The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Jůna (* 1920)

• narodil se 26. května 1920 v Jílovém u Držkova v okrese Semily

• od svých 14 do 20 let pracoval v Baťových závodech

• v únoru 1940 ilegálně opustil protektorát

• balkánskou cestou se dostal do Francie

• v květnu 1940 byl přijat do 1. Československé divize a zařazen k radiotelegrafistům

• do červnové porážky Francie působil v Agde v náhradní rotě jako zásobovač

• v červnu 1940 odplul do Velké Británie

• v roce 1943 absolvoval parašutistický výcvik

• od října 1944 do 9. května 1945 nasazen do bojů o Dunkerque

• po roce 1948 musel opustit úřednické místo a živil se jako řidič

• od roku 1951 žil v Lovosicích

Vojtěch Jůna se narodil 26. května 1920 v Jílovém u Držkova v okrese Semily. Zde prožil svá šťastná klukovská léta. Rád sportoval, v létě hráli s kluky fotbal, v zimě lyžovali, později hrál také volejbal. Po absolvování měšťanské školy se šel učit do Baťových závodů ve Zlíně. Začínal zde jako čtrnáctiletý od píky za 60 korun týdně. Během šesti let se vypracoval na týdenní mzdu 180 korun, což už byl nadprůměrný výdělek. Neměl se špatně, ale od chvíle, kdy republiku v březnu 1939 obsadilo nacistické Německo a Hitler zřídil Protektorát Čechy a Morava, se mu ve Zlíně a Baťových závodech přestávalo líbit.

„Všude byli Němci, gestapo, nic moc se nesmělo, panovaly obavy a strach. Poslouchali jsme francouzský rozhlas z Toulouse, kde bylo i české vysílání a odtud jsme se dověděli, že ve Francii existuje československá armáda. Byla to divize složená z těch, kteří tam odešli už na začátku okupace a z emigrantů žijících ve Francii ještě předtím. Chtěli jsme tam s kamarádem taky. Bojovat proti nacismu,” vypráví Vojtěch Jůna

 

Do Francie přes Blízký východ

Začátkem února v roce 1940 dal tedy dvacetiletý Vojtěch u Bati výpověď a se svým kamarádem se vydal vstříc svému největšímu, často strastiplnému, životnímu dobrodružství. 

Vydali se nejdříve přes hranice na Slovensko, protože předpokládali, že v Bratislavě je francouzské velvyslanectví. Vojtěch vyrazil nalehko – ačkoli byla zima a sněhové závěje, měl jen polobotky a pár drobných v kapse. Riskovali už na česko-slovenských hranicích, které chtěli v noci přeběhnout přes železniční násep, ale tam na poslední chvíli spatřili hlídku. Přeručkovali tedy po traverzách viaduktu, který vedl přes řeku. Z české Horní Lidče šli pěšky Lyským průsmykem desítky kilometrů celou noc až do slovenského Púchova. Odtud pak pokračovali vlakem do Bratislavy. Tam však zjistili, že francouzský konzulát je zrušený, neboť nacistický Slovenský štát byl již s Francií ve válce. Vypravili se tedy do Maďarska, přes Čeklís (dnes Bernolákovo), Komárno a po mostě přes Dunaj. Bez peněz, užíral je hlad. Nějaký dobrák jim vyměnil chleba za dvoje hodinky, nasytila je i skupinka cikánů, které potkali. Tak se po nocích dostali až do Budapešti na francouzský konzulát, kde už se o ně postarali Čechoslováci a spolu s další desítkou běženců je vypravili na vlak a k jugoslávským hranicím. Ani zde ale nebyl přechod snadný. „Zamotali jsme se do bažin, šli jsme po pás ve vodě, dráty jsme pak podlezli. Srbové nevěděli, kdo jsme a začali střílet, ale když pochopili, tak se nás ujali. Postarali se o nás, převlékli jsme se a přinesli nám láhev rakie. Usnuli jsme a spali až do večera. K večeru nás jeden srbský četník odvezl do Subotice. Velitelem té stanice byl sokol, který uměl krásně česky. Zřejmě předtím studoval v Praze. Museli jsme sepsat nějaké protokoly. Radil nám, abychom se vydávali za Slováky. Vysvětlil nám, že by nás jakožto příslušníky protektorátu museli vydat Němcům. Tak jsem se stal Slovákem a do protokolu jsme napsali, že jsme trpěli pod útlakem slovenského fašistického státu, a proto jsme utekli za hranice. V Jugoslávii tehdy ještě Němci nebyli, napadli ji až v roce 1941,“ vypráví Vojtěch.

