The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Jindra (* 1924  †︎ 2013)

• narozen 30. června 1924 v Hrobu u Teplic

• dětství prožil v Sudetech

• roku 1938 se s rodiči přestěhovali do Loun

• vyučil se strojním zámečníkem

• od roku 1943 nuceně nasazen na práci v Německu

• pracoval v průmyslových továrnách v Göttingenu a Paderbornu

• konec války strávil v pracovně-výchovném táboře v Radebergu

• prožil četné nálety a bombardování

• do vlasti se vrátil v polovině dubna 1945

• po zbytek života pracoval u drah jako strojvedoucí

• zemřel 19. ledna 2013

Jan Jindra se vyučil strojním zámečníkem a poté krátce pracoval v Lounech v železničních dílnách. V roce 1943 odjel v rámci totálního nasazení na nucené práce do Německa. V bídě a těžkých podmínkách vykonával zaměstnání pro Německé říšské dráhy. S rodinou se znovu shledal až na sklonku války.

Jan Jindra přišel na svět 30. června 1924 v sudetské obci Klostergrab – česky Hrob. Dětství prožil v přirozeně bilingvním prostředí. Maminka Aurelie hovořila místním dialektem vycházejícím ze saské němčiny, tzv. Klostergrabdeutsch, a česky mluvila celý život se silným přízvukem. Pamětník se přátelil stejně s německými jako s českými dětmi. Po zabrání Sudet se rodina přestěhovala do Loun. Po vyučení nastoupil do zaměstnání nejdříve u protektorátního českomoravského železničního podniku a poté byl převeden pod Německé říšské dráhy. 

Bída totálního nasazení

V únoru roku 1943 se původně půlroční úvazek změnil na nucené pracovní nasazení a Jan Jindra musel opustit Protektorát Čechy a Morava a odjet do Německa. Asi půl roku strávil prací v Göttingenu. Jednalo se o místo, kde měl celkem volný pohyb. Bydlel v podnájmu a velmi ocenil svou znalost němčiny, díky níž mohl pomáhat tlumočit ostatním českým spolupracovníkům.

Pracovní a vůbec životní podmínky se ale změnily s přechodem do Paderbornu. Ubytováni byli v sále hostince ve vesnici Elsen a do továrny dojížděli tramvají. Hlídala je drážní policie, která ráno prováděla i budíček a večer kontrolovala početní stavy. Pracovalo se denně deset hodin a také každou druhou neděli. Volný čas jim často stačil jen na nejnutnější údržbu šatstva a osobní hygienu. V nevyhovujících životních podmínkách se dařilo nemocem a parazitům. Jan Jindra měl ale štěstí, že za celou dobu, co pracoval pro německé dráhy, byl jen jednou vážněji nemocný, a na poskytnutou péči nevzpomíná ve zlém.

Kontakt s rodinou měl velmi malý. Občas dostal dopis a s potravinovými balíčky na tom také nebyl dobře. Převážně zůstal odkázán na hubené příděly potravin, což se pochopitelně časem podepsalo na jeho váze. „Chodil jsem nakupovat na žluté lístky. Byla za to troška másla. Chleba jsem dostal jeden na celý týden. Pak jsem měl pro těžce pracující ještě asi půl kila navíc, ale někdy mi ta pekařka tu patku ještě ufikla. To jsem jí v duchu nadával, protože jsem měl pořád hlad,“ vzpomíná Jan Jindra.

