The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Jochec (* 1946)

• narozen 21. srpna 1946

• otec za války utekl z Belgie do Francie a v Agde se přihlásil ke 42. pěšímu pluku

• po roce 1948 komunisté otce věznili, poslali ho na práci do jáchymovských dolů

• v roce 1952 nastoupil do první třídy obecní školy, poté absolvoval tříleté učiliště

• po sametové revoluci pracoval sedm let v Německu poblíž Drážďan

„Narodil jsem se tady, v této překrásné zemi se špatným režimem,“ začíná své vyprávění Jaroslav Jochec. V úvodu svého příběhu se ale věnuje otci Josefovi a jeho tatínkovi, tedy dědečkovi, neboť jejich osud je neméně zajímavý. 

Jeho děda se narodil v Beskydech v Hrozenkově, kde tehdy byly vyhlášené sklárny. Děda se vyučil sklářem, a protože před válkou nemohl v Čechách najít práci, vydal se na cestu na sever země. „Dostal se do Polevska u České Lípy, tam také dělal ve sklárně. A když už ani tady nebyla práce, vracel se zpátky a skončil na Šumavě. To byly Sudety, vesnice Haidmühle, kde byla sklárnička, a tam můj děda zakotvil. A poznal babičku,“ vypráví Jaroslav.

Právě v Haidmühle poblíž hranic se v roce 1916 narodil jeho otec Josef i jeho sestra, Jaroslava teta, která později žila v Belgii.

„Tátovi bylo 23 let, když začala druhá světová válka,“ vypráví Jaroslav. Otec Josef byl tehdy svobodný a působil ve válce jako letec ve Velké Británii.

„Když Němci napadli Belgii a šli do Francie, tak otec utekl z Belgie do Francie a přihlásil se v Agde ke 42. pěšímu pluku. To byl československý pěší pluk, kde nastoupil jako řadový voják, pěšák,“ popisuje dál příběh, který mu vyprávěl právě jeho tatínek.

Až do Tobruku

Němci tehdy vojáky, pokračuje, tlačili dolů ke Středozemnímu moři. Později je naložili na loď a přes Gibraltar odvezli do Alžíru a následně do Maroka. „Můj táta se dostal až do Tobruku a do El Alameinu, tam nebojoval, jenom projeli kolonami a vrátili se zpátky. V Gibraltaru je potom zase odvezli nahoru do Skotska, kde je vylodili a rozdělili do středisek. Do letadel sháněli piloty, zadní střelce, palubní střelce. A táta, protože byl malé postavy, se stal zadním střelcem v bombardéru,“ popisuje Jaroslav.

Později kvůli zranění, které mu způsobil šrapnel, jehož kousek mu uvízl poblíž páteře, musel od letectva odejít. „Dělal v Londýně u domobrany. To byla taky vojenská složka, která při náletech organizovala útěk do krytů, do metra. A tam v květnu poznal moji maminku,“ vysvětluje.

Aneta Irena Apicelová se narodila v roce 1913 v Londýně. V Anglii se v roce 1943 narodil Anetě a Josefovi nejprve Jaroslavův bratr André. Po konci druhé světové války vzal Josef svou ženu a syna, kterému tehdy byly tři roky, a odjeli. „Válka trvala šest roků a táta šest roků neviděl rodiče a sourozence,“ vysvětluje Jaroslav, proč se jeho tatínek vydal za rodinou do Belgie.

„Jenomže když přijeli, jeho rodiče mezitím odjeli do Čech. Můj děda byl komunista a věděl, že Československo bylo před válkou za Masaryka demokratické, tak se vrátil sem. Nebylo tady nic moc rozbitého jako v jiných státech, a tak jako sklář dělal děda v Inwaldce v Dubí,“ vypráví dál.

A pak přišli komunisté

Jaroslavovi rodiče se vraceli do Československa a cestovali z Londýna přes německý Frankfurt a Drážďany, které byly zničené po amerických náletech. Z Drážďan poté pokračovali vlakem do Děčína a Teplic, kde už na ně čekala rodina. „Tak přijeli sem a nějaký čas bydleli v Proboštově,“ doplňuje Jaroslav, který se narodil právě tady, a to 21. srpna 1946.