Ze Subotice jeli vlakem za doprovodu četníka do Bělehradu. Dostalo se jim pomoci od konzula a odbojáře Josefa Bachtíka, kterého po obsazení Jugoslávie Němci zatkli a popravili. „V Bělehradu jsme čekali asi dva týdny, až se nás sejde víc a pak nás naložili na vlaky a jeli jsme do Řecka, do Soluně. Tam jsme přestoupili a jeli do Cařihradu (Istanbul),“ vypráví Vojtěch. Odtud vlakem putovali přes Bospor do Allepa v Sýrii a dále do Libanonu, do Bejrútu, které byly v té době ještě stále francouzským mandátním územím.

Aby se dostali do Francie, museli zde podepsat závazek do cizinecké legie. „Nebylo to ale úplně závazné, my se chtěli hlavně dostat do zahraniční československé armády, která ve Francii byla,“ vypráví Vojtěch.

Když se shromáždilo na 180 legionářů, pokračovali parníkem Patria do Alžíru, kde se ještě nalodilo 2000 koloniálních vojáků a přes Středozemní moře se dostali do Marseille. „Cesta byla zpočátku dobrá, moře hladké jako jezero. Ale pak se rozpoutala bouře, vlny byly jako baráky a to bylo hodně špatné.“ 

V Marseille chvíli pobyli v kasárnách cizinecké legie a pak už je čekal odvod do československé armády v nehostinném, jihofrancouzském přímořském městě Agde. Vojtěcha a jeho kamaráda přidělili k radiotelegrafnímu praporu v Montpellier. „Vzali nás tam proto, že jsme byli mladí a bez vojenských zkušeností,” říká Vojtěch. Byl jedním z 11 840 mužů první československé divize. Ta se skládala ze tří pěších pluků, dělostřeleckého pluku, divizní roty kanónů proti útočné vozbě, divizní baterii kanónů proti útočné vozbě, smíšeného předzvědného oddílu, telegrafního a ženijního praporu. Čechoslováci trpěli nedostatečným vybavením, v době napadení Francie Německem neměli dokončené výcviky, bojeschopnost byla nedostatečná.

 

Do boje ve Francii se nedostal

Uběhlo čtvrt roku od chvíle, kdy Vojtěch odešel z protektorátu a trmácel se oklikou přes Blízký východ, aby se dostal do Francie bojovat proti nacismu. Německá vojska postupovala rychle. Dne 10. května 1940 wehrmacht prorazil do Belgie a Holandska, Francie byla na řadě. Do bojové akce ve Francii se ale Vojtěch nedostal. Bojů se zúčastnili pouze nejlépe vycvičení, tedy 1. a 2. pěší pluk.

„Na náš výcvik už nebyl čas, a tak nás vrátili zpátky do Agde a dali nás k náhradní rotě. Říkali tomu intendační park. Zásobovali jsme armádu, velitelem byl francouzský poručík. Naším přímým nadřízeným byl poručík Slabý. Mezitím už naše dva pěší pluky šly na frontu. To, co mi vypravovali příslušníci 1. a 2. pěšího pluku, bylo strašné. Silnice ucpané utečenci ze severu Francie, naši museli jezdit polními cestami, do toho nálety, které to masakrovaly, kulomety, bomby, zahynulo při tom nejvíce civilistů. Kdyby Francouzi nenařídili evakuaci civilistů, udělali by líp. Vojáci se nemohli dostat kam potřebovali, byl to strašný chaos,” vypráví Vojtěch.