V průběhu pobytu v Německu se setkal s osudy mnoha Čechů, kteří se pokoušeli z nuceného nasazení utéct nebo svou pracovní schopnost proměnit v neschopnost. Takto vzpomíná na pana Černého, který si ze zoufalství, aby se mohl vrátit k rodině, neváhal trvale poškodit zdraví: „To byl pokrývač a chtěl se mermomocí dostat domů. Tak si nalil horkej dehet do bot. To musela bejt bolest, když mu potom strhli botu... Ale dostal se domů.“

Seznámení s bombou

Jan Jindra se také snažil mnohokrát za sebe najít náhradu a žádal o uvolnění a o návrat k rodině. Během volna podstoupil dokonce nepovolenou cestu do Kasselu na drážní ředitelství, kde se snažil písemným dobrozdáním od otce získat propuštění. Cesta to byla dobrodružná, jelikož se rozhodl jet vlakem a mohla ho zastihnout kontrola dokladů. Nuceně nasazení měli povoleno cestovat bez omezení jen do vzdálenosti padesát kilometrů od zaměstnání. Kontrole unikl, ale jen za cenu mnohahodinové jízdy v promrzlém vagonu. Když dorazil do Kasselu, kde byl domluven s kamarádem, čekal ho po vystoupení na nádraží jen alarm a další hodiny v ledovém krytu. Když se vypravil hledat kamaráda, zastihl ho nedaleko nádraží nálet. Ukryl se v blízkém zákopu a cestou zpět na nádraží poprvé spatřil nositele zkázy, které v okolí rozesely letouny: „Říkal jsem si, co to je? Pak mě napadlo, jestli to není nevybuchlá bomba. Tak po špičkách pryč, pryč... Tady, támhle. Z lokomotiv koukaly trubky, no hrůza.“ Kamaráda nakonec našel, ale cesta se mu nevyplatila. Vyjednat propuštění se mu nepodařilo a po návratu do Paderbornu mohl na vyhlídky na cestu domů zapomenout.

„Přibližně od konce února 1945 jsme slýchávali téměř bez přerušení burácení a přelety. Západní fronta se blížila. Na začátku března 1945 byl Paderborn bombardován. Stalo se to jednoho pošmourného a vlhkého odpoledne po skončení směny. Byli jsme ještě v umývárně, když se ozval letecký poplach. Ještě se dvěma kamarády jsme se rychle oblékli a utíkali pryč. Náš podnik se nacházel na okraji Paderbornu. Později jsme se schovali do sklepa jednoho domu. Jak dlouho to trvalo, bohužel nemohu říci. Díkybohu jsme zůstali uchráněni. Když jsme se ze sklepa dostali ven, byla už tma. Jak to ve městě a v podniku vypadalo, už nevím, protože jsme pak do Elsenu šli přes louky a pole,“ vzpomíná Jan Jindra na zlom, díky kterému se čas dělící ho od setkání s rodiči začal konečně krátit. Netušil ale, jaká cesta ho ještě čeká. Druhý den po náletu už nenastoupil do práce a společně s dalšími spolupracovníky se vydali zprvu pěšky a pak vlakem směrem domů. Po několika dnech je však zadržela drážní policie a strávili nějaký čas pod zámkem. „Jednoho rána jsme byli vzbuzeni ve čtyři hodiny a ještě s dalšími šesti vězni jiných národností jsme byli odvedeni dvěma policisty na nádraží a jeli jsme do rozbombardovaných Drážďan, kde jsme přestoupili. Dal jsem jednomu policajtovi několik cigaret, ty měly tenkrát cenu zlata, a zeptal jsem se ho, kam jedeme. Nejprve nechtěl, ale pak nám řekl, že jedeme do Radebergu, kde budeme dále pracovat.“

To nejhorší nakonec

„Když jsme tam dorazili, byla ještě tma, vlhko a zima. Šli jsme parkem, který byl obehnán železným plotem. Uprostřed stála další ohrada s baráky. Bránu otevíral jeden voják, kterého jsem potom později poznal, když jsem byl začátkem května 1945 již doma v Lounech, kde jsem hlídal s puškou vstup do nemocnice. Městem projížděli na koňských povozech vojáci generála Vlasova směrem na Prahu. A na jednom z nich seděl právě on,“ vzpomíná na své setkání Jan Jindra.

