Brigitta Jonášová

* 1942

  • „Ještě jsme bydleli v Rochlicích, já jsem byla ještě malé dítě, a přišla maminka a vedla si dceru. Ta dcera byla asi o tři roky starší než já. Měla krásný kočárek na panenky, tam měla panenku a já jsem jí pak říkala Kačenka, když se obracela, říkala mami, mami, to jsou dneska taky takové, s vlasy, já sem je pak česala. A ohromného medvěda plyšového – a ta maminka plakala a říkala, že jdou, že musejí pryč a že ty hračky mi tady nechají a až se vrátí, že to stejně dlouho nebude trvat, a že až se vrátí, tak že jim to zase vrátíme. Ale od té doby už jsme je nikdy neviděli. Ti tam zůstali.“

  • „A potom taky moji kolegyni z práce, to byla zdravotní sestra, jmenovala se Livečková, a po té stříleli na straně radnice a divadla. Ona už ležela na zemi, očití svědkové to viděli a říkali, že furt to do ní ještě prali. Pak můj přítel, nebo přítel, byl to kamarád z lyžařského oddílu, tomu se narodily akorát dvě děti, a to jedno dítě, než ho uviděl, tak ho zastřelili taky, u radniční brány. Pak tam zastřelili jednoho starého pána. Tam stál takový domek, který ukazoval počasí, tam se chodilo dívat a dívalo se, jak počasí a teploty a tohle všechno, tak před tím zastřelili taky toho. Oni jich postříleli víc, protože na radnici udělali takový tankový pás a na tom byla vytištěna jména těch, kteří zemřeli. Nebylo to hezké. A po roce jsme chtěli, to jsme se srocovali taky na náměstí před radnicí a jeden takový průvod šel, a to jsme šli my zdravotníci dolů podél pošty a tam jsme chtěli Livečkové aspoň položit kytku. A stál tam kordón vojáků a ti tam stáli a nepustili nikoho dál, takže kytku jsme tam hodili a oni ji zase vyhodili zpátky. Tak jsem si říkala, nemá to smysl, abychom se tady dohadovali, tak jsme se tak nějak v klidu zase rozešli.“

  • „Musela jsem se naučit česky, protože moje tetička, ta mě brala do Liberce, když jsem musela k doktorovi nebo něco, protože babička nemohla. Ta za jedno hlídala moji nemocnou matku a sama neuměla slovo česky. A teta mně řekla, s námi můžeš jít, ty máš takovej orgán, ale budeš ticho v tramvaji, nebudeš moct brebtat, nebo nás z té tramvaje vyhodí. A já, já jsem byla taková ukecaná holčička, tak sem začala na ně německy, co tohle a támhle a tetičko a proč. Najednou přišel průvodčí, ještě s jedním člověkem, a vyhodili nás pěkně ven. Tak jsme museli pochodovat. Kolik mně bylo, asi čtyři, tak jsme musely pochodovat s tetičkou do Liberce pěšky.“

  • „Ten měl horší vztahy. A já si myslím, to já jsem měla ještě krásné oproti němu. On říkal, že nechtěl vůbec chodit do školy. Říkal, že ten jeden učitel, nebo ředitel to byl, říkal, tak vidíte děti, tohle je ten hajzl germánskej, a chyt ho za kštici a mlátil s ním hlavou o stůl. A on říkal, že chodil po škole, že nechodil vůbec do školy, a pak dostal vynadáno, že do školy musí. On toho zažíval opravdu – a nebo i když si třeba hráli s dětmi nebo už jako dospělí, tak řekl třeba některý z nich, nebudu nic povídat, nebudu si s nikým hrát, až tenhleten zmizí.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 22.06.2021

    (audio)
    duration: 02:21:43
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nech ji, vždyť je to jenom Němka

Brigitta Jonášová v první třídě, 1947/48
Brigitta Jonášová v první třídě, 1947/48
photo: Archiv pamětnice

Brigitta Jonášová, rozená Hauserová, se narodila 10. ledna 1942 v Rochlicích, které jsou dnes součástí Liberce. Její rodiče byli sudetští Němci, pouze dědeček z matčiny strany byl Čech. Otec odešel na frontu a po válce zůstal ve Stuttgartu. Brigitta zůstala s maminkou, která byla ochrnutá, babičkou a tetou. Zřejmě díky českému dědečkovi rodina nešla do odsunu. Situace pro rodinu ale nebyla kvůli jejich národnosti jednoduchá, Brigitta se setkávala s útoky ze strany spolužáků a někdy i učitelů. Po základní škole, v roce 1955, nastoupila na střední zdravotní školu v Liberci. V této době ji kontaktoval její otec Alfred Hauser, že se s ní chce setkat. Od té doby jej pravidelně navštěvovala, on přijel v roce 1962 do Československa. Srpen 1968 prožila Brigitta Jonášová v Liberci, tehdy pracovala v rehabilitačních jeslích. Okolo roku 1974 odešla do Stráže pod Ralskem pracovat jako zdravotní sestra k závodnímu lékaři, kde zůstala až do důchodu. Třikrát se vdala, jejím současným manželem je Reyner Jonáš. Má dceru Petru a Marcelu. Dělá předsedkyni spolku Kulturverband ve Vratislavicích nad Nisou. Projekt byl podpořen Fondem kultury a cestovního ruchu statutárního města Liberec.