The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Jonášová (* 1950)

• narozena 30. května 1950 v Jablonci nad Nisou

• v osmi měsících po opakovaném zánětu středního ucha ztratila sluch

• její rodiče František a Františka Vojtíškovi, stejně jako starší bratři František a Jiří, byli slyšící, otec dělal zámečníka v závodě na výrobu bižuterie ve Mšeně nad Nisou, matka pracovala jako švadlena

• rok chodila do běžné mateřské školy, rok do školky pro neslyšící v Praze-Radlicích, dalších dvanáct let strávila ve školce a škole pro sluchově postižené v pražské Holečkově ulici

• v Holečkově ulici zažila péči řádových sester a dodnes na ně vzpomíná, v roce 1955 ale komunisté sestry ze školy vyhnali

• na internátu v Holečkově ulici prožila dvanáct let, domů jezdila jen na Vánoce, Velikonoce a letní prázdniny

• po základní škole nastoupila do továrny na výrobu bižuterie ve Mšeně nad Nisou, kde pracoval její otec, malovala tu na lžičky a šperky

• když se vdala, přestěhovala se do Klatov, v roce 1979 se jí narodil syn Pavel a v roce 1983 dcera Alena

• syn Pavel se vyučil elektrikářem a pak si dodělal maturitu, dcera Alena je vědeckou pracovnicí na Západočeské univerzitě v Plzni na fakultě aplikovaných věd

• pracovala v klatovském Kozaku, pak v Obzoru Klatovy a Plzeň

• manželství nebylo šťastné, od roku 1998 jsou manželé v odluce

• od svých 58 let je v důchodu, pravidelně se potkává s neslyšícími ze Spolku neslyšících Plzeň

Hana Jonášová ztratila sluch v osmi měsících po opakovaném zánětu středního ucha. Oba rodiče, stejně jako dva starší bratři, byli slyšící. „Maminka mluvila, jako bychom byli všichni slyšící, a já se musela snažit odezírat,“ říká. „Bylo to pro mě dost těžké.“ Ocenila by, kdyby slyšící udělali směrem k neslyšícím vstřícný krok: „Mohli by se naučit alespoň něco ze znakové řeči. Třeba ‚dobrý den‘, ‚co potřebuješ?‘ nebo ‚chceš pomoci?‘“

Maminku komunikovat se mnou nebavilo

Rozhovor s Hanou Jonášovou probíhal s pomocí tlumočníka do znakové řeči Miroslava Hanzlíčka. Oba jeho rodiče byli neslyšící, znakoval proto odmalička. Pamětnice ho navíc dobře zná, je předsedou Spolku neslyšících Plzeň a lidem pomáhá domluvit se na úřadech nebo třeba u lékaře. Pro neslyšící je dlouhodobější kontakt důležitý, lépe rozumí člověku, jehož mimiku a gesta znají.

Hana Jonášová se narodila 30. května 1950 v Jablonci nad Nisou. Její otec František a matka Františka Vojtíšková byli slyšící, stejně jako její o osm let starší bratr František a o čtyři roky starší bratr Jiří. Matka byla švadlena, otec zámečník ve velkém závodě na výrobu bižuterie ve Mšeně nad Nisou, části města Jablonec nad Nisou.

Hana Jonášová slyšela do svých osmi měsíců. „Pak jsem měla zánět středního ucha, opakovaný, a po třetím zánětu jsem ohluchla,“ vypráví. „Pamatuji si jediné slovíčko, ‚máma‘, jinak nic.“ Zda ohluchnutí bylo nevyhnutelné, nebo lékaři něco zanedbali, neví. „Tohle téma se doma neprobíralo,“ říká. „Od rodičů jsem se o tom nikdy nic nedozvěděla.“

Vztah pamětnice s matkou byl komplikovaný. „Byla vznětlivá, často se zlobila. Že se zlobí, jsem poznala podle mimiky,“ vypráví. „Dost často mě bila. Hlavně když jsem nerozuměla, co říkala. Třeba když mě navigovala na cestu a já jsem jí nerozuměla, vždycky jsem dostala.“ Její vztah s matkou „byl chvilku tak, chvilku tak“. „Někdy byl bližší, ale když mi namlátila, tak jsem utekla, zmizela. Pak jsem se vrátila a bylo to zase v pořádku.“