V Radebergu se dostal do střeženého pracovně-výchovného tábora. Osobní věci jim byly po příchodu zabaveny, ponechat si mohli jen to nejnutnější. „Dostali jsme jedno číslo na krk – já jsem měl 114. Lžíci a otlučenou misku. Hned nás ostříhali dohola a odvedli nás do tábora. Spali jsme v prázdné místnosti na betonové podlaze všichni pohromadě, národy z celé Evropy. Byly to nejhorší poměry, jaké jsme doposud zažili. Přes den zde nikdo nebyl, protože všichni někde pracovali. Večer jsme stáli jeden vedle druhého. Někteří už polehávali na chladné podlaze. Hladoví a unavení, s miskou na jídlo a s čepicí pod hlavou, tak jsme spali,“ vypovídá pamětník své zkušenosti v dotazníku Svazu nuceně nasazených v roce 2001.

Radeberg se Janu Jindrovi vryl do paměti hlavně jako místo, kde se stále křičelo a udělovaly se rozkazy. Nedobrovolně snášel dlouhé nástupy, i když třeba pršelo. Pořád se muselo na něco čekat. Na mizerné jídlo, na přesun do práce. Časté bylo i bití. „Tak to probíhalo denně. Byli jsme špinaví a zavšivení. Zůstávali jsme stále oblečení, protože bylo ještě chladné počasí. Během našeho pobytu se vyskytlo několik případů úmrtí. Zemřeli na úplavici. Mrtví se pokládali na vůz a za asistence vězňů a pod dozorem se vyváželi ven z tábora.“ Tam jim pak spoluvězni museli za řevu povelu: „Pracovat!“ kopat hroby.

Blížící se západní fronta znamenala pro Jana Jindru vykoupení ze života v nelidských podmínkách. Po propuštění se měl přesunout do sběrného tábora v Drážďanech, ale tam ho nepřijali, a tak se poslední zastávkou před branami protektorátu pro něj stal Most. Spolu s dalšími dvěma Čechy se mu po vyřízení povolení k přechodu hranic podařilo vrátit se do vlasti.

„Po šesté hodině večer dne 17. dubna 1945 jsme se díkybohu dostali šťastně do Loun. Když jsem dorazil domů, nejprve se moje matka zděsila, jak jsem byl hubený a špinavý. To jsem ještě nevěděl, že jsem také zavšivený. Všechno bylo nejprve vydezinfikováno. A v koupelně, to byl čirý požitek. Pak jsme si vyprávěli a všichni jsme byli šťastní, že jsem opět doma,“ uzavírá pamětník své životní zkušenosti nuceně nasazeného.

Z útrap, které prožil za války, se naštěstí Jan Jindra vzpamatoval. Dožil se vysokého věku a celý profesní život věnoval parním a později motorovým lokomotivám a službě strojvedoucího na dráze.

Válka a později železná opona se nicméně podepsaly na životě rodiny. Dva z pamětníkových sourozenců, sestra Klára a bratr Josef, se kvůli manželskému svazku (Klára následovala rodiče manžela, jelikož se na ně vztahovala povinnost odsunu) i politickému vývoji po válce rozhodli pro odchod do západní zóny Německa. Usadili se nedaleko Stuttgartu, kde prožili celý svůj život. Jeho otec Vratislav tak dvě ze svých pěti dětí již více nespatřil (zemřel roku 1953) a rodina zůstala odkázána na komplikovanou komunikaci skrz železnou oponu až do doby, než padla. 

Redakční poznámka: Jedná se o nahrávku, kterou s pamětníkem pořídila jeho vnučka Kristýna Jindrová v roce 2006. Pamětník Jan Jindra zemřel v roce 2013. Velice tímto děkujeme pozůstalým Kristýně a Janu Jindrovým za poskytnutí nahrávky, fotografií a dobové dokumentace za účelem zpracování medailonu pamětníka na portálu Paměť národa.