The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Jiroušek (* 1924)

• narodil se 20. září 1924

• v roce 1944 byl jako totálně nasazený transportován do německého Stuttgartu

• ke konci roku 1944 se vrátil na rodnou Vysočinu na dovolenku

• do února 1945 se ukrýval doma

• v 50. letech zažil ve své blízkosti i na vlastní kůži represe komunistického režimu

• chtěl zůstat na pozici mistra výroby, a tak podepsal vstup do KSČ

• v roce 2019 žil v Jihlavě

„V Jihlavě jsem utíkal před Hitlerjugend. Potřeboval jsem si odplivnout a skončilo to na vlajce s hákovým křížem. Hned se kolem mě začali srocovat,“ říká František Jiroušek z Rohozné na Vysočině. Válku prožil v totálním nasazení v Německu a také v úkrytu v rodné obci. Vyrůstal v katolické rodině, na vlastní kůži pocítil nátlak komunistů v době kolektivizace, i tak se později stal členem KSČ.

V době, kdy vítězili, byla z Němců cítit síla a hrdost, pak už ale měli čím dál větší strach

František Jiroušek se narodil 20. září 1924 v Rohozné. Spolu se svými třemi sourozenci vyrůstal v rodině kováře Františka Jirouška a jeho ženy Antonie, roz. Sirovátkové. „Rodiče nás vedli ke katolické pravdě, abychom nelhali a byli poctivými a dobrými lidmi. (...) Dětství jsem prožil v době, kdy největší úctu měli farář a učitel.“ Do běžného života rodiny postupně zasáhla mobilizace, okupace a válka. „Živě si vzpomínám na 15. března 1939. Na Vysočině ležel sníh a my jsme se jako kluci šli dívat na to, jak přijíždějí Němci na sajdkárách. V Jihlavě pak podpálili synagogu.“ 

František se vyučil kovářem. Jako ročník 1924 byl posléze spolu s dalšími „darován Hitlerovi“, aby ve Stuttgartu pracoval pro německý válečný průmysl. Ve čtvrtek 20. ledna 1944 se skupinka z Rohozné vydala do Tábora k připravenému transportu. Z okresů Pelhřimov a Havlíčkův Brod odjelo do nacistického Německa asi dvě stě mladých lidí. „Šlo o vagony pro vojáky. Každé kupé mělo vlastní vchod.“ Z Tábora zamířil transport do Prahy a poté přes Plzeň a Cheb do Německa. Prvním německým městem, které transportovaní uviděli, byl Norimberk. „Poprvé jsme viděli hrůzy války. Vše rozbombardované. Bylo to děsivé. Pochopili jsme, že máme jen jeden druhého. Děvčata plakala, snažili jsme se je utišit. Už tam vznikala ta opravdová skutečná přátelství.“

Ve Stuttgartu transportované rozdělili na muže a ženy a ubytovali je. Fabrika, kde František posléze pracoval, stála mimo město. „Patřili jsme k protektorátu, měli jsme se tedy relativně dobře. Němci měli vše dokonale zorganizované. Váleční zajatci na tom byli daleko hůř. Měli přísnější režim a chodili v mundúrech s označením. My měli po práci volno a chodili jsme i do restaurace.“ I tak byla ale práce náročná. Směna začínala v šest a trvala dvanáct hodin. Do práce se chodilo od pondělí do soboty. Mnoho sil na využití volného času tak nezbývalo. Pracovalo se 72 hodin týdně a v podstatě každý den se vstávalo o půl páté. „Zajímavé také bylo, jak se proměňoval přístup Němců. V době, kdy vítězili, z nich byla cítit síla a hrdost, pak už ale měli čím dál větší strach.“

