Elly Jouzová

„A utíkala jsem do sklepa a potkala jsem babičku, která běžela nahoru pro ten kufr. Ale už to přestávalo. Ty největší rány byly rozbitý dům, který byl v Libické ulici. My jsme byli Radhošťská. Když se přešla Vinohradská, byla Libická. Takže to bylo přímo v naší ulici, čtvrtý blok od nás. Proto to bylo tak silné. Když potom odhoukali, tak jsem šla ven se sousedkou a ve vzduchu – svítilo sluníčko, ale byla taková růžová jako mlha. Jak byl ve vzduchu ten prach z cihel. A přišly jsme na Vinohradskou a viděly jsme, jak z té ulice proti nám, z té Libické, vynášejí nějakou paní, na židli, která měla nějakou divnou nohu, naříkala. Šly jsme dál, směrem k náměstí Jiřího z Poděbrad, a tam už to bylo zavřené. Dál jsme nesměli, protože tam spadla bomba na továrnu, na uzeniny Maceška. Rozbilo to tam několik domů v Kanálské ulici a pokračovalo to až dolů, Emauzy. Takže ten dojem byl strašný. A lidi si říkali, jak jsou ti Američani šikovní, že se strefili do toho domu v té Libické ulici. Kde vedle byl nějaký lepší dům, kde bydleli samí Němci. Spletli se jenom o dům. Ve skutečnosti se spletli o celé město, protože ten nálet měl být na Drážďany.“

„My jsme tam asi nosili prádlo a žádali jsme o nějaké návštěvy, abychom matku navštívili. A to mě překvapilo – ona měla krátké vlasy, mikádo se tomu říkalo, a to už měla vlasy delší, do takového ohonu, a prostředkem těch černých vlasů byl bílý pruh. Ta návštěva byla taková divná, protože kolem stáli, poslouchali…Co jsem měla říkat? Ona byla ráda, že mě viděla, a mně to bylo divné, ta maminka byla divná. Ona nás pak viděla ještě jednou. Když ji propustili z káznice ve Waldheimu, tak ji vezli do Prahy a byla ve věznici na Karlově náměstí. A zadní trakt vede do takové úzké uličky, je tam stanice Lazarská. A někdo, kdo byl propuštěn, měl u nás doma vyřídit, že by nás chtěla vidět. Takže sestra tam se mnou v tu určitou hodinu přišla a procházely jsme se v té uličce a koukaly do výkladů. Matka se domluvila s dozorkyní, že by chtěla umývat okna, takže nás těmi okny viděla. Sestra ji taky viděla, ale mně neřekli, takže já jsem nevěděla, že ji mám vyhlížet. A teprve když jsme šly domů, tak jsem se dozvěděla, že nás matka tím oknem pozorovala.“

„Bylo divné, proč nepíše. A jeli jsme vlakem přes Pardubice, kde byl tehdy nálet. A bylo to tam rozbité a lidi vyprávěli o tom náletu a tak a já jsem tím vyprávěním a tím, že jsem neměla z domova žádné zprávy, najednou měla nějakou jakoby předtuchu. A když jsem přišla domů, babička mě vzala do pokoje. Já nevím, proč špatné zprávy vždycky říkali v pokoji a v tom obvyklém… a sedla si se mnou na drátěnku holou a řekla, že moji sestru zatklo gestapo. A Miloše Hájka taky a jejich přátele taky. A nemuselo se to stát, protože v té organizaci, v těch ‚pětkách‘, co tvořily tu organizační strukturu, moje sestra nebyla. Ale jeden hoch, když ho bili, tak ještě řekl, že tam chodila dívka, která byla přítelkyně Miloše Hájka, a že měla oba rodiče zavřené. Takže to ji pak našli velmi brzy. A moje sestra udělala vlastně jen to, že obstarala nějakou občanskou legitimaci. A ji pak poslali do Terezína. Mezitím rodiče Miloše Hájka v domě na Spořilově schovávali ještě jednoho mládence, a přišlo tam gestapo a znovu ho zatklo a odvedlo i ty rodiče. Paní Hájková se vrátila, pan Hájek zahynul na pochodu smrti.“

„Otec zemřel v roce 1941. My jsme se to tedy dozvěděly, přišel úmrtní list a sestra mě vzala do pokoje, postavila na pohovku, aby na mě dosáhla, a řekla mi, že tatínek umřel. Ale já jsem tomu dost nerozuměla. Věděla jsem, že to je vážné, ale nepochopila jsem prostě asi, co to znamená, protože do té doby nikdo ze známých nebo příbuzných nezemřel. Ale vím, že sestra plakala a potom mě naučila zpívat 'Kde domov můj'.“

„Naši zůstali, neemigrovali, protože otec měl stranické úkoly. Takže za druhé republiky se stal majitelem reklamní firmy RIK – Reklama a inzerce –, měl dokonce navštívenky a nosil nám domů reklamní malinké pasty na zuby nebo malinké marmeládky. To byla firma, která jaksi zastírala opatřování peněz pro ilegální práci. Když přišel Hitler, pamatuju se na to hrozné počasí a pamatuju se, jak rodiče byli nešťastní. Matka byla nešťastná, otec byl tehdy někde pryč, a když k nám někdo přišel, tak mluvili vážně. Tak vážně, že jsem si toho všimla, a oni viděli, že jsem nějaká vážná a ptali se, o čem přemýšlím. A já jsem říkala: 'O všem.' A jim to připadalo velice legrační. Ale já jsem prostě cítila tu náladu, která byla na začátku války hrozná. Matka mi vyprávěla, že když Ribbentrop a Molotov podepsali pakt o neútočení, že měli strašně těžkou pozici, jak to vysvětlovat lidem, protože ti dva, kteří měli být nepřáteli, Stalin a Hitler, že prostě je ta víra, že ta strana a ten Stalin to dělá dobře – oni v tom viděli nějakou taktiku, která nepatřila tomu Stalinovi, ale spíš tomu Hitlerovi.“

„Můj otec studoval tehdy v Brně techniku. Měl být elektroinženýrem. A na studiích ho podporoval bratr jeho maminky Wallner, který měl prý nějakou továrničku ve Víru. Když se dozvěděl, že otec pracuje jako levicový politik, tak mu řekl, že by měl nejdříve dostudovat a že pokud nenechá té politiky, že ho přestane podporovat. Otec se jaksi zatvrdil a ze školy odešel. A stal se revolucionářem, který pracoval v té straně. Někdy za to něco dostal, takže jsme nějak potom mohli žít, ale myslím si, že toho nebylo moc, protože když moji rodiče dostali byt, tak se teprve zařizovali a za deset let ještě neměli ten byt nějak zařízený. Otec byl nejdříve v Ostravě a potom v Praze. Bydlel na sekretariátu v Karlíně, měl prý jenom smoking a spal tam na nějakém gauči.“