The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Jiříčková (* 1920)

• narodila se 6. května 1920

• válka a manžel zavřený v koncentračním táboře

• v roce 1946 se manžel stal starostou Vizovic

• od roku 1955 pracovala v obchodě s mlékem

• celý život pomáhala s aktivitami církevního sboru a Orla

• žije ve Vizovicích u Zlína

„Jmenuji se Zdeňka Jiříčková, rozená Šternberská. Narodila jsem se 6. května 1920 rolníkovi Janu Šternberskému a Marii, rozené Kubínové, jako druhá dcera ze tří dětí.“ Do čtrnácti let pamětnice chodila do základní školy a pak jeden rok do čtvrté třídy měšťanské školy. Po ukončení zůstala doma a pomáhala rodičům v hospodářství. Ve volných chvílích chodila cvičit do Orla, a stala se dokonce tamní náčelnicí. Zdeňka Jiříčková byla sportovně nadaná, závodila v atletickém pětiboji a obsadila na župních závodech první místo. Hrávala i divadlo, kde se také seznámila se svým budoucím manželem, který byl učitelem na základní škole. Jako dvacetiletá se za něho provdala, právě v době, kdy začala válka.

Po tříletém manželství zatklo v roce 1943 manžela gestapo a Zdeňka Jiříčková byla s prvním dítětem ve druhém měsíci těhotenství. Policie ji čtrnáct dní sledovala a vyslýchala. Málem o dítě v důsledku stresu a strachu přišla. 

Zatčení manžela gestapem

Gestapo šlo najisto, znalo pobyt pana Jiříčka. Když přišli do domu, všechno prohledali, vzali mu osobní věci i oblečení a zanechali po sobě velký nepořádek. Zdeňka Jiříčková se jich ptala, proč to berou, a oni jí odpověděli, že už to potřebovat nebude. Slamníky rozřezali a všechno prohledali. Při odjezdu mu zavázali oči. Tehdy pamětnice nevěděla proč. Dnes už ví, že s ním v autě jel jeho spolužák, který byl konfidentem gestapa. 

Zoufalá Zdeňka Jiříčková se rozhodla jít za páterem Vysloužilem, který byl zároveň nepsaným advokátem všech utiskovaných ve Vizovicích, a společně telefonovali, aby zjistili místo, kam byl manžel odvezen. „V Brně nebyl, ve Zlíně také ne, nakonec byl v Ostravě. Druhý den mi maminka zabalila balíček a já jsem jela do Ostravy.“ V Ostravě bohužel neuspěla, a tak se musela vrátit domů. Příště již na gestapo vyrazila s páterem Vysloužilem, který svým taktickým jednáním zajistil návštěvu pro sebe a tím se tam mohla dostat i ona. Uplynulo sotva čtrnáct dní od zatčení a pan Jiříček byl k nepoznání pohublý a smutný. Po čtrnáctidenním věznění a výsleších byla jeho košile rozedraná na kousky. Do konce války o něm měla pamětnice jen kusé zprávy.

V Dachau Američané, ve Vizovicích Rusové

Ke sklonku války pochodoval pan Jiříček do Dachau, kde je 25. dubna osvobodili Američané. Otevřeli německé sklady a předali nashromážděný majetek bývalým vězňům. Hasičský mundúr z pevného režného plátna posloužil panu Jiříčkovi jako oblek na cestu domů. „Stejně jim to Rusové po cestě sebrali.“ Manžel domů dovezl jen dvoje spodky ze surového hedvábí, z kterých si Zdeňka Jiříčková později ušila halenku. 