Zůstali jsme potmě a z různých rohů místnosti se ozývaly tiché modlitby

Vzhledem k tomu, že Stuttgart leží blízko francouzských hranic, vzpomíná František na nálety, které je noc co noc rušily při spánku. Vyspat se mohli v klidu přibližně do 23. hodiny, poté vždy začaly nálety. „Ihned nás vždycky vzbudili a vyhnali do krytu. Sirény houkaly. V krytu jsme si posedali, podřimovali jsme a čekali, až se zase budeme moci vrátit na ubytovnu.“ V březnu 1944 se ale podle pamětníka vše změnilo. „Zase jsme museli do krytu, do půlhodiny ovšem zhasla všechna světla. Ozývalo se dunění, na Němcích, kteří s námi byli v krytu, bylo vidět, že jde do tuhého.“ Najednou se ozvala rána a dveře krytu vylítly. Dovnitř se valila oblaka prachu, vše se odehrávalo potmě. Nikdo nevěděl, co se děje a z různých rohů místnosti se ozývaly tiché modlitby. Všichni měli strach.

Po čase přišla náletová služba a rázně zavelela, že musí všichni okamžitě pryč. „Museli jsme se seřadit. První šli Němci, za nimi jsme se řadili my. Nahoru z krytu vedlo čtyřicet schodů.“ Když se František i s ostatními dostal nahoru, všechny budovy areálu, kde byli ubytovaní, hořely. „Bylo to peklo. Dvůr byl malý, všude kolem nás byl obrovský žár. Ven na ulici se šlo dostat jen malým průjezdem. Hasiči do něj stříkali intenzivní proud vody a my jsme postupně přes tu vodu vybíhali. Byla to jediná možnost, jinak bychom uhořeli.“ I přes hrůzu, kterou prožil, vzpomíná František na to, že to byl pro něj úžasný pohled, když pak z ulice viděl, jak vše hoří. „Znamenalo to jediné, že Německo dostává na frak, měl jsem radost,“ vzpomíná pamětník.

S kluky ze skupiny se František sešikoval do hloučku k ohni, u kterého promočení přečkali zbytek noci. Na ubytovnu v areálu bývalého pivovaru už nemohli. Ráno se tedy vydali pěšky do asi pět kilometrů vzdálené fabriky, kam denně dojížděli za prací. Cesta jim trvala dvanáct hodin. Byli hladoví, zmrzlí a unavení. „V podniku jsme se aspoň zahřáli, dostali jsme kávu a chléb. Pak nás ubytovali a druhý den ráno jsme opět museli pracovat.“ Německý systém už ale začal slábnout a přestával fungovat. Zásobování vázlo a pro totálně nasazené to znamenalo neustálý hlad a vyčerpání. „Poprvé jsem intenzivně tesknil po rodné Vysočině. Asi po třech týdnech dostal jeden z nás balík s bochníkem chleba. Snědli jsme každý drobek...“

Do rány jsem si sypal sůl, abych mohl zůstat déle na neschopence

V září 1944 Františkův otec onemocněl, a tak se pamětník dostal na týden domů. Využil toho a do nacistického Německa se už nikdy nevrátil. S bratrem přemýšleli, jak to udělat. Nejprve se domluvili, že Františkovi zlomí klíční kost. Vydržel tři rány železnou tyčí, ale kost nepraskla. „Bratrovi jsem v slzách řekl, že další ránu už nevydržím. Nakonec jsme se rozhodli, že mi bratr polije nohu vařící vodou. Dal jsem si ji do umyvadla. Řval jsem a strhl jsem si s ponožkou i kůži.“ Aby se mu noha tak rychle nehojila, sypal si do jedné z ran sůl.

Do reichu se ani po vyléčení vrátit nechtěl, s pomocí rodiny si tedy doma vybudoval úkryt. Někdo z vesnice ale Františka pravděpodobně po čase udal, a tak si pro něj 20. února 1945 přišli. Německý četník a starosta. V tentýž den však zemřel Františkův otec a starostovi se podařilo s úřady domluvit, že František už musí, jako kovář, ve vesnici zůstat, protože je tam potřebný.

