The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Jůna (* 1930  †︎ 2018)

• narozen 22. října 1930 ve Velké Černoci, okres Louny

• rodina se živila zemědělstvím

• život v česko-německé vesnici na hranici Sudet

• 1938 zažil zábor pohraničí Němci i okupaci zbytku Československa

• 1939 otec mobilizován, po demobilizaci žil v sousedním Milostíně

• 1943 se část rodiny přestěhovala do Milostína

• květen 1945 zažil příjezd vlasovců do Milostína

• květen 1945 pamětníkův bratr zastřelen ustupujícími Němci

• pamětník kolektivizace zemědělství

• sloužil u Pomocných technických praporů

• pracoval jako řidič nákladního vozu

• žije ve Velké Černoci

• zemřel v roce 2018

Život Ladislava Jůny je spjat s žateckým regionem, kde prožil vlastně celý život, jeho rodiče ale pocházeli zdaleka. Otec i maminka na Žatecko přišli z jižních Čech, vyžít nebylo snadné ani za císaře pána, a Jan Jůna se proto odebral do Rakouska, kde tenkrát platili přece jen více než v Čechách. V rakouské části mocnářství nastoupil vojenskou službu, „(…) tam se dostal k elitnímu vojsku – císařskejm střelcům“. Z vojny se vrátil v roce 1914, po návratu se stihl oženit a uniformu musel obléknout znovu, tentokrát však bojoval ve světové válce. Znovu sloužil u císařských střelců, „(…) to znamená, kde začli dostávat na frak na frontách, tam je nasazovali, takže voni prostě v tý první světový válce se mockrát stěhovali. Prvně byli na Balkáně tady – Jugoslávie, Rumunsko, že jo. Pak dostávali na frak na ruskej frontě, tak je prdli na ruskou frontu, pak začali dostávat na frak na italskej frontě, tak je foukli na italskou frontu.“ Jan Jůna měl štěstí a z války se vrátil domů na Žatecko.

   Rodina se nakonec usadila ve Velké Černoci, ale najít práci nebylo lehké, a válečný vysloužilec Jůna se proto živil, jak se dalo. Příležitostnými zemědělskými pracemi se však dařilo rodinu zabezpečit. Jak Ladislav Jůna vzpomíná: „táta, to byl voják tělem i duší“, když mladá Československá republika sváděla boje o svou suverenitu s bolševickým Maďarskem, lákali ho do armády, války už měl ale dost, proto odmítl. Mír a klid však dlouho nevydržel a válka se Jůnovým nevyhnula.

    V pohraničních oblastech (tzv. Sudetech) tehdy žilo početné německé obyvatelstvo, žatecký region nebyl z tohoto pohledu výjimkou. Soužití Němců s českou menšinou – vždyť Čechů bylo v obci asi dvacet procent – však bylo dobré. Ve Velké Černoci se odehrávalo mnoho slavností. Místní i přespolní se scházeli v kostele sv. Václava, ten pak „(…) byl naprásklej, že klečeli až venku. (…) Tady bylo kolik obchodů v Černoci, asi pět obchodů – krámů. Byly tady tři hospody. Od každýho řemesla tady byli minimálně dva, ale i tři. To byla taková jako středisková obec.“ V obci stála česká i německá škola, sousedé se účastnili kulturních akcí v obci a soužití bylo klidné a bezproblémové. „Nebyl rozdíl mezi Němci a Čechy, (…) ale pak přišel k moci Hitler a ten blbej Henlein (…) a začalo se to vařit.“

    Československo bylo odhodláno se bránit. Stát budoval pevnostní pásma, v nedalekých Měcholupech byla kasárna. Ochranu hranic proti útočícím oddílům Ordnerů (sudetoněmeckých Freikorps) zajišťovaly především vytvořené oddíly Stráže obrany státu (SOS). Zkušený veterán Jan Jůna byl povolán do služby a zajišťoval bezpečnost na hranicích. K potyčkám ale docházelo i hlouběji ve vnitrozemí, Němci pod vlivem nacistické politiky očekávali vytoužený příchod německé armády. Jak již víme z historie, dočkali se. Otec Ladislava Jůny doma zůstat nemohl, mohlo by ho to stát život. Po odstoupení pohraničí Německu musel zůstat v Česko-Slovensku, daleko od domova ale nebyl. Nová hranice totiž vedla jen pár kilometrů od Velké Černoce. Odebral se do nedalekého Milostína, kde se živil prací v zemědělství. Rodina ale zůstala již v ryze německé Černoci, většina českých obyvatel totiž odešla do vnitrozemí. V obci se stavěly slavobrány a všichni očekávali příjezd wehrmachtu, Němci z radosti, Češi ze zvědavosti. O zaopatření některých vojáků se starali i místní. Také v domě Jůnových byli ubytováni dva důstojníci, „(…) pokuď voni tady byli, tak byl klid na pěšině, nikdo nám nic nedělal, na něco to bylo taky dobrý“. Armáda byla v Černoci do března, poté pokračovala v obsazování zbytku Československa. Po odchodu vojáků se situace v obci zhoršila. Ladislav Jůna vzpomíná například na nevraživost ve škole, ale protičeské nálady měly i horší podobu. Jednoho dne „(…) rozbili vokna na cimprcampr i s rámama, to byly jen díry (…). Celý cihly nám házeli do oken.“