Když se v polovině června 1940 dostali Němci do Paříže a Francie padla, mobilizovaní Češi a Slováci se mohli vrátit k rodinám, divize byla rozpuštěna. Situace příslušníků divize, kteří nechtěli nebo nemohli zůstat ve Francii, ale byla krajně ohrožující. V případě, že by byli zajati, následovala by deportace do protektorátu, kde by byli zatčeni a posláni do koncentráků. „Mezitím prezident Beneš vyjednal možnost narukovat do Anglie. A tak se nás asi čtyři a půl tisíce rozhodlo, že pojedeme do Anglie. Z Agde jsme se tedy přesunuli do francouzského přístavu Sète. Museli jsme odevzdat všechny zbraně na hromadu. Já měl pušku, rok výroby 1898, ještě s trojhranným bodlem a nábojnicí na tři náboje, ale zásobník to nemělo, muselo se to ládovat po jednom. Museli jsme to odevzdat, protože Francouzi nás nechtěli pustit. To byl u moci Daladier a maršál Pétain, zrádci, kteří zradili Francii, a nás už podruhé,” říká Vojtěch k situaci, kdy Philippe Pétain v červnu 1940 podepsal s Německem ponižující příměří, které předalo nacistům přímou kontrolu nad strategickými částmi Francie za to, že zbytek země zůstane neokupovaný.

Čechoslováci se nalodili v Sète. „Odjeli jsme o kus dál na moře a tam nás nalodili na uhelnou loď a jeli jsme přes Gibraltar směrem k Americe. Byl to konvoj asi padesáti lodí. Lodě v konvoji byly roztahané daleko od sebe. V krajích byly bojové lodě. My byli jen vojáci, uprostřed konvoje. Ponorky útočily a říkalo se, že napadly některé válečné lodě na kraji. Oklikou směrem k Americe jsme jeli kvůli těm ponorkám, abychom se jim vyhnuli. Pluli jsme po moři tři týdny, dorazili jsme nakonec do Liverpoolu,” vypráví pamětník.

 

V Anglii v pěší rotě

Z Liverpoolu pokračovali do střední Anglie do hrabství Chester. Ubytováni byli v táboře na panství Cholmondeley. Zde se Vojtěch dostal k pěší rotě. Zažil zde také návštěvu prezidenta Beneše. Chtěl se dostat k letectvu, ale jak říká, brali zejména muže od černého řemesla, mechaniky, kováře, strojní zámečníky. Přijali ho do autoroty, s níž pak působil v Moreton Morrell, kde prodělal vojenský a řidičský výcvik. „Byl tam zámek, sídlilo tam velitelství dělostřelectva a my jsme bydleli v bývalých konírnách. Museli jsme si tam postavit dřevěné baráky,” vzpomíná Vojtěch.

Pak je přeložili do Normantonu, kde byly brigádní autodílny. Zde se při náboru v roce 1943 dostal do paradesantního výcviku, který probíhal v Manchesteru. „Zde dělali výcvik všichni parašutisté. Přihlásil jsem se tam proto, že jsem chtěl udělat něco pro naši vlast. U autoroty mě to bavilo, ale přece jen, bylo to takové méněcenné. Dva měsíce jsme se učili jenom pády. Pětsetkrát za den jsme s sebou tloukli o zem. Výcvik vedli angličtí instruktoři. Pak jsme měli tři seskoky z balónu a čtyři seskoky z letadla. Z balónu to bylo nejhorší, to ticho tam nahoře v balónu působí na psychiku. Je to ticho jak v hrobě. Vytáhli nás do výšky tři sta metrů a padák se po seskoku otevřel až po 150 metrech. Záložní padáky jsme neměli. V kurzu před námi se zabil jeden Polák,” vypráví Vojtěch. Poté absolvoval ještě jeden výcvik ve Skotsku se zbraněmi.

 

Nálety střelami V-1

Po parašutistickém výcviku se vrátil zpět k rotě. Dostal se s ní do malého rybářského přístavního městečka Walton-On- The-Naze. Byl zde u muniční čety. Vozil granáty a veškerou munici pro bojové jednotky. „Tam jsem poprvé zažil nálety Němců. Byli to takoví mršáci, že tam lítali každou neděli vždycky kolem poledne. Přiletělo šest messerschmittů nebo focke-wulfů, tři házely bomby a tři honily po ulicích a střílely z kulometů. Ten náš dům, kde jsme bydleli, rozbily taky.”