S rodiči a bratry Hana Jonášová komunikovala jen o základních věcech. „Tatínek znakoval jen málo a měl svoje znaky, maminka neukazovala vůbec. Mluvila, jako bychom byli všichni slyšící, a já se musela snažit odezírat. Bylo to pro mě dost těžké,“ vzpomíná. „Maminku komunikovat se mnou nebavilo. Prosila jsem ji, aby mě učila psát, ale říkala: ‚Mě to nebaví.‘ Když jsem byla větší, dopisovala jsem si s kamarádem, psala jsem mu jednoduché věty. Prosila jsem maminku, aby se na dopis podívala. Nepodívala se, nechtěla moje psaní ani kontrolovat.“

Maminčin nezájem si pamětnice vysvětluje mimo jiné tím, že měla „fofr“. „V práci byly problémy, bratr Jiří hodně zlobil,“ říká. Kromě toho si rodina nežila kdovíjak. „Bydleli jsme ve starém domě, měli jsme špatné podmínky, trochu bídu,“ říká. Bytová situace rodiny se podle ní zlepšila, až když bratr koupil dům, kam se s rodiči přestěhovala. „Dnes v něm žije bratr s rodinou,“ říká pamětnice, „má dvě děti.“

Bylo mi hodně líto, že jeptišky musely odejít

Když byly Haně Jonášové tři roky, nastoupila do běžné školky. „Neměla jsem tam žádné problémy,“ říká. „Lékaři pro mě ale po roce našli mateřskou školu pro neslyšící v Praze-Radlicích.“ Jaký pro to měli důvod, neví: „Maminka o tom nic neříkala, nemám o tom žádné informace.“ V dnešní střední, základní a mateřské škole pro sluchově postižené ve Výmolově ulici (původně Výmolův ústav pro hluchoněmé děti, který založil předseda Spolku pro hluchoněmé profesor Karel Výmola v roce 1926) se jí ale nelíbilo. „Pořád jsem plakala,“ říká. „Tak mě přeřadili na Smíchov.“

V dnešní střední, základní a mateřské škole pro sluchově postižené v Holečkově ulici byla pamětnice naopak spokojená. Především proto, že tam pracovaly řádové sestry. „Jeptišky byly zlaté, chovaly se skvěle, hodně nás naučily,“ říká. „Jezdili jsme s nimi na výlety, učily nás formou hraní, dělaly všechno pro děti.“ Jedna řádová sestra se podle pamětnice vždy starala o celou skupinu dětí, druhá si brala jedno nebo dvě děti stranou a věnovala se jen jim, třeba je učila správně vyslovovat.

Řádové sestry si ale Hana Jonášová užila jen krátce, zhruba rok a půl, vzpomíná, že v roce 1955 jim „komunisti zakázali pracovat s dětmi“. „Jeptišky musely z internátu odejít a nahradili je učitelé,“ říká. „Bylo mi to hodně líto a hodně na ně vzpomínám. Učitel, to nebylo ono, neučili správně, tak abychom z toho něco měli.“

Proč musely řádové sestry odejít a co s nimi bylo dál, se pamětnice dozvěděla od starších neslyšících. „Neslyšící kamarádi říkali, že jsou někde u Teplic, pracují v prádelně a nesmějí ani chodit do kostela, nesmějí nic,“ vypráví. Dvě z řádových sester má dodnes v paměti, jednou z nich je sestra Paulina. Rozhovor s touto školskou sestrou řádu Notre Dame, který vzdělával a vychovával žáky v ústavech pro hluchoněmé, je k nalezení na stránkách školy v Holečkově ulici, kde se s ní Hana Jonášová potkala.

„Elán k této práci jsem si od Pána Boha vyprošovala v denní modlitbě,“ vzpomíná v rozhovoru sestra Paulina. „Žádnou zkušenost pro vyučování neslyšících dětí jsem neměla, za svého studia jsem byla jen dvakrát na exkurzi v ústavu pro hluchoněmé v Českých Budějovicích. Začala jsem učit v první třídě. Hezky jsem se na první den připravila. Mluvila jsem na své žáky, ale navzájem jsme si vůbec nerozuměli. Jen jsme se na sebe zoufale dívali. Jeden chlapec plakal, držel v ruce ještě jízdenku a jen o tu měl zájem. A já jsem se také jen taktak držela, abych nezačala plakat.“ V Holečkově ulici na Smíchově působila sestra Paulina dvacet let. Zemřela v roce 2015 ve věku sto let.