      Malý Ladislav se s otcem vídal, chodil za ním tajně do Milostína, aby mu přinesl čisté prádlo a rodině mouku a další potraviny, v protektorátu byly přece jen jiné poměry a bylo možné mlít načerno. Válka o sobě stále dávala znát. Ladislav Jůna vzpomíná na nálety kotlářů na vlaky a především na sestřelení jednoho z nich, načež se vrak letounu stal atrakcí pro místní děti. Válečné události se přímo dotkly i rodiny Jůnových. Pamětníkova sestra totiž měla před válkou známost s Arnoštem Mikšem, jenž pocházel ze sousedního Janova. Mikš odešel po okupaci na Západ. Dostal se do Anglie, kde absolvoval speciální kurzy, a do Československa se vrátil v březnu 1942 jako člen výsadku ZINC. Cílem tříčlenného výsadku bylo obnovení podzemí organizace. Nedopatřením ale byli vysazeni na Slovensku, což byl začátek jejich konce. Mikš se dostal do Prahy a podařilo se mu navázat spojení s jinými výsadky. Při vyzvedávání operačního materiálu se však dostal do přestřelky s četníky a v bezvýchodné situaci se rozhodl zastřelit. Pamětníkova sestra se bála, aby její známost neměla nějaké důsledky.

Obrat ve válce se dotkl i života za frontou. Do míst, kde nebylo přímé válečné ohrožení, bylo evakuováno civilní obyvatelstvo bombardovaných měst či míst, kam se přiblížila fronta. Tzv. národní hosté byli ubytováni i ve Velké Černoci. V roce 1943 se Ladislav Jůna s rodinou odstěhoval za otcem do nedalekého Milostína, jenž tehdy již dlouho náležel do Protektorátu Čechy a Morava. V Černoci zůstal pamětníkův bratr, který s nimi odejít nemohl.

     I když se venkov během války těšil relativnímu klidu, především k jejímu konci nebyla o události nouze. Konec války vnášel chaos do řad armád. Také do Milostína přijeli vlasovci: „Dva na jednom kole, lehkej kulomet na štangli – připásanej, granáty v botách a já nevím, jestli měli pistol, pušku neměli.“ Na konci války již příslušníci Vlasovovy armády (ROA: Ruská osvobozenecká armáda) nestáli tak pevně po boku německých vojsk. Proti bývalým spojencům vystoupili i na vlakovém nádraží v Milostíně, kde vojáci hlídali vagony. Ladislav Jůna vzpomíná, že „(…) si museli lehnout do strouhy a voni tam na ně šli sami. To bylo hotový ein, zwei, drei, padly akorát dva výstřely, ti utekli pryč propustí pod trať. Ale na nádraží seděli dva vládní vojáci, naši vládní vojáci s plnou výzbrojí, tam měli plnou polní pušky, všechno měli. Ti utíkali na falešný papíry z Itálie. (…)“ Vlasovci z Milostína odjeli na Prahu, tehdy ale nikdo netušil, že jeli podpořit Pražské povstání.

