The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladislav Tomáš Jiroušek (* 1942)

• narodil se 21. prosince 1942 ve Dvoře Králové nad Labem

• maturoval na chrudimské zemědělské škole, později získal titul inženýra na Vysoké škole zemědělské v Brně

• v roce 1967 nastoupil jako vedoucí zookoutku v Jihlavě, do roku 2005 stál v čele zoologické zahrady v Jihlavě

• v letech 1985 - 1988 byl vyšetřován vojenskou kontrarozvědkou kvůli fotografování v blízkosti kasáren v Jihlavě a kvůli vztahům s “kapitalistickou cizinou”

• v listopadu roku 1989 se připojil k protikomunistickým protestům

• mezi roky 1997 a 2011 byl prezidentem Unie českých a slovenských zoologických zahrad 1997- 2011

• je čestným členem Unie českých a slovenských zoologických zahrad - UCSZ

• je doživotním členem Světové organizace zoologických zahrad a akvárií - WAZA

• je ženatý - má syna, dvě vnoučata a dvě pravnoučata

Vladislav Tomáš Jiroušek se celý život věnuje zvířatům – jako chovatel i fotograf. V šedesátých a sedmdesátých letech byl klíčovou postavou při vzniku zoologické zahrady v Jihlavě a má hlavní podíl na jejím rozvoji. Jeho životní příběh dokumentuje mechanismus komunistické mašinerie, v němž dokázal i jako apolitický nestraník dosáhnout svého.

Často měnili domov

Vladislav Tomáš Jiroušek se narodil 21. prosince roku 1942 ve Dvoře Králové nad Labem. Otec pracoval jako traťmistr a rodina se často stěhovala. „Měl jsem krásné dětství, vyrostl jsem na nádraží v Lomnici nad Popelkou. Na dráze pracoval tatínek, maminka a později i sestra,“ vzpomínal na válečná a poválečná léta.

Své dětské zájmy dělil mezi přírodu a sport. „Od začátku jsem byl postižené dítě. Po kapsách jsem nosil žáby, dělal jsem si rybníčky,“ vzpomíná. Opakovaná zlomenina nohy však mohla znamenat konec klukovských radovánek. „Otec vzal všechny úspory, zajel do Prahy na soukromou kliniku a tam mě dali dohromady.“ Verdikt byl však neúprosný: Váš syn nikdy chodit nebude. „Já jsem se s tím však nehodlal smířit. V kovošrotu jsem našel kolo, otec mi je opravil, a když jsem nemohl chodit, alespoň jsem jezdil. Kolo mi kupodivu pomohlo a noha se spravila. Kolu asi vděčím za to, že chodím, a dodneška na kole jezdím,“ zdůraznil Vladislav Jiroušek. Tvrdohlavost, s níž překonal nesnáze v dětství, jako by jej charakterizovala po celý život.

Maminka byla na rozdíl od otce technokrata zaměřená víc na přírodu a synovy záliby podporovala. „Tatínek mi vždy říkal: ‚Rybičky tě neuživí‘ a chtěl ze mě mít stavebního inženýra. Později ale uznal, že neměl pravdu,“ zdůraznil. „No, a já jsem vlastně postavil dvě zoologické zahrady. Takže jsem vlastně splnil i tatínkovo přání,“ doplnil.

Později se rodina přestěhovala do Pardubic. Po maturitě na zemědělské škole Vladislavu Jirouškovi zabránil špatný kádrový profil ve studiu na vysoké škole a pracoval jako traktorista. Na vojnu narukoval k technickému praporu do Postoloprt. „Mezi samými politicky nespolehlivými jsem byl v podstatě jediný bez nějaké velké kázeňské kaňky. Pracoval jsem jako písař na štábu. Sice jsem tam musel zůstat o dva měsíce déle, ale na vojnu si vlastně stěžovat nemohu,“ vzpomínal.

