The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Norbert Jurček (* 1943)

• narodil se 3. července 1943 v Grünstadtu českoněmeckému páru

• v roce 1949 se přestěhovali do Ostravy

• jeho původ mu zpočátku činil problémy, ale překonal je pílí

• stal se vrcholovým fotbalistou

• pracoval jako stavební technik

• postavil mnoho staveb doma i v zahraničí

• v roce 2014 bydlel ve svém domě v Ostravě

Norbert Jurček se narodil 3. července 1943 v Grünstadtu v německé spolkové zemi Porýní-Falc českoněmeckému páru. V roce 1949 se přestěhoval s rodiči do Ostravy. Kvůli svému původu měl zpočátku problémy.

„Jako poloviční Němec jsem byl hned nepřítel, ale poctivou dřinou jsem se propracoval až na vedoucí místa a řídil víc než čtyři tisíce lidí,“ tvrdí pamětník. Stal se úspěšným sportovcem, hrál fotbalovou ligu. Po skončení sportovní kariéry pracoval jako stavař a zasloužil se o vznik mnoha staveb v Československu i v zahraničí.

Balíky z Německa vždycky někdo vykradl

Maminka Anna, rozená Blumová, poznala svého muže Antonína Jurčeka za války v Německu. Celá rodina se v roce 1949 přestěhovala do Československa. Pamětníkův otec poté učil na gymnáziu v Hlučíně historii a jazyky, ale protože nechtěl dětem předkládat lži o novodobých dějinách, změnil profesi a stal se důlním inženýrem. „Táta byl fantastický člověk. Každý den si na něj vzpomenu, jak se mnou sedával na zahradě a povídal mi o hvězdách,“ s dojetím vypráví pamětník.

Z Německa přicházely často balíky s nedostatkovým zbožím, ale vždy se k Jurčekovým dostaly rozbalené a poloprázdné. „Maminka pak napsala německým příbuzným, aby nic neposílali, že nám to stejně vyberou,“ vzpomíná pamětník na podivné praktiky na poštách za komunistického režimu.

Fotbal ho dovedl až k Masopustovi

Ještě na základní škole začal hrát fotbal. V roce 1961 získal s Vítkovicemi dorostenecký titul. Kromě toho, že sport a zejména fotbal měl opravdu rád, tak se díky němu mohl dostat do zahraničí. Protože bez něj by měl problém dostat se i do Polska. „Projel jsem kus světa, celou Evropu i exotičtější končiny. Hodně se mi líbilo v Súdánu, i když po nás domorodci házeli oštěpy, když je jeden z našich kluků fotil. Naopak Tunis je pro mě dodnes ošklivá a špinavá země,“ vzpomíná pamětník.

Základní vojenskou službu začal v pražské Dukle, kde se setkal například s legendárním Josefem Masopustem. Jezdili pochopitelně i do zahraničí. Prohlídky na hranicích nicméně platily pro sportovce i pro vojáky. „Přijeli jsme na hranice a pak tam stáli nazí, když nás prohlíželi, jestli si s sebou nevezeme načerno nějaké peníze. Ostatní to měli v ponožkách, ve slipech – a já to nestihnul a držel jsem ruličku peněz celou dobu v ruce. A mně jako jedinému peníze zůstaly,“ popisuje pamětník dnes těžko pochopitelnou praxi při výjezdech z totalitního Československa do zahraničí.

Běžní lidé se dostávali k dolarům, západoněmeckým markám a dalším cizím měnám velmi obtížně. Pokud jim režim povolil vycestovat do zahraničí, mohli si vyměnit jen předem stanovenou a zpravidla jen malou částku. Důvodů k tomu měl režim víc. Valuty v socialistickém hospodářství prostě chyběly. A lidé s příliš mnoha penězi byli podezřelí z toho, že se nebudou chtít vrátit. Proto se peníze načerno vyměňovaly u takzvaných veksláků.

Po zranění kotníku se pamětník přemístil z Dukly Praha do Dukly Tábor. Když skončil vojnu, hrál ligu v Jablonci nad Nisou, poté ve Zlíně a v Brně a pak se vrátil do Ostravy. Svoji fotbalovou kariéru ukončil v roce 1979.

Za vším jsem šel jak pes, nevadilo mi, že jsem dřel

Vystudoval na otcovo přání střední strojní školu. Nicméně se v tomto oboru nikdy více neangažoval. Ještě než skončil s profesionálním fotbalem, začal pracovat ve Vítkovických stavbách. Stavařina se mu stala koníčkem, a tak vystudoval stavební průmyslovku, v roce 1981 složil maturitu. Ve Vítkovických stavbách měl pozici stavebního technika. Po sametové revoluci pracoval v podniku Hutní montáže a posléze u firmy Bögel, odkud šel