    O své přítomnosti ale ještě dali znát i Němci. S koncem války došlo k obklíčení vesnice, všichni se samozřejmě báli, jak to celé dopadne, vždyť každý si pamatoval osud Lidic. „Policajt vybubnovával, že všichni muži od čtrnácti do sedmdesáti let před obecní úřad (…).“ Obyvatelé vesnice se shromáždili podle rozkazu, na německých vojácích sice byla znát nervozita a nejistota, ale nikdo si nemohl být jistý, že nedojde k tragédii. Důstojník vyzýval k odevzdání zbraní, za místní se však zaručili právě tzv. národní hosté, a k ničemu tak nedošlo. Německý důstojník ještě nezapomněl dodat, že „(…) proti Západu válka skončila, ale proti Východu nikdy“. Pronesená slova byla do jisté míry výstižným proroctvím. „Druhej den ráno pustíme rádio a Praha volá o pomoc, aby se vyvěšovaly vlajky, prostě že je v Praze revoluce. Teď každej se bál, každej myslel, že tam někde ty Němci ještě jsou, a táta jako když foukne do karet, a čtrnáct dní jsme ho neviděli, byl v té Praze.“ Jan Jůna odjel podpořit květnové povstání, v Praze měl navíc dceru, o kterou se bál. Dceři se nic nestalo, ale bratr se, bohužel, osvobození nedočkal. Byli-li příchod Němců do Černoce v roce 1938 bez incidentů, odchod doprovázely brutální scény. Pamětníkův bratr totiž byl společně s ruskými zajatci popraven v nedalekém dole. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

    Mír nenastal ani po skončení války, lidé se totiž mstili. Na násilnostech se podílely především Revoluční gardy. V postoloprtské bažantnici došlo k masovým popravám německých vojáků, příslušníků SS, NSDAP a německé samosprávy, mezi popravenými byli i činitelé z Velké Černoce, vzpomíná Ladislav Jůna, který se s rodinou vrátil z milostínského exilu. Staleté soužití dvou národů bylo po válce ukončeno, na základě dekretů prezidenta Beneše byli Němci z Československa odsunuti. Podle Ladislava Jůny „(…) byli takoví, který tady mohli zůstat, byli by lepší než tamti (…)“, kteří přišli z vnitrozemí pouze s cílem se obohatit. Jenže taková byla doba. Do Černoce přišli volyňští Češi, kteří osídlili vylidněný region. Ladislav Jůna díky tomu poznal svou manželku, která pocházela z Volyně.

    Postupně zapomínali na válečná léta a starali se o své živobytí. Dlouho sice existoval lístkový systém, ale jak Ladislav Jůna vzpomíná, přežít se dalo. Kdo uměl hospodařit, odvedl kontingenty a zůstalo i pro domácnost. Přišel však únor 1948 a události se znovu vyvíjely trošku jinak. Na venkově se politické změny příliš neprojevovaly, komunistický režim se tak nejvíce projevil až kolektivizací vesnice. Ve Velké Černoci bylo jednotné zemědělské družstvo (JZD) založeno v roce 1952. Jan Jůna tehdy do družstva vstoupil dobrovolně, snad si myslel, že společné hospodaření bude přínosné, a dělal dokonce předsedu. Pracovní morálka a vedení ale často nedosahovaly potřebné úrovně, proto později s dalšími sedláky z JZD na krátký čas vystoupil. Zakládaní JZD a utužování režimu s sebou nesly nemalou nevoli některých obyvatel, někteří se rozhodli proti režimu aktivně vystoupit. Také ve Velké Černoci vznikla odbojová skupina pod vedením učitele Hajného z Milostína, dlouhého trvání ale neměla a jejím jediným významným počinem bylo šíření letáků ve Velké Černoci a okolí. Ladislav Jůna pochopitelně členy skupiny, své sousedy, znal.

    Přišel čas nastoupit základní vojenskou službu. Možná kvůli svému třídnímu profilu a snad pro osobní nesváry sloužil u tzv. „černých baronů“ (Pomocných technických praporů). Na službu u PTP ale nevzpomíná ve zlém, díky poddůstojnické škole měl vyšší postavení. Z Mostu ho přeložili do Komárna a dodnes vzpomíná na tamní tereziánskou pevnost. Během vojny zastihla Ladislava Jůnu měnová reforma v roce 1953. Pamětník uvádí, že sváželi peníze ze směnáren a bank a později vozili zboží do obchodů. Ve sledovaném roce došlo i k mnohem významnějším událostem. „Když zemřel baťka Stalin, tak jsme spali oblečený, oni mysleli furt, že k něčemu dojde. To víš, byli jsme na maďarskejch hranicích, to bylo: ta pevnost je, je silnice, pak je Dunaj a máš Maďary naproti.“

    V roce 1968 Ladislav Jůna zažil již druhou okupaci Československa, tentokrát „bratrskými armádami“ Varšavské smlouvy. Ráno 21. srpna 1968 jel do práce jako každý den. Že něco není v pořádku, zjistil, až když potkal na silnici tank. Pamětník dostal dovolenou a situaci sledoval v rozhlase. Invaze sice zasáhla i obyčejné lidi, ale život šel dál. Ladislav Jůna se i nadále živil jako řidič nákladního vozu.