The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Ježková (* 1942)

• narozena 8. července 1942 v Praze

• pamatuje si ukrývání před nálety, na konci války pobývala u příbuzných mimo Prahu

• vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze

• srpnovou invazi prožila v Praze

• pracovala ve Státním pedagogickém nakladatelství

• její manžel Tomáš Ježek překládal texty pro samizdat, po revoluci byl ministrem pro národní majetek a jeho privatizaci

• v roce 2022 žila v Litoměřicích

Naštěstí žádný bomby nepadaly

Věra Ježková se narodila 8. července 1942 v Praze. I když válku prožívala jako velmi malé dítě, vzpomíná si na varování před nálety a útěky do krytů. Koncem války o ni měli její rodiče obavy, a tak ji odvezli k příbuzným do Vimperku. „Tatínek jezdil ve vlakový poště, což byl vůz ve vlaku hned za lokomotivou. Tam třídili poštu, vždycky na každé stanici zastavili a tu poštu vyházeli v takovejch pytlích do místa, kam ta pošta měla jít. […] Jenomže za války byly nálety na vlaky, a to šlo přímo na lokomotivu, takže to bylo velice nebezpečný. Kolikrát ten vlak zastavil a oni se všichni utíkali skrýt, když bylo po náletu, tak zase nalezli do toho vlaku a jeli dál. A právě když mě převáželi tou vlakovou poštou na Šumavu, tak mně bylo dva a půl roku. Pamatuju se, že mě táta takhle strčil do takovýho fochu na dopisy a že potom říkal: ‚Naštěstí teda žádný bomby nepadaly.‘“

Po konci války se malá Věra vrátila za rodiči do Prahy a přestěhovala se s nimi do bytu na Břevnově. Tam také chodila do školy a poté pokračovala na střední ekonomické škole, kde v roce 1960 odmaturovala. Navázala studiem na Vysoké škole ekonomické v Praze. Během vysokoškolských let se věnovala kanoistice, při které se potkala se svým budoucím manželem Tomášem Ježkem. V roce 1964 se vdala, o rok později školu dostudovala. V roce 1967 se jí narodil první syn a o tři roky později druhý syn.

Stála jsem čtyři hodiny ve frontě

Srpnovou invazi v roce 1968 Věra Ježková prožívala v Praze. „Bylo to teda hrozný, když přijeli. Můj muž hned běžel na Václavák, tam se střílelo do Muzea. […] Okamžitě se udělaly šílený fronty na jídlo, takže já jsem stála asi čtyři hodiny ve frontě. To byly potom už akorát ovesný vločky, vím, že ani brambory jsme nedostali.“ V té době bydlela s rodinou na Vinohradech a často chodila na procházku do nedalekého parku Grébovka. Do paměti se jí obzvlášť zapsala jedna podzimní procházka roku 1968. „V Grébovce se [vojáci] usadili v dětských jeslích. A taky tam byl tank a oni si na hlaveň věšeli vypraný prádlo. A mně to přišlo úplně apokalyptický, jak tam kolem jezdily maminky s kočárkama. […] Hrůza hrůzoucí.“

Po ukončení školy učila Věra Ježková na střední ekonomické škole a v roce 1974 přešla do Státního pedagogického nakladatelství, kde pracovala jako redaktorka učebnic pro střední školy. Tam zůstala až do začátku 90. let, kdy odešla do invalidního důchodu.

Revoluci jsme hrozně prožívali

Sametovou revoluci vítala Věra Ježková s nadšením. Sama se prověrkám po srpnové invazi vyhnula, protože byla na mateřské, nicméně její manžel odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, a tak se nemohl věnovat pedagogické činnosti. Během normalizace pro samizdat překládal texty ekonoma F. A. Hayeka, které potají posílal do Anglie. Před revolucí pak působil v Prognostickém ústavu Československé akademie věd (ČSAV). V roce 1990 se Tomáš Ježek stal ministrem pro správu národního majetku a privatizaci. „Hrozně jsme to prožívali, nebyl vůbec doma, na patnáct let zmizel ze světa.“

Přímo pochodu na Národní třídě 17. listopadu se zúčastnil její mladší syn, který zrovna nastoupil na vysokou školu. „Vím, že toho dne pořád nešel domů, měla jsem šílený strach. Pak přišel úplně vyřízený. Dostal se do takového presu na Národní třídě, že měl vzorek svetru otištěný na ruce.“

Po smrti svého manžela v roce 2017 se Věra Ježková přestěhovala do Litoměřic, kde žila i v roce 2022. Mladé generaci přála, aby se ráda učila, protože vzdělání považovala za nesmírně důležité. „Všechno se vám hodí. To, co víte, vám nikdy nikdo nemůže vzít.“