Marie Jónová

„Maminka tehdy pracovala v Pofisu a tam chodil ředitel gymnázia [Kolčava] jako filatelista. On jí potom přišel se sdílet, že jim přišel z fakulty dopis, v podstatě takové kiki. Ať se to už neopakuje, že nechali proklouznout na fakultu na učitelský obor někoho s takovým náboženským přesvědčením, jako jsem já. Že tohle oficiálně být nesmí, ať si na to dají pozor. A říkala mi to potom i moje třídní, se kterou jsem se později potkala, a říkal to mamince pan ředitel Kolčava. Dostali kiki, muselo to být přečtené na poradě, ať si z toho všichni ostatní berou příklad, ať se ty posudky píšou poctivě a pořádně.“

„Bylo mi devatenáct a neměla jsem na takové polemiky s nimi po té právní stránce. Takže já jsem tam přišla způsobně, aby byl ten problém co nejmenší. A tehdy jsem opravdu tam byla do noci, že už byla úplně černá tma, když mě pustili. Já vlastně ani nevím, co jsem jim tam řekla. Oni se mi totiž potom vysmáli, protože mi řekli: ‚Ty vaše slinty ani zapisovat nebudeme.‘ Takže já jsem ani nic nepodepisovala. Dva dny mě ždímali, já jsem prostě věděla jenom, že nesmím říct žádné jméno. U toho výslechu jsem udělala jednu chybu. Když jsem tam přišla, tak hned ten začátek, oni to měli docela promakaný. ‚Tak asi víte, proč jste tady?‘ A já jsem tak chvilku koukala, a pak abych komunikovala, tak jsem tak pokrčila rameny: ‚Tak asi vím.‘ A oni se toho hned chytli: ‚Tak vy víte, že jste něco provedla.‘ Takhle to otočili. A kolem toho se točilo v podstatě půl dne rozhovoru, že já dělám něco, o čem vím, že se to dělat nemá. A takhle mě nabourávali. Ten výslech byl klasický, střídali se tam hodnej a zlej, úplně přesně, jako to bylo v Koljovi. To si pamatuju, ale jinak, opravdu ten první den, ta první část těch rozhovorů, pořád mě jenom zaplétali do nějaké mojí reflexe, abych se dostala do nějaké pozice pachatele a oni mě mohli začít ždímat.“