The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Jiroušek (* 1920  †︎ 2012)

• narozen 17. listopadu 1920

• vyučen tesařem

• nuceně nasazen v únoru 1943, nejprve v Halle

• přelom roku 1944/45 na práci v Nordhausenu na stavbě mostu a tunelu

• útěk z Nordhausenu do Československa

• dokončení studia na VŠ pozemního stavitelství a architektury

• projektantem v Projektě, projekty staveb pro těžký a zbrojní průmysl

• zemřel v rposinci roku 2012

Ing. Josef Jiroušek

„ Já jsem vždycky chtěl mít ve všem pořádek a sám jsem si nic neodpustil.“

· narozen 17. 11. 1920 v obci Kosobudy

· vyučen tesařem

· nuceně nasazen v únoru 1943, nejprve v Halle

· přelom roku 1944/45 na práci v Nordhausenu na stavbě mostu a tunelu

· útěk z Nordhausenu do Čech

· dokončení studia na fakultě pozemního stavitelství a architektury

· projektantem v Projektě, projekty staveb pro těžký a zbrojní průmysl

Cesta do říše

Josef Jiroušek se narodil 17. listopadu 1920 v obci Kosobudy ve středních Čechách, jeho tatínek byl drobný zemědělec a sezonní zedník. Jeho syn šel částečně v otcových stopách a vyučil se tesařem. „On v době, kdy nesil a nesklízel, tak stavěl a prakticky zedničil, a když se nestavělo, tak mlátil…“ Maminka byla doma, starala se o rodinu, „protože nás bylo celkem šest a i my jsme museli doma pracovat, když jsme přišli ze školy, protože bylo spousty domácí práce“.

Okupaci Československa nesl nelibě. „Obsazení Československa jsem prožil dost nerad. Byla to pro mě hrozná věc, ale musel jsem se s tím smířit. Já jsem pak začal pracovat u stavební firmy v Braníku a bydlel jsem u Anděla. To bylo v době heydrichiády. Tu jsem prožil tak, že když jsem jel do práce tramvají, tak nás po cestě do toho Braníku třikrát kontrolovali gestapáci. V práci vždycky někoho zatkli, nebylo radno se na gestapáka podívat, aby neřekl, že schvalujeme atentát.“

Poté byl odveden na práci do říše. „Na podzim po heydrichiádě dostávaly firmy příkaz, aby dali pracovníky-dělníky, aby je dali na práci do reichu. A protože jsem byl nejmladší pracovník u firmy, tak mě firma dala k pracovnímu úřadu a pracovní úřad mně pak řekl, kdy mám nastoupit a kdy odjíždí vlak do Německa.“

Ačkoliv se snažil odjezd oddalovat, v únoru 1943 musel nastoupit na vlak jedoucí do Halle. „Prvnímu transportu jsem se vyhnul a nejel jsem. Vymluvil jsem se, že mi ujel autobus při návštěvě rodičů a že jsem to nestihl, uvěřili mi a řekli jen, že pojednou další. Tak už jsem pak spekuloval, hodil jsem se marod. To mi ale nechtěli věřit a hrozili, že mě pošlou před arzta (doktora) a nakonec, že mě zavřou. Ovšem šéfarzt mě uznal a já jsem byl nemocnej. No jo, ale bylo to na podzim 1942 a začátkem roku 43 mě uschopnil a byl jsem zdravej a dal mě k dispozici pracáku. Někdy začátkem února 1943 jsme přijeli do Halle na nádraží, tam nás vysadili. Tam už byl pracovník, kterej s každým promluvil a každému určil, kam půjde, do které továrny, ke které firmě. Mě jako stavaře přidělili ke stavební firmě.“