První zoologická zahrada

I po vojně jezdil Vladislav Jiroušek za prarodiči do Dvora Králové nad Labem, kde začal pracovat v nově vybudovaném pavilonu. „V té době to bylo nejmodernější terárium v zemi. Asi dva roky jsem přespával na psacím stole v pracovně,“ vzpomínal. 

V královédvorské zoo byl mladý vedoucí terária v té době jediným středoškolákem a ředitel František Císařovský jej často bral na cesty. „O významu Císařovského pro dvorskou zoo se dnes příliš nemluví, ale on má opravdu velké zásluhy. Tehdy jsme měli výrazné chovatelské úspěchy, s nimiž jsme se mohli chlubit po celé Evropě,“ doplnil Vladislav Jiroušek. Ředitel Císařovský pak řekl, že už zahradě nemá co dát, a odešel. „Za svůj život jsem poznal dva komunisty, kterých si vážím. A František Císařovský je jedním z nich,“ zdůraznil.

Do dvorské zahrady poté přišel proslulý ředitel Josef Vágner a s Jirouškem se rychle spřátelil. „Nicméně některé jeho kroky pak nebyly v souladu s tím, co jsem chtěl já, a ze zahrady jsem odešel,“ řekl Vladislav Jiroušek.

Začátky v Jihlavě

Díky své zálibě ve fotografování se Vladislav Jiroušek uchytil jako vedoucí v hradecké Fotochemě, ale práce ve tmě mu nevyhovovala. Když se tedy dozvěděl, že je volné místo v zookoutku v Jihlavě, ocitl se jednoho dne roku 1967 před jihlavskou radnicí. „První člověk, kterého jsem se v Jihlavě zeptal na cestu, mluvil německy. To mě trochu vyděsilo. Ale od té doby na mě už v Jihlavě nikdo nepromluvil,“ řekl s úsměvem.

Prostředí v lesoparku Heulos Vladislavovi učarovalo, zookoutek byl však po smrti předchozího vedoucího ve špatném stavu. „Všude byl hrozný nepořádek. Přesto jsem v tom prostředí viděl velký potenciál pro vznik krásné zoologické zahrady,“ vyprávěl. „Spal jsem opět v kanceláři na stole. Jenže soudruzi pak usoudili, že jsem na vedoucího příliš mladý soudruh a dostal jsem jen místo inspektora zvěře. Vedoucím udělali pana Svobodu, který předtím pracoval v tabačce. Kromě toho, že hodně kouřil, měl doma dvě andulky, a tedy měl i odbornost. Vždy přišel ráno do práce, vypil kávu a celý den jsem ho neviděl,“ dodal pamětník.

Vladislav Jiroušek se mezitím snažil vyčistit příbytky zvířat od metrů ztvrdlého hnoje. „Vzal jsem tedy krumpáč a všechno vymlátil ven. Takhle to pokračovalo a pan Svoboda sám odešel. Díky tomu, že uznal, že je tam zbytečný, jsem se slavnostně stal vedoucím zookoutku Parku kultury a oddechu v Jihlavě s platem šestnáct set korun,“ vzpomínal Vladislav Jiroušek.

Zanedlouho přišly i první konflikty s vedením radnice a Parku kultury a oddechu i se zaměstnanci zookoutku. „V té době zde panoval takový zvyk, že se každé vánoce dávaly úplatky na radnici. Na rybníku bylo sto až dvě stě kachen. Ty se postřílely a nosily se na radnici. To jsem zarazil a pomalu jsem si tak budoval nepřátele.“ Znepřátelil si i vlastní spolupracovníky. „Ráno se přineslo mléko a koláčky pro opice, ale svačina byla i pro lidi. Jediné, co v té době v Jihlavě za něco stálo, byly právě opice. Jenže jsme měli jeden potrat za druhým. Takže jsem stanovil krmné dávky, na jaké jsem byl zvyklý. Lidé však přišli o svačiny a přestávali mě mít rádi. Bylo to velmi složité. Opice však začaly mít mláďata a lidé pochopili, že něčemu rozumím,“ řekl.