Zde Vojtěch sloužil do začátku roku 1944, pak se přesunuli do Skotska, kde armáda dostala nové zbraně. Když autorota jela do Greenwich do zásobovacích skladů pro zdravotnický materiál, zažil Vojtěch německé nálety obávanými bezpilotními letadly V-1. „Měly tunovou bombu, nebo zápalnou, a měli to vypočítané tak, aby palivo došlo nad Londýnem. Jakmile přestal jít motor, tak jsme věděli, že to spadne. A za chvíli to bouchlo,“ vypráví Vojtěch.

 

Dobývání Dunkerque

V létě 1944 se Československá samostatná brigáda přesunula do Francie. Vojtěch se tedy dostal opět na francouzský břeh, nejdříve v oblasti Falaise. Tam se stal svědkem pozůstatků těžkých bojů o pobřežní linie, během nichž zde byla rozdrcena německá armáda. „Když jsme tam přišli, ještě tam leželi nepochovaní Němci, zabití koně, prostě jako po bitvě. Působilo to na nás strašně. To jsme poprvé viděli, co to je válka,“ vypráví.

Britská strana československou pozemní jednotku zařadila jako posilu při obléhání francouzského přístavního města Dunkerque, které zůstávalo v moci německých vojsk.„Hlídali jsme přístupové cesty k městu. Dunkerque byl zatopený. Němci vypustili všechny kanály a zatopili celé okolí. Kde to nebylo zatopeno, tam položili 80 tisíc min. Do Dunkerque vedla jediná polní cesta, která nebyla zaminovaná. V Dunkerque bylo ještě francouzské civilní obyvatelstvo. My jsme byli asi 5 či 6 kilometrů od Dunkerque v takovém malém městečku. Dělostřelcům jsme dopravovali náboje. Jezdili jsme asi dvousetmetrovým úsekem, který byl pod palbou německých minometů. Bylo to tam opravdu o hubu,” vypráví Vojtěch, který byl v té době velitelem družstva a poté čety. Přímých bojů se zbraní v ruce se tedy nezúčastnil, ale u Dunkerque sloužil do konce války. Němci se vzdali 9. května 1945, Vojtěch se do vlasti z Dunkerque vracel 21. května přes Německo a 30. května 1945 dorazil do Plzně.

 

Poválečné krutosti na Němcích

Po válce byl v Čechách nasazen jako řidič při likvidaci zabavených německých skladů. Jako pomocné síly jim byli přidělováni Němci z internačních táborů, kde se stal svědkem krutého zacházení s mužem německé národnosti ze strany českého dozorce. Mlátil ho surově, až z něj tekla krev. „Já vím, že si to možná zasloužil, ale my jsme na něco takového nebyli zvyklí, aby z chlapa tekla krev. Viděli a zažili jsme hodně, ale ne takovou surovost. Bylo nám z toho úplně špatně. Náš rotný namířil na toho dozorce automat a vysvětlil mu, že tohle trpět nebudeme a před námi to dělat nebude,“ vzpomíná pamětník.

 

Komunisté si šli po krku

Po válce Vojtěch pracoval dva roky u Fondu národní obnovy. V roce 1948, po převzetí moci komunistickou stranou, musel místo opustit. Komunisté totiž vyhlásili akci Inteligence a úředníci do výroby. Šel tedy pracovat do dělnické profese jako řidič chemických závodů. Zde zažil 50. léta, viděl, jak si šli komunisté po krku. Vzpomíná například na odborníka Ing. Konečného, kterého prý vyhodili z práce jen proto, že byl známým popraveného komunisty Otto Šlinga. Od roku 1951 žil Vojtěch Jůna v Lovosicích. Jak říká, byl v dělnické profesi, a i když v KSČ nebyl, s útlakem ze strany režimu se nesetkal.