Ze začátku se dal život žít relativně normálně, změna podle Jaroslava přišla v roce 1948 a nástupu komunistů k moci. „Když zjistili, že táta sloužil na západní frontě, několikrát ho zmlátili. Nějaký čas trávil v nemocnici a pak ho nakonec na dva roky zavřeli do Jáchymova, dělal v dolech,“ pokračuje Jaroslav. 

Ještě před vězením pracoval Josef u rudných dolů jako panský kočí. Když ho propustili a on se snažil vrátit zpátky na své původní místo v zaměstnání, nutili ho podepsat kandidátku do komunistické strany. „Táta dlouho vzdoroval, ale protože měl doma tři děti a neměl práci, tak podlehl,“ říká Jaroslav.

Kde je opravdový domov

Život jeho maminky, původem Angličanky, nebyl v totalitní zemi o nic lehčí. Na život v Československu si zvyknout nemohla, ostatně pocházela ze zcela jiného světa, zvyklá na život v Londýně. Do smrti se podle Jaroslava ani nenaučila česky. 

Nelehké to měla i přímo v kontaktu s režimem. Když jí zemřely obě sestry i maminka, nemohla se ani v Anglii účastnit pohřbu. „Povolení na výjezd přišlo vždycky třeba čtrnáct dní nebo měsíc po pohřbu,“ vysvětluje Jaroslav.

V roce 1950 se do rodiny narodila ještě sestra, a když byl zhruba ve stejnou dobu tatínek ve vězení, maminka si nevěděla rady. Práci neměla a jediné, čím si přivydělávala, bylo sázení stromů pro lesní správu, později získala zaměstnání v Severočeských papírnách. V Londýně přitom pracovala v malém obchodu na opravu deštníků.

Doma s nimi maminka mluvila anglicky, tatínek česky. Jaroslav vyrůstal v Bystřici u Teplic, rodina žila v obecním domě, kde bylo asi třináct bytů. „Z toho přes půlku Němci, kteří odsud nemuseli odejít. Pak tam byly francouzské rodiny a rodiny z Rakouska, takže s dětmi venku jsme mluvili německy. Když jsem šel do první třídy, mluvil jsem jenom anglicky, německy a málo česky,“ vybavuje si.

Lákání ke vstupu do strany

Do první třídy nastoupil Jaroslav v roce 1952. Po obecní škole se vyučil na tříletém oboru zámečník. Od patnácti do osmnácti let byl ve škole, po dalším roce, tedy v devatenácti letech, nastoupil na vojnu. To bylo v roce 1965.

Dlouhá léta pracoval u ČSAD, když chtěl v roce 1960 nastoupit na kamion, potýkal se Jaroslav s tím, že byl vyzýván ke vstupu do komunistické strany. Nepodepsal.

Kromě toho se Jaroslav věnoval sportu. Před vojnou hrál fotbal za ligový dorost v Teplicích, poté byl dva roky v Dukle Pardubice a po návratu do Novosedlic hrál fotbal právě tady. Vedle toho se věnoval i muzice.

Bratrovi režim zabavil pas

Jaroslav vzpomíná na to, když byl v roce 1966 prvním rokem na vojně a bylo mistrovství světa v kopané v Anglii. Jeho bratr André jel s maminkou do Londýna za babičkou na čtrnáct dní.

„A když byl čas se vrátit, tak brácha si postavil hlavu, že zpátky nejede. Maminka musela zajít v Londýně na pražské velvyslanectví zažádat o prodloužení. Tak jí to prodloužili jednou, dvakrát o čtrnáct dní a brácha se pořád neměl k tomu, že pojede domů. Takže matka přijela bez něj,“ vypráví Jaroslav.