Hana Jonášová v Holečkově ulici prožila dvanáct let. Bydlela na internátě a domů jezdila jen na Vánoce, Velikonoce a letní prázdniny. Proč si ji rodiče nebrali domů častěji? „Nechtěli, asi, pravděpodobně,“ váhá. „Maminka chodila do práce, měla další dvě děti.“ Líto jí to ale prý nebylo: „Já jsem si zvykla být v ústavu. Měla jsem tam kamarády, všichni jsme si znakovali, pro mě to bylo pohodlné.“

Cestu ke znakové řeči si Hana Jonášová našla už jako malá. „Maminka měla neslyšícího kolegu. Když jsem za ní šla, učil mě ukazovat,“ říká. „Pak jsem chytala jednotlivé znaky od spolužáků ve škole.“ V době jejího dětství byla ale ve škole znaková řeč zakázaná. „Výuka byla jako u slyšících, museli jsme odezírat,“ vzpomíná. „Slyšící veřejnost rozhodla, že neslyšící se potřebují naučit větší slovní zásobu, artikulaci, a proto musí odezírat. Když u toho nebyl žádný slyšící, znakovali jsme všichni.“ Také na hodinách se občas stalo, že některé dítě začalo na ostatní znakovat. „Všichni ho pak sledovali a přestali si všímat učitele,“ vypráví. „Učitel musel bouchnout do stolu nebo dupnout, aby byla vibrace a žáci se podívali, co se stalo.“

Dcera zařídila odluku manželů

Na střední školu Hana Jonášová nešla. Po dvanácti letech v mateřské a základní škole v pražské Holečkově ulici se vrátila k rodičům do Jablonce nad Nisou. Nastoupila do továrny na výrobu bižuterie ve Mšeně nad Nisou, kde pracoval její otec. Kompletovaly se tam šperky, kamínky se zacvakávaly do kovu. Také se tam malovalo na šperky a na lžičky.

„Tatínek mě tam doprovodil, všechno zařídil,“ říká. „Chtěla jsem kompletovat šperky, líbily se mi ty barevné kamínky. Ale tatínek mi doporučil malovat na lžičky, protože to bylo lépe placené. První tři měsíce jsem trpěla, ale pak se mi to zalíbilo.“ Zásluhu na tom měla podle pamětnice mistrová, která byla „hrozně příjemná“ a všechno ji naučila. Zpočátku malovala lžičky v barevné škále od tmavomodré po světlemodrou, modrou měla ráda, protože jí „připomínala nebe“. Po čase začala podle vzoru malovat stromy či dům. „Nejtěžší bylo namalovat postavu nebo auto,“ říká. „Na lžičky vyvážené do Ruska se většinou maloval Kreml.“ Lžičkami se začínalo, a když se pamětnice zdokonalila, mohla malovat také na náramky a korále.

V mšenské bižuterii pracovala Hana Jonášová dvanáct let a chlubí se, že za tu dobu byla dvakrát vyhodnocena jako nejlepší pracovnice. „Nevzpomínám si, že bych někdy udělala zmetek,“ říká. „Slyšící občas ano, protože u toho tlachali, já jsem ale byla zaměřená jen na práci.“

V Jablonci nad Nisou zažila Hana Jonášová napadení Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Ráno jsem šla normálně do práce a mistrová mi oznámila, že máme jít všichni domů, protože nás napadli Rusové,“ vzpomíná. Druhý den se jela podívat tramvají z Jablonce do Liberce. Viděla tady následky masakru, ke kterému došlo na náměstí, „rozstřílenou radnici a zbořený hotel“. Liberec měl hned po Praze nejvíc obětí, devět mrtvých a desítky zraněných. Chvíli po sedmé hodině ranní hodil někdo z rozzuřeného davu prkno na projíždějící vojenské auto, další kus heraklitu do otevřeného auta na řidiče, kterého zranil. Z auta vyskočili dva vojáci a začali střílet pro výstrahu, v tu chvíli spustili střelbu všichni z projíždějící kolony. Po palbě zůstalo na dlažbě několik desítek raněných, čtyři z nich zemřeli. Další mrtví byli obětí nešťastné náhody, tank zabočil do podloubí hotelu Radnice, přerazil sloup a zdivo zasypalo devět lidí.

„V Liberci jsem se potkala v kavárně s několika neslyšícími, také byli den předtím na náměstí a vyprávěli mi o tom, co se tam dělo,“ říká Hana Jonášová. Na následné normalizaci jí vadilo hlavně to, že nemohla jezdit do ciziny. „Politika mě nezajímala,“ říká. „Důležité pro mě bylo, že jsem zdravá já i děti a že mám práci.“

S prací v továrně na výrobu bižuterie skončila pamětnice, když se vdala a odešla za manželem na vesnici kousek od Klatov. S budoucím manželem se seznámila na taneční zábavě pro neslyšící v Plzni, kam ji pozval neslyšící kamarád z Jablonce nad Nisou. „Původně se mi nelíbil,“ vypráví. „Ale ostatní neslyšící říkali, že je dobrý, a nadávali mi: ‚Proč se ti nelíbí?‘ Podlehla jsem tomu a vzala si ho. Zavřela jsem oči a šla jsem do toho.“

