jsem jel domů. V jednu v noci spojka zvonila u nás, že se mám okamžitě dostavit do práce. Ptal jsem se, co se děje. Říkal, že se mám prostě dostavit do práce. Hrklo ve mně, první mě napadlo, jestli se nestalo něco v hangáru. Oblékl jsem se, sedl na javettu a jel, a jak jsem jel na letiště, bylo mi divný, že jsem nikde neviděl auťáky, spojky, že by někdo někoho vozil na letiště, jak to bývalo při cvičném poplachu. Nic se nedělo. Akorát jsem slyšel neznámý zvuk, že něco prolétává nad letištěm, co jsem neznal zvukově. Přijel jsem na letku, seděl tam velitel major Kašpar a můj šéf pozemního personálu major Mohyla. Ptal jsem se, co se děje. Mohyla mě vzal k oknu a říkal, ať poslouchám, co se děje. Bylo to hrozný. To byl šok. To byl neskutečnej šok. Největší přátelé, a přepadli nás sprostě jak lupiči. Promiňte… bylo to hrozný. Víte, ten pocit bezmoci. Neustále jsme čekali, že se něco stane, že se budeme bránit. Pak přišel ráno 21. srpna rozkaz, že nesmíme nic podnikat. Přistál pluk sovětských sedmnáctek od Poznaně.“ – „To je Mig-17?“ – „Mig-17, pokročilí stíhači tehdejší doby, plně ověšený pumama a raketama. Na letišti se udělala demarkační čára, kam jsme mohli my a kam oni. Nesměli jsme ze začátku vůbec lítat, žádná mašina nemohla do vzduchu. Bylo to strašný.“

  • „Působil tam Vlastimil Hrada, slavný malíř, a jeho syn. Nakonec tam má v železnobrodském muzeu i stálou výstavu. Celý Železný Brod dýchá takovým kouzlem, jsou tam staré roubené chalupy. Když jste zmínil skláře, jako kluk jsem chodil k panu Kleinertovi, který dělal foukaný figurky. Nádherný věci. Chodíval jsem za jedním pánem, který mačkal korále. Znám ruční výrobu korálí, jak se to dělalo v driketě, tak se říkalo dílně, kde se vyráběly korále. Znal jsem výtvarníka Tochsteina, mezi námi to byl pěknej opilec, ale fantastický a uznávaný malíř, vyučoval výtvarnou výchovu na uměleckoprůmyslové sklářské v Železném Brodě. Ve škole působil i profesor Brichta, paní Zahradníková-Brichtová, znal jsem ty lidi a bavil se s nima i v pozdějších letech, když už jsem vyrostl z dětských let. Můj kamarád Jirka Žanta dělal mistra v huti při sklářské škole, tak jsem poznal tu výrobu foukaného, dutého skla, váz, hutních figurek. Měl jsem to v sobě, znal jsem to. Fascinovala mě řeka Jizera. Pod Spálovem, když se jde podél koryta řeky k semilskému jezu, tam skoro neprotýká voda, Jizera je svedená do elektrárny pod Spálovem. Tam je Riegerova stezka. To je kouzelný a to mě fascinovalo už jako kluka. Když jsem se dostal k malování, vyhledával jsem taková zákoutí, maloval si a byl šťastnej.“

  • „Syn když končil školu, měl zájem studovat na průmyslové škole, sdělovací techniku v Pardubicích. Udělal přijímací zkoušky, ze 106 uchazečů skončil jako pátý nejlepší. A z jiných důvodů ho ale nepřijali. Tam začala perzekuce mé rodiny. Nechutná proti mému synovi. Tehdy jsem začal shánět všechny možnosti, jak syna aspoň vyučit nějakému důstojnému řemeslu. Dostal jsem se prostřednictvím známého za ředitelem liberecké průmyslovky Jiřím Skopovým. Na rovinu jsem mu řekl, o co jde, že mi tam kluka nevzali. Byla naděje, že se přestěhujeme. To jsem ještě bydlel na ubytovně ve Stráži, ještě jsem neměl byt od uranového podniku. Ředitel mi poradil fintu, jak mezikrajově umístit syna na průmyslovku v Liberci, což se povedlo, tak se tam dostal. Těsně před maturitou si mě ředitel Skopový zavolal. Šel jsem za ním, to už jsme byli se synem sami. Říkal mi: ‚Pane Ježek, přišel mi dopis z místní organizace KSČ ze ZŠ Zálabí Hradec Králové, že je nežádoucí, aby váš syn udělal maturitu, co mi k tomu řeknete?‘ Já jsem mu říkal: ‚Co vám mám k tomu říct.‘ Představte si, byla podepsaná pod tím dopisem jeho třídní učitelka z deváté třídy. Taková to byla s***ě. Ředitel Skopový vzal dopis a přede mnou ho roztrhal a říká: ‚Pane Ježek, já na tohleto kašlu. Když kluk bude mít ty vědomosti a maturitu složí, tak tu maturitu a moje doporučení na vysokou školu mít bude, to vám můžu slíbit.“ – „Dostal se váš syn na tu vysokou školu?“ – „Dostal. Absolvoval a je z něj elektroinženýr. Bydlí tady v Liberci taky.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 15.03.2022

    (audio)
    duration: 02:15:48
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

S okupací nesouhlasil. Musel skončit v letectvu a dělal v dolech

Jiří Ježek na bombardéru Il-18 v Hradci Králové, cca 1965
Jiří Ježek na bombardéru Il-18 v Hradci Králové, cca 1965
photo: Archiv pamětníka

Jiří Ježek se narodil 20. 9. 1941 v semilské porodnici, jeho rodina však žila v blízkém Železném Brodě. Zde trávil dětství a mládí. Během války byl jeho otec totálně nasazený v Německu, kde stavěl kryty pro válečné ponorky. Od dětství se pamětník věnoval malbě, měla na něj vliv okolní příroda i sklářská tradice města. Na učilišti ve Varnsdorfu vyhrál v krajské soutěži a své výtvory vystavoval. V roce 1958 se rozhodl vyučit leteckým mechanikem v Košicích. S manželkou Marií se vzali v roce 1962, měli spolu syna Jiřího. K armádě nastoupil předčasně kvůli eskalující Berlínské krizi. Působil u 10. letecké armády v Hradci Králové nejprve jako mechanik výzbroje, poté i jako střelec-radista v bombardéru. Účastnil se mezinárodních cvičení. Invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil přímo na vojenském letišti Pouchov. Později v roce 1969 odmítl jako člen KSČ souhlasit s příchodem okupačních jednotek, komunisté ho vyloučili ze strany, z armády i z dálkového studia vojenské vysoké školy. Střídal různé dělnické profese a od roku 1976 pracoval až do důchodu v uranovém průmyslu ve Stráži pod Ralskem. Manželka onemocněla rakovinou a zemřela v roce 1980. Jiří Ježek zůstal sám se synem, kterému režim znemožňoval studium. Nakonec však syn vysokou školu vystudoval a později se stal libereckým primátorem. Pamětník po sametové revoluci působil jako odborář a podílel se na jednáních ohledně útlumu těžby uranu. V roce 2022 žil v domově seniorů ve Vratislavicích nad Nisou.