V osmašedesátém roce však přišla ekonomická reforma a bylo rozhodnuto, že je zookoutek pro Jihlavu příliš velký luxus. Vedoucí tak dostal příkaz rozprodat zvířata. „V době Pražského jara bylo možné leccos. A tak jsem napsal do okresních komunistických novin Jiskra článek, že jihlavští občané vybudovali na brigádách ve volném čase zookokoutek a radní jim jej nyní chtějí sebrat. V tom osmašedesátém roce bylo možné ledacos, takže to opravdu vyšlo. Byl z toho velký poprask a soudruzi zuřili. Dostali však strach, takže rozhodnutí změnili na redukci zookoutku,“ popsal pamětník.

Komunista - zachránce

Boj o budoucnost zahrady však trval. „Často jsem si říkal, že zookoutku vlastně škodím. Nejsem komunista, nikdo se mnou nemluví. Objednal jsem se třeba u předsedy národního výboru, ale ten mě nepřijal. Přijal mne jiný soudruh, který stál celou dobu zády ke mně. Za pět minut se otočil a řekl: ,Soudruhu, v Jihlavě nikdy zoologická zahrada nebyla a nebude. Nashledanou’.“

Zookoutek v té době patřil pod park kultury a to bylo zdrojem problémů. „Pořád jsme se hádali o peníze. A já jsem byl ten zlý, který ty peníze odčerpává a stále něco chce. Náměstkovi ministra se tehdy ale příliš neoponovalo, takže to bylo na dobré cestě,“ vzpomínal.

Proti vůli všech se však začalo zookoutku dařit. „Přes kamarády v jiných zahradách jsem sehnal zvířata. Nakonec mi nejvíc pomohl Josef Vágner, který k nám pozval náměstka ministra Chvalinu, aby zvážili přidělení statutu zoologické zahrady,“ vzpomínal Vladislav Jiroušek. Jenže soudruzi si opět vše rozmysleli a usoudili, že by zahrada byla pro město příliš velká zátěž. „To byla rána do týla a už jsem nechtěl dál pokračovat. V té době za mnou přišel redaktor z rozhlasu a ten mě poslal za novým okresním šéfem komunistů. Vladislav Jiroušek mu tehdy oponoval: „Jak já za takovým soudruhem můžu jít? Vždyť jsem nikdy neviděl ani předsedu národního výboru.”

Tehdejšího okresního komunistického tajemníka Vratislava Svobodu předcházela pověst ranaře, který například chodil v přestrojení za dělníka kontrolovat průběh staveb. Pro Vladislava Jirouška to byla ale pověstná poslední instance. „Kamarádi mě varovali, že u něj nevydržím ani pět minut. Nakonec mi ale řekl: ‚Soudruhu, zoologická zahrada je dobrá myšlenka, to budu podporovat’. Takže tomuto komunistovi vlastně Jihlava vděčí za to, že má zoologickou zahradu,“ řekl Vladislav Jiroušek.

V osmdesátých letech tak zahrada získala statut. „Neměli jsme účetní, ekonoma, účet v bance. Navíc mi v té době umírala manželka na rakovinu. Vůbec se mi nechtělo žít. Nakonec jsme zůstali s desetiletým synem sami. Dostali jsme se z toho a dostala se z toho i zoologická zahrada.“ 

Později, když v zoo přestavěli pavilon opic a přistavěli terárium, přišel i komunista Svoboda. „Přišla řada komunistických pohlavárů a on jim řekl: ‚Soudruzi, zoologická zahrada je dobrá myšlenka. To musíte podporovat.‘ Nikdo si mně už nedovolil podrážet nohy a ledaskde jsem měl i otevřené dveře,“ zdůraznil Vladislav Jiroušek.