Na vesnici s manželovou matkou bydleli manželé dva roky, pak Hana Jonášová dostala byt v Klatovech a nastěhovali se tam. V roce 1979 se jim narodil syn Pavel a o čtyři roky později dcera Alena. Vztah ale šťastný nebyl. „Doma docházelo k nadávkám, manžel mě i fyzicky napadl,“ vypráví Hana Jonášová. Když bylo dceři Aleně patnáct let, v roce 1998, zařídila u soudu odluku manželů. „Chtěla jsem požádat o rozvod, ale to mi nedoporučovali,“ říká Hana Jonášová.

Po odchodu z Jablonce pracovala Hana Jonášová tři roky v klatovském Kozaku, šila tu aktovky, školní brašny či desky doplněné plechovými úchyty. Po dvou letech mateřské nastoupila do klatovského Obzoru, tady dělala bovdeny (speciální kabely, které slouží k přenosu mechanické energie tahem nebo kroucením lanka, využívají se třeba k ovládání brzd na kole nebo ruční brzdy v autě). Po dalších dvou letech mateřské přešla do Obzoru v Plzni, kde pracovala do roku 2005, kdy ve svých osmapadesáti letech odešla do důchodu. V Plzni bydlela nejdřív v pronájmu, pak si tu koupila byt.

Naučte se alespoň „dobrý den“

Na děti se neslyšící manželé snažili mluvit. „Mluvila jsem a k tomu automaticky znakovala,“ říká Hana Jonášová. „Manžel říkal, že ukazovat nesmím, ale já jsem stejně znakovala.“ Dětem také hodně četla pohádky. „Ty jsem jenom četla, bez znakování,“ říká. Když byly děti starší, dohlížela, aby si četly samy. Říká, že učivo základní školy zvládala tak do páté třídy, pak už dětem pomoci nedokázala. „Škola pro neslyšící má redukované osnovy,“ vysvětluje. „Navíc pro neslyšící je problém rozlišit, kde je v mluvené řeči měkké ‚i‘ a kde tvrdé ‚y‘.“

Syn Pavel se vyučil elektrikářem a pak si dodělal maturitu. Dcera Alena chodila na gymnázium a na Západočeskou univerzitu v Plzni, dnes je tam vědeckou pracovnicí na fakultě aplikovaných věd, ve výzkumném centru Nových technologií pro informační společnost.

Změny po roce 1989 Hana Jonášová uvítala, teď má ale pocit, že společnost stagnuje. „Když byl na Hradě Václav Havel, šlo to k lepšímu,“ říká. „Od té doby je to ale pořád stejné.“ Líbilo se jí, že se uvolnily hranice, a hned vyrazila do Německa a do Itálie. Oceňuje, že televizní zprávy jsou tlumočeny do znakové řeči a pořady doprovázejí skryté titulky. „Je to ale pořád málo, titulky má hlavně Česká televize, Nova a Prima nemají skoro žádné,“ říká. Naopak pokud jde o zaměstnávání neslyšících, považuje dnes situaci za obtížnější než před rokem 1989. „Dřív to bylo jednodušší,“ říká. „Všichni museli pracovat, takže i neslyšícího museli vzít. Dnes je situace jiná, neslyšící mají velké problémy se umístit v zaměstnání.“

Hana Jonášová je už patnáct let v důchodu, chodí s dalšími neslyšícími na výlety, jezdí na hrady a zámky, s neslyšícími nebo s dcerou vyráží do ciziny. „Pravidelně každou středu chodím do Spolku neslyšících Plzeň,“ popisuje. „Je tam klub žen, děláme akce, jezdíme na výlety, na hrady a zámky, na výstavy, dáváme si recepty na vaření. Dostáváme tady také informace o tom, co se mění v sociální oblasti. Jsem zvyklá být mezi neslyšícími.“

Jen ji trochu mrzí, že turistický oddíl už nemají neslyšící společně se slyšícími. „Dřív to bylo dohromady. Chtěli jsme, aby se slyšící zapojili mezi nás, ale nemají tu potřebu,“ říká pamětnice. „A naopak neslyšící se nezapojují mezi slyšící, ne všichni mají odvahu komunikovat se slyšícími.“ Slyšící by podle ní měli udělat vstřícný krok. „Mohli by se naučit alespoň něco ze znakové řeči,“ říká. „Třeba ‚dobrý den‘, ‚co potřebuješ?‘ nebo ‚chceš pomoci?‘“