Přišel únor 1948 a učitele už jsme nikdy neviděli

Po válce se František věnoval kovářskému řemeslu a absolvoval dvouletou mistrovskou školu. „Poznal jsem tam jednoho ze tří lidí, které jsem si sám označil jako hrdiny. Učil nás bývalý západní letec RAF, nevzpomenu si na jméno. Když nám ho ředitel představoval, aniž by nám někdo řekl, všichni jsme si automaticky stoupli a vzdali mu tak úctu. (...) Přišel únor 1948 a nám bylo sděleno, že odešel, už jsem ho pak nikdy neviděl.“

Pamětníkův učitel nebyl jediným západním letcem, se kterým se komunistický režim posléze „vypořádal“. Poúnorové směřování Československa vnímal František s úzkostí. Sám zažil nátlak v době kolektivizace, kdy mu bylo bráněno v obdělávání půdy, která patřila jeho rodičům. Ráz totalitní politiky byl pak podle pamětníka zřejmý i z vedení politických procesů v 50. letech. „Obětí se stal také syn mých domácích, u kterých jsem bydlel v době, kdy jsem v Jihlavě studoval mistrovskou školu.“ Karel Kůrka byl odsouzen k deseti letům vězení. Trest za údajný pokus o odstranění tehdejšího komunistického tajemníka v Jihlavě si postupně odpykával v Jáchymově, Leopoldově a Příbrami. Vrátil se s těžce podlomeným zdravím a do tří let zemřel.

„Vzpomínám, jak jsem v době, kdy byl Karel ve vězení, navštívil jeho rodiče. Jeho maminka mi v slzách ukazovala dopis, který jí poslal prezident na její žádost o milost pro syna. Stálo v něm, že vzhledem k tomu, že její syn nezměnil názor ohledně socialistického zřízení, zůstává dále ve výkonu trestu a žádost o milost se zamítá.“

Štvalo mě, že mám červenou knížku, že se podílím na tom diktátu

Komunistické smýšlení bylo v rozporu s tím, co v sobě cítil, a s tím, co viděl kolem sebe. I přesto později do komunistické strany vstoupil. Když za ním v roce 1954 přišel jeho nadřízený, že je jediným mistrem v dílně, který není členem KSČ, a že pokud se jím nestane, bude muset odejít, členství podepsal. „V 50. letech jsem se oženil a měli jsme pak jednoho jediného syna. Přál jsem si pro něj to nejlepší. (...) Když jsem viděl vše kolem sebe, nejen politické procesy, ale například i perzekuci kněží a církve vůbec, že potlačovali víru, štvalo mě, že mám červenou knížku. Ale věřil jsem, že to nebude trvat dlouho. (...) Proplouval jsem, abych proplul.“

Ani „čerstvý vítr“ osmašedesátého roku nebyl ale pro Františka nadějí. Dubčekovi a vizi „socialismu s lidskou  tváří“ podle svých slov nevěřil. Nevěřil, že by člověk odolal touze po moci. „Můj bratr po srpnové okupaci komunistickou legitimaci okatě roztrhal a položil ji na popelnici. Moje už ani nevím, kde skončila. Já se pak už do ničeho nezapojoval... Syn nám pak v 90. letech zemřel.“

Zůstat člověkem, jinak končím

Změny, které přinesla sametová revoluce roku 1989 přivítal František už jako důchodce. „Myslím, že budoucí generace to nebudou mít lehké. Něco se pořád opakuje... Přál bych si, aby mozek vedl člověka ke všemu lidskému, po koleji dobra. Myslím, že každá civilizace dospěje do určitého bodu – a pak končí. Proč? Člověk přestane být člověkem. (...) Cílem člověka je poznat sám sebe a zůstat člověkem. Nepřekročit určitou mez dobrých hodnot, lidství, vědět, že někam už nemůžu. Zůstat člověkem, jinak končím,“ uzavírá své vyprávění František Jiroušek.