Situace v Německu nebyla uspokojivá, ihned po příjezdu na ubytovnu první den práce byl okraden o zbytky zásob z domova. „Ubytovali mě v Herbergu, to byl takový větší dům halového typu, kde bydleli hlavně přestárlí Němci, o který se nikdo nestaral, a pak cizinci, pracovníci na práce z celé Evropy, ale byli tam i Češi. A to bylo hrozný ubytování, špína všude, všechno se ukradlo. Maminka mi dala s sebou bochník dobrého chleba a do litrové sklenice škvarkové sádlo. A když jsem si chtěl večer ukrojit chleba a namazat, tak nebyl ani chleba, ani škvarkové sádlo.“

Jako tesař byl v Německu ceněn, zřejmě tam bylo těchto profesí nedostatek. První prací byla výroba dřevěného bednění, která měla chránit před nálety betonové kryty na zásoby pohonných hmot v Leunawerku (což byla továrna na syntetický benzin). „Já jsem víceméně, když zjistili, že jsem tesař, tak jsem dostával na starost tesařské práce a vcelku jsem víceméně vysvětloval těm pracovníkům, jak se co dělá, co mají asi dělat a jak. Jak mají dělat dřevěné bednění pro betonové konstrukce a tak dál.“

Aktivity v týlu nepřítele

První velkou zkušeností byla poněkud ilegální činnost v oblasti potravinových lístků. „A ten jeden, jmenoval se František, mi říká: ,Proč nekupuješ?‘ A já říkám: ,Musím šetřit lístky, abych vystačil na celý týden.‘ A on říká: ‚Já dělám v tiskárně na lístky, takže kdybys potřeboval, tak ti nějaký opatřím.‘ Já říkám: ‚No to bych chtěl.‘ A on mi říká: ‚No a kdybys věděl o někom, kdo by ty lístky koupil, tak mi řekni a já bych ti jich opatřil i víc.‘ “

Zdá se, že měl velké štěstí, protože celá aféra s potravinovými lístky sice vyšla najevo a její aktéři byli dopadeni a zatčeni, ale on sám z ní vyšel zcela bez následků. „Ovšem to trvalo nějaký čas a pak na to přišli, že se lístky kradou, že se asi prodávají, že si Češi začínají žít na nějaké velké úrovni. Protože někteří Češi popíjeli v hospodách a dávali si…Tak pozvali pražskou čtyřku, ti měli sídlo v Bartolomějský ulici, aby jim pomohla odhalit, co kde se děje. Nakonec se jim to podařilo a všechny je zatkli.“

V továrně v Halle, kde Josef Jiroušek působil, pracovali i zajatí angličtí a holandští vojáci. Především s Angličany navázal intenzivní kontakt. „Když poznali Angličani, se kterýma jsme se nesměli stýkat – to bylo přísně zakázáno, ale samozřejmě my jsme se stýkali, my jsme spolu mluvili–, když poznali, že jsem Čechoslovák, tak se na mě obrátili, jestli bych jim mohl opatřovat drobné věci, třeba drogerii – pastu, kartáček, hřebínek nebo takový, všelijaký drobnosti nejrůznějšího druhu, ale hlavně chtěli chléb, toho měli málo, jídla.“

Navázal tedy styk s pekařem, který pracoval u německé pekařské firmy. „Ptal jsem se, jestli by mi mohl nějaké chleby opatřit, a on že ano, že může. A tak za to dostával, co chtěl.“

Sháněl tedy vězňům jídlo a další potřeby. Za tyto služby dostával nejrůznější věci, jako čokoládu, kávu, kakao, hlavně však cigarety, ke kterým by se jinak jen těžko dostal. „Já jsem chodil s ruksakem plným chleba a pak jsem ho předával Angličanům. Museli jsme být moc opatrní, opravdu moc opatrní jednak před Němcema a později i před vlasovcema. Protože Angličani se s vlasovcema hádali, říkali, že jsou to zrádci, a že až ta válka skončí, kterou samozřejmě vyhrajou, tak je Stalin všechny  pověsí. Ti zuřili, a aby nedošlo ke konfliktům, tak museli němečtí strážní, kteří chodili s Angličanama, zakročovat a chránit je.“

