Marcela Jirásková

* 1952

  • "No tak potom jsem začala chodit do školy, ale v první třídě to zrovna nebylo moc dobré, protože jsem dostala paní učitelku, už to snad dneska můžu říct, protože už je asi dávno po smrti. Paní učitelka se jmenovala Vlasta Písecká, pamatuju si to dodneška. A paní učitelka mě strašně moc – dneska se tomu říká šikana, takže ona mě šikanovala a ponižovala. Já jsem musela každý den stát na stupínku ráno, nesměla jsem si sednout do lavice. Paní učitelka přišla, očuchala mě, jestli nesmrdím, a když zjistila, že nesmrdím a že jsem čistá, tak jsem si mohla sednout do lavice. Seděla jsem v zadní lavici a přede mnou nesměl nikdo sedět a vedle mě taky ne. No protože to bylo kvůli tomu, že tatínek byl kominík a paní učitelka si myslela, že když chodí táta špinavý domů z práce, ale opravdu se pokaždé myl, tak že jsem špinavá i já. A protože tenkrát to bylo v těch padesátých nebo předtím v těch letech a byl takový ještě ten tuhý nebo byl ten komunismus. Tak byla taková instituce a ta se jmenovala pouliční výbor KSČ. A to byly takové ty paní, které nechodily do práce, protože jejich pánové byli ředitelé něčeho a byli velcí komunisti. A oni, protože tenkrát žádná soudružka nemohla nechodit do práce, to nebylo socialistické, to nebylo hodné socialistické ženy, aby nechodila do práce. Tak oni to zaměstnání kompenzovali tím, že byly pouliční výbory a dbaly na čistotu a správný vývoj těch ostatních. Takže paní učitelka Písecká poslala pouliční výbor k nám. Dámy přišly, zazvonily, otvíraly skříně, dívaly se nám do šuplíků, kontrolovaly, jestli se ten táta teda koupe nebo kde spí. A když zjistily, že spí normálně v posteli povlečené bílými cíchami, tak byly strašně udivené, protože si myslely, že prostě když se v té práci umaže, tak že je špinavý imrvére furt. No a tatínek do tohohle přišel a strašně se rozčílil. Dámy vyhnal. A bylo zle, protože to už byl politický přečin, to se stavěl politické moci. A zachránilo nás jedině to tenkrát, že byl kominík a jeho velká vášeň bylo rybářství. A on postavil skoro všechny rybníky nebo opravil všechny rybníky ve Slaném a v okolí. A dělal u rybářů hospodáře. A jeho kamarád byl nějaký Miloslav Frolík, já jsem mu říkala strejda Milda, ale taky to žádný strejda nebyl. A ten byl u StB. Já nevím proč, v životě jsem ho nikdy neviděla, že by s tou stranou sympatizoval nebo ji chválil. Prostě nadával jako všichni ti ostatní, ale prostě byl u té StB a tenkrát se nějak táty někde na těch patřičných místech zastal, takže to prošlo."

  • "A asi za další tři čtyři dny byla taková ta situace, že se říkalo: 'Rusákům ani vodu, ani chleba! Jeďte zpátky do Kyjeva!' – takováhle hesla. No a Rusové to vyřešili tím, že zajali spoustu lidí po Slaném. Z každého závodu někoho. A protože šli pozdě a moje maminka měla v tom komunálu ještě uklízení, tak Rusové vpadli do komunálu a našli tam jenom uklízečku, tak ji zajali. Takže nám vzali maminku, zavřeli je někde na národním výboru, vyhlásili stanné právo ve Slaném a jak byla ta ulice, jak jsem vám říkala ta Brožovského, tady bylo divadlo a tady byla hospoda Na Střelně, tak tam stály takhle proti sobě tanky, celou tu ulici a nikdo nesměl vyjít ani ve dne, ani v noci. Museli jsme zůstat zavření a oni pohrozili, že pokud nedostanou potraviny a vodu, tak že ty lidi, které na tom výboru zajali, postřílí. Takže my jsme měli maminku asi do druhého dne nebo já nevím, jestli to trvalo jenom přes jednu noc, myslím, že to bylo nějak... nebo prostě do druhého dne, protože okamžitě samozřejmě tam byla spousta lidí. Tak se jim ta voda dala a přitáhly se takové ty cisterny nahoru na Háje a tam se ti Rusáci zakopali a tam se jim dalo toto. A zase to bylo v době, kdy ty mobilní telefony nebyly. My jsme nevěděli vůbec nic a nemohli jsme z toho baráku vystrčit ani nos a pak jsme nevěděli, co se děje, co ta máma. Tam jenom jsme dostali oklikou – táta dostal hlášku od nějakého kamaráda, že máme mámu na výboru, že ji vzali tady s těmi."

  • "Tady jsme ve Slaném v Kreibichově ulici, a to byla taková řada domů, které stavěl kdysi nějaký továrník. A ty domy byly úžasné v tom, že byly propojeny ve sklepech i na půdách. Takže nás tam žilo hodně dětí a my jsme tam prožívali vlastně takové foglarovské dětství, protože to bylo strašně tajuplné. Protože když jste v prvním domě – těch domů bylo asi osm takhle v řadě – a když jste v tom prvním domě vyběhli na půdu a tam slezli dolů a vběhli do sklepa, tak jste se zase krásně vrátili. A všecky dvorky byly propojené. A na těch dvorcích byly různé kůlničky, prádelny, chlívečky takové. Takže my jsme se tam jako děti opravdu úžasně vyřádili."

  • Full recordings
  • 1

    Velvary, 09.02.2022

    (audio)
    duration: 01:09:03
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Soudruzi, já mám čtyřicet dětí, já do strany vstoupit nemůžu

Marcela Jirásková
Marcela Jirásková
photo: archiv pamětnice

Marcela Jirásková se narodila 4. srpna 1952 v Praze, celé dětství ale strávila ve Slaném, kde její tatínek jako kominík dostal služební byt. Vyučila se zahradnicí, chtěla pokračovat i ve studiu na vysoké škole, ale ředitel školy jí nedal doporučení. Srpen 1968 prožila v Černuci a Kralupech nad Vltavou a pomáhala roznášet protiokupační noviny. V roce 1980, když byla doma s malou dcerou, začala vést volnočasový přírodovědný kroužek Javory pro děti, který funguje dodnes. Odmítla vstoupit do KSČ a kvůli udání za ovlivňování mládeže zažila i výslech na StB. V roce 2022 žila v obci Černuc na Kladensku.