Pro něj samotného se však nic zásadního nezměnilo. “Půl roku jsem byl v zoologické zahradě vedoucím zookoutku s tím mizerným platem. Neměl jsem žádné pravomoce a vypadalo to špatně. V té době mi opět pomohla náhoda. Ministr kultury Milan Klusák mě zrovna jmenoval do svého poradního sboru a to mě v podstatě zachránilo. Jinak by mě komunisté asi vyhodili,“ vzpomínal Vladislav Jiroušek.

Jako ředitel zahrady byl i v hledáčku tajné policie a vojenské rozvědky. „Jednou třeba přišli a vyptávali se, proč jsem fotografoval u kasáren. Vysvětloval jsem jim, že jsem z kopce nad Jihlavou fotografoval město. V kanceláři mi pak ale najisto sáhli po knize o plazech, kterou jsem dostal od amerického námořnictva,“ řekl.

Návštěvnost v zahradě se zvyšovala, po revoluci byla jihlavská zoo hned v první vlně přijata do Evropské asociace zoologických zahrada a akvárií a Vladislav Jiroušek se stal zástupcem České republiky. Podařilo se mu dokonce dostat jihlavskou zahradu do Světové asociace zoologických zahrad a akvárií. „Podařilo se nám rozmnožit řadu vzácných druhů. Postavili jsme to na kočkovitých šelmách, na primátech a na plazech. Trochu jsme zanedbávali ptáky a kopytníky, ale to už zahrada také dohnala,“ říkal pamětník.

Díky úspěchům v Jihlavě měl Vladislav Jiroušek možnost změnit místo, ale Vysočině zůstal věrný. „Hned po revoluci mi nabídli místo ředitele zoo v Praze. Mně už se ale z Jihlavy nechtělo. Ještě před revolucí jsem se však měl stát ředitelem zahrady ve Dvoře Králové. Josef Vágner mě přesvědčoval, abych se zahrady ujal. Po jeho odchodu se tam střídali ředitelé jako ponožky, ale já už jsem byl v Jihlavě doma. Ještě horší to bylo, když jsem měl jít dělat ředitele do Liberce. Vypadalo to, že mě tenkrát město prodá jako fotbalistu. Za Jirouška nabízeli peníze na knihu o Jihlavě, dalších dvacet milionů na opravu hradeb. Mě se ale nikdo neptal a i z rodinných důvodů jsem to odmítl. Nato jsem měl hned telefonát z ústředního výboru strany a bylo mi vyhrožováno, že když jim nechci pomoci, už neudělám nic v Jihlavě ani nikde jinde,“ vzpomínal pamětník.

Vladislav Jiroušek tedy naoko souhlasil, dokonce se kvůli tomu i podruhé oženil. „Nejsem hloupý, abych se s nimi dal přímo do křížku. Naštěstí se to však vyvinulo jinak a nikam jsem nemusel,“ vzpomínal.

Kvůli zoo bych se dal i ke komunistům

Po celou dobu svého ředitelování zůstal Vladislav Jiroušek bezpartijní. „Často to ale bylo na hraně. Nejsem žádný hrdina ani disident. Se spoustou komunistů jsem spolupracoval a někteří nám i pomohli. Tlačili na mě, ale ke komunistům jsem jít nemohl. A pokud bych jim to podepsal, nemohl bych domů. Jako nestraník jsem ale musel chodit každý rok na prověrky na okresní výbor KSČ. Vždy mi bylo vytýkáno, že je zoologická zahrada je příliš apolitická. Jednou mi dokonce vytkli, že mám vousy,“ vzpomínal s úsměvem.

„Mezitím přišla revoluce a vše se naštěstí změnilo. Musím ale říci, že zaměstnání pro mne bylo natolik důležité, že – pokud bych měl kvůli tomu přijít o práci v zoo – bych ke komunistům vstoupil. Nejsem hrdina a přišel bych o svůj celoživotní sen. Pokud bych s nimi otevřeně bojoval, už by mě nikde nevzali. A to, že přijde revoluce, jsme si sice všichni přáli, ale spoléhat jsme na to nemohli,“ vzpomínal.