Brzy však i tyto aktivity ukončil. „No, to trvalo tak šest měsíců a pak firma dostala různé práce v různých městech, tak jsme se stěhovali z místa na místo, do Magdebudgu a různě.“

Posledním pracovním místem se stala stavba mostu a posléze tunelu u německého městečka Nordhausen. „Ke konci války v roce 1943 až 1944 dostala firma za úkol postavit u Nordhausenu tři mosty. Já jsem se dostal na třetí most, který byl nejdál od Nordhausenu asi dva až tři kilometry, byl to železobetonový most.“

O podzemní továrně na rakety V2 a součástky pro letadla Josef Jiroušek nevěděl, nic o ní neslyšel. „O továrnách nevím nic. My jsme byli stavební firma a stavěli jsme mosty v tý době, jako poslední práce, kterou jsem tam s tou firmou zažil, tak jsem se ani nikam nedostal, akorát na tom mostě jsem pracoval. Tak to neznám, to nevím, tyhle detaily, neslyšel jsem o tomhle nic.“

Vězni z tábora pracovali na stavbě také pod jeho vedením. „Občas byla na pracovišti kontrola vrchním esesákem tábora a kápem. Ti dva chodili spolu. Kápo byl největší šéf trestanců. Já jsem se s nimi nesetkával, akorát když byli na kontrole, tak jsem je viděl. Setkal jsem se s nima, když si to tam celý pak prošli, a oni mně vyčítali, že tam dělám oheň. Dělal jsem ho z odřezků prken. A tak jsem jim vysvětloval, že tady jsou hlavně tesařské práce a bednění, protože to je železobetonová konstrukce, a tesaři, aby mohli pracovat se sekyrkou, pilkou a přibíjet hřebíky, potřebují mít v ruce cit, že musí mít teplý ruce, že když je budou mít zmrzlé, že by nic neudělali. Takže mávli rukou a odešli.Ale ten důvod byl jinej, to bylo opravdu, aby se ohřáli, protože oni byli dost špatně oblečení.“

V té době pracovali na stavbě trestanci z koncentračního tábora PT Mittelbau-Dora. „Hlídali je prostě, ale v tý době a později už lítalo hodně anglických a amerických bombardérů a stíhaček nad Německo a byly bitvy, protože to bylo blízko pohoří Harz (National park Hoch Harz und Harz, pozn.ed.). Tam byly ty největší přelety a bitvy, takže jsme se víc schovávali i s těma trestancema, než pracovali. (…) My jsme tam byli pro nějaké stavební díly (v PT Nordhausen), protože oni tam pak už nějak nestavěli a něco jim přebývalo a my jsme na stavbě něco potřebovali. Tak se pro to jelo do koncentráku. My tam byli jen na dvoře, ne jako někde uvnitř, my jsme tam sebrali jen nějakej cement, nebo co to bylo.“

Jako jejich nadřízený se jim snažil pomoci, například tím, že posílal dopisy jejich příbuzným, došlou poštu zase nosil příjemcům. „Já jsem tam pro ně dělal, jak bych to řekl, i jiné služby. Když pak věděli, že jsem Čech, tak mi dávali dopisy, já jim je nosil na poštu a obráceně, když přišla pošta, tak jsem je rozdával. Takže když na Vánoce 1944 mi přišlo hodně balíčků, které jsem samozřejmě všem rozdal, tak mi bytná říkala: ‚Na vás si snad vzpomněla celá Evropa!‘ Nevěděla, komu to vlastně nosím.“

Josef Jiroušek byl ubytován na konci města a chodil každý den do práce na stavbu přes řepné pole. Měl tedy možnost cestou do práce nosit nějaký proviant pro vězně. „Chodil jsem do práce přes velké řepné pole, když pak byly bulvy větší, tak mi trestanci říkali, když poznali, že jsem Čech, abych jim přinesl bulvy, který když se uvaří, tak jsou velmi dobrý a výživný. Tak jsem začal nosit bulvy a u nás na stavbě se ráno vařily řepné bulvy. V té budově, co jsme měli jako kancelář, pak jsme to jedli všichni, i strážní.“