Válka skončila ve Vizovicích 3. května, kdy sovětská armáda obsadila město. Všichni se radovali, že Němci jsou pryč, že přišli Rusové a že zase bude dobře. Pro Zdeňku Jiříčkovou to však byly těžké chvíle, radost z osvobození kalila starost o osud manžela. „Ten se objevil až 25. května. Dcera měla ráno neskutečnou radost a volala: ‚Táta pijel, koko dal.‘“

Smrt pátera Vysloužila

Obcí Vizovice i pamětnicí otřásla smrt pátera Vysloužila. K těm, kteří přes vysoké funkce poskytovali za protektorátu podporu Čechům, patřil i soudce německého státního zastupitelství v Praze JUDr. Kurt Blaschtowitschka. Blaschtowitschka se sblížil s farářem Vysloužilem a nejednou mu pomohl intervencí u zlínského gestapa ve prospěch uvězněných a vyšetřovaných občanů. Jako soudce měl také přehled o udáních ze Zlínska a Vizovicka a vlastnil rozsáhlý důkazový materiál o tamních konfidentech gestapa. To jej na konci války stálo život.

V září 1945 se soudce stal obětí vykonstruovaného procesu. Páter Vysloužil, který ukrýval Blaschtowitschkou svěřené dokumenty, se snažil ochránit alespoň jeho vdovu, ale ani to se mu nepodařilo, a přestože to byla Češka, zařadili ji do odsunu. Páter Vysloužil se nedal zastrašit a snažil se v Praze dosáhnout spravedlnosti. Při jedné z cest jej u Kolína pravděpodobně vyhodili z jedoucího rychlíku. Získané složky s důkazy později komunisté použili k vydírání různých osob a upevnění svých pozic ve Zlíně. Smrt pátera Antonína Vysloužila byla označena za „nešťastnou náhodu“ a vyšetřování bylo bez provedení soudní pitvy zastaveno. Páter Antonín Vysloužil byl pochován 15. prosince 1945 ve Vizovicích a padesát let po smrti byl jmenován čestným občanem.

„V roce 1946–1948 manžel kromě svého zaměstnání učitele vykonával i čestnou funkci starosty na národním výboru. V roce 1951 se nám narodila druhá dcera. Život šel dál, dcery dorůstaly, byla jsem s nimi doma. Do zaměstnání jsem nastoupila, až když rodiče vstoupili do JZD a nepotřebovali naši častou pomoc na poli. Peníze byly potřeba. Ze začátku jsem pracovala jako brigádnice v lihovarech, pak jako prodavačka v obchodě s mlékem. Při zaměstnání jsem se školila a získala výuční list a zvýšila si svou kvalifikaci. Potom jsem nastoupila do samoobsluhy a poslední dva roky před odchodem do důchodu jsem zastávala funkci zástupce vedoucího.“

Obchod s mlékem

Zdeňka Jiříčková celý život pracovala v obchodě s mlékem, kam si pro něj chodila celá obec. Jejím prvním zákazníkem byl každé ráno farář Matoulek. Pamětnice totiž pracovala nejen jako prodejce mléka, ale také jako informační kancelář pro pana faráře. 

Víra je dar

„Manžel ve svých devětačtyřiceti letech prodělal těžký infarkt, za pár let druhý a při třetím v šedesáti čtyřech letech zemřel. Dcery byly vdané, měly své rodiny, zaměstnání a já se starala o vnuky, pokud bylo potřeba. Zapojila jsem se do chrámového sboru, kde jsem zpívala s přestávkami již od patnácti let, a do svých osmdesáti let jsem doprovázela farníky svým zpěvem na jejich poslední cestě.

Též jsem dlouhou dobu vypomáhala s úklidem jak v kostele, tak na faře a zahradě. Ještě jedna bolest mne potkala, když tragicky v roce 1992 zemřel můj vnuk. Opět, tak jako nejednou za svého života, jsem si uvědomila, jakým darem je pro člověka víra.

Když mi bylo přes osmdesát let a hlásily se různé neduhy, opouštěla jsem pomalu všechno, co jsem do té doby dělala. Jenom jsem si ponechala živý růženec, který jsem však ve svých čtyřiadevadesáti letech předala mladším. Děkuji Bohu za pomoc a ochranu a za tak dlouhý život.“