Režim ho tehdy začal nahánět, protože bratr v podstatě emigroval a pracoval v Londýně ve vinných sklepech. „Byl tam pár měsíců a Husák dal amnestii, tak přijel zpátky a že se může vrátit, že ho nepotrestají, že mu nechají pas. Brácha přijel, nezavřeli ho, ale sebrali mu pas, že nemohl ani do NDR pro sardinky, jak bylo zvykem jezdit nakupovat k Němcům,“ popisuje s tím, že bratr o cestovní doklady přišel zhruba na jeden rok.

Kvůli tomu, že bratr André v zahraničí zůstal, měl Jaroslav problémy s tehdejšími úřady. „Když jsem byl na vojně a brácha zůstal v Anglii, tak jsem byl skoro denně na štábu u kontrášů na výslechu. A potom, když se vrátil, tak najednou pro mě přijeli, jestli se náhodou brácha nesvěřoval, jestli za ním někdo v Anglii nebyl, aby pracoval pro nějakou organizaci. A já už byl v té době na ně naštvaný, tak jsem řekl, že by se mi určitě svěřil, kdyby něco takového udělal. Takový chytrý otázky mi dávali,“ vzpomíná dnes Jaroslav.

Po návratu Andrého už režim přestal Jaroslava pronásledovat. „Dali mi potom pokoj. A já jsem od té doby cítil silnou nenávist ke komunistům. Dodnes ji cítím,“ dodává.

Okupační vojska jako dárek k narozeninám

„Já mám 21. srpna narozeniny. Tak na to v životě nezapomenu, když přijeli,“ odpovídá Jaroslav na dotaz, co prožíval, když do Československa v srpnu roku 1968 přijela okupační vojska Varšavské smlouvy. Tehdy už byl ženatý a s kamarády tu noc slavil syna, který se narodil o pět dní dříve. Na vlastní oči viděl příjezd tanků a okupačních vojáků, kteří přijížděli přes Novosedlice. 

V srpnu roku 1968, tehdy mu bylo 22 let, se s kamarády snažili zmást okupační vojska a například z domů sundávali orientační cedule nebo měnili směrové ukazatele. „Nic jiného se nedalo dělat,“ hodnotí dnes tehdejší dobu.

Jaroslav každý rok do příchodu 1968 žádal o výjezdní doložku. Chtěl se dostat do Belgie, kde žili jeho dva strýcové a teta. „A vždycky mi přišel papír, poslali dopis, že můj výjezd do zahraničí je nežádoucí,“ popisuje. 

Po srpnové invazi, v roce 1969, požádal znovu. A k jeho překvapení ho pustili. „Ale bez manželky a dvou dětí. Ty jsem tady musel nechat, aby měli záruku, že se vrátím,“ vypráví. Strýc tehdy v zahraničí Jaroslavovi nabízel, že u něj může zůstat. „Měli pro mě práci, mohl jsem nastoupit jako zámečník v docích v Antverpách. Ale měli jsme tady dvě děti, to byl Jára s Vlaďkou na světě,“ vysvětluje.

Belgii se mu podařilo navštívit v roce 1969 a o deset let později. „Když jsem si zažádal o výjezd do Belgie a oznámil jsem to v zaměstnání, zavolal si mě kádrovák a musel jsem podepsat papír, že až se vrátím, nesmím vyprávět, co jsem tam všechno viděl v Belgii,“ vypráví. 

„Obchody, obchodní domy, zboží, to jsem v životě neviděl. Něco nádherného. U řezníka výběr masa, ovoce, zelenina, já jsem třeba viděl avokádo a říkal jsem, že je to nějaká divná hruška,“ vysvětluje, proč se ho režim v této záležitosti snažil umlčet.

Radost z událostí roku 1989

„Velikou radost,“ odpovídá Jaroslav na dotaz, co pro něj znamenal pád komunistického režimu v roce 1989, totalitní režim označuje za zlo.

Sám Jaroslav byl v roce 1989, pár dní po událostech na Národní třídě, v Praze, kam se provdala jeho dcera. Spolu se statisíci lidí se tehdy účastnil demonstrace na Letenské pláni. Po sametové revoluci pak pracoval sedm let v Německu poblíž Drážďan.