Útěk domů

Toto období netrvalo dlouho, majitel řepu sklidil a ihned vyšlo najevo, že na úrodu někdo chodil. Nakonec celá situace vyústila v soudní spor a Josef Jiroušek dostal signál, že by mohl být jeden z podezřelých. Konec války byl za dveřmi a strach, že by se mohl dostat do vězení, byl příčinou, proč se rozhodl riskovat a utekl domů. „No, to jsem dostal trochu strach, protože dostat se koncem tohoto období do kriminálu, to by nemuselo dobře dopadnout. Tak jsem si řekl, že musím zmizet. Náhodou v té době přijel na stavbu šéf z Halle ing. Zaspal, který byl velmi slušnej. Já jsem mu občas strčil nějakou tu anglickou cigaretu, protože v té době, jak říkám, jsem dostával za chléb a jiný, tak jsem měl spoustu cigaret ze všech dobrých míst světa, kde měli Angličani svůj vliv. Takže jsem mu občas nějakou cigaretu dal, takže ke mně byl takovej vstřícnej a slušně se mnou jednal, takže mi napsal dovolenku.“

V té době již nebylo možné cestovat standardním způsobem, a tak zvolil cestu načerno nákladním vlakem. „Když jsem přišel na nádraží, tak tam mně řekli, že už civilní vlaky z Nordhausenu do Drážďan nejezdí, jenom vojenské. Prakticky se už blížila Rudá armáda, takže mi nakonec žádný lístek nedali, a tak co mi zbývalo – vzal jsem si do ruky taštičku, do toho trochu jídla a řekl jsem, že to musím nějak risknout a nějak jet.“

Tímto způsobem cestoval až do Prahy. „Tak jsem si vyhlédl vojenský transport, který jel směrem ke Drážďanům, a vloudil jsem se, aby mě neviděli a nechytli, mezi dva vagony a se štěstím jsem dojel do Drážďan. Nikdo si mě nevšiml. Tam jsem vystoupil a další… tam jsem se ptal, jestli jedou civilní vlaky na Prahu, a samozřejmě že nejely. Jeden nádražák mi řekl, že jede prázdnej nákladní vlak přes Prahu do Vídně, nebo něco málo vezl. Tak jsem si vyhlídl ten vagon, kterej byl prázdnej a byl krytej, a říkal jsem si, že až přejedu hranice, tak vyskočím a za pár dní budu doma, za půl hodiny jsem byl zmrzlej, páč to bylo v únoru a to byla ještě zima. Naštěstí si mě nikdo nevšiml, měl jsem štěstí podruhé a já dojel na Masarykovo nádraží. Nikdo nevystupoval, jenom já…vystoupil jsem a byl jsem doma.“

Konec války a chaos znamenal méně pozorné úřady, nebyl problém, aby získal doklady o pobytu doma a vše tak bylo legální. „Myslel jsem si, že jsem doma načerno a že je to nebezpečný, ovšem kamarádi, se kterýma jsem se sešel, mi říkali, že když půjdu na úřady a řeknu, že jsem utekl před Rudou armádou, tak to bude v pořádku. ,Napíšou tě, zapíšou tě a bude to v pořádku. A dostaneš potravinové lístky.‘ No tak jsem to provedl, to mi uznali. Řekli: ‚Práci nemáme, ale tady máte lístky na potraviny a na cigarety.‘ “

Poválečný život

„Tak jsem se tak poflakoval, neměl jsem práci, páč žádná nebyla. Dostával jsem lístky a nějaký peníze jsem taky měl, něco jsem si taky vydělal. Taky jsem byl vášnivý hráč karet… Hráli jsme Oko bere, to asi znáte, a taky se mi jednou podařilo rozbít bank, jak se říká, že jsem vyhrál všechno, co se nasbírat mohlo. Přišlo to akorát v době, kdy jsem to opravdu potřeboval, a tak jsem poprvý v životě a naposledy přijel domů napakovanej penězma.“

V listopadu 1949 nastoupil do Zbrojovky Brno, krátce po jeho nástupu byl podnik přejmenován na Státní projekční kancelář, zkratkou Projekta. „Po vykonání prezenční služby, kterou jsem měl jako stavař u ženistů v Litoměřicích, jsem nastoupil do zaměstnání u Zbrojovky Brno. To byly dva kolosy, který přečkaly válku: Škodovka Plzeň a Zbrojovka Brno. Ze Zbrojovky Brno pak udělali Projekční ústav (Projekta) a já jsem byl přijat do Zbrojovky už do projekčního oddělení.“

Na vysokou školu nastoupil už za svého působení v Projektě. Přihlásil se na Vyšší průmyslovou školu a v 50. letech studoval na fakultě pozemního stavitelství a architektury, kde také složil státnice a získal vysokoškolský titul stavební inženýr. „Pak jsem si udělal vysokou školu na fakultě pozemního stavitelství a pak jsem tady pracoval jako stavební inženýr, architekt a projektant. Celou dobu, než jsem šel do důchodu. Stavěl jsem továrny po celé Československé republice, od továren na letadla až po automobilové závody, ale také továrny na výrobu zbraní jako výbušnin.“

Zajímavou zkušenost má Josef Jiroušek z 50. let, kdy se stal jedním z aktérů sokolské jednoty při podniku Projekta. „Tak jsme s jedním nadšencem dali dohromady Sokol a utvořili takzvanou sokolskou jednotu a členové toho Konráda jmenovali starostou a mě udělali náčelníkem. Fotbal jsme hráli na hřišti, to byly takové městské přebory, Elektročas, Elektrosignal, Projekta. To nás bylo po stovkách z každýho podniku. To byla legrace a to byl volejbal, basket. Pak nás sloučili se Spartou, přijel nákladní vůz, tak jsme museli naložit všechny míče, štulpny, dresy, všechno, co jsme měli, a tím veškerý sport v Projektě skončil.“

Shora organizované kolektivní schvalování politických procesů v 50. letech se v podniku probíralo, avšak zaměstnanci včetně Josefa Jirouška nebyli nijak nuceni ani postiženi jeho neschválením či nesouhlasem s procesy. „To bylo v tom roce, co byly ty monstrprocesy v 52. roce, kdy se v podniku muselo schvalovat rozhodnutí ÚV u Nejvyššího soudu a že jako schvalujeme, že se s nima tak zatočilo. Tak jsem pro to nehlasoval. Byli jsme tehdy dva, ale to není nic podstatného. Oni z toho v podniku nedělali žádnou věc. Protože nakonec k tomu byli víceméně donuceni a ten vedoucí byl vcelku rozumnej. Nakonec po roce 1968 byli všichni pro Dubčeka – ředitel, technickej náměstek, výrobní náměstek, páč to byli komunisti, a pak je všechny vyhodili, akorát ekonomickej náměstek, kterej byl bezpartijní a kterej s nima neměl nic společnýho, tak ten zůstal a řídil podnik, než tam byl dosazenej jinej. No nic… takže naši vedoucí nebyli tak fanatičtí, aby jako souhlasili se vším.“

Paradoxem je, že ačkoli byl Josef Jiroušek v týmu projektantů, kteří tvořili projekty z kategorie přísně tajné (např. zbrojní továrny), nebyl celou svou profesní éru členem žádné politické strany.

Do důchodu odešel po pětiletém přesluhování v roce 1985. Jeho posledním projektem byla stavba Výzkumného ústavu leteckého v Praze-Letňanech.

Podle nahrávek natočených V. Faltýnkem napsala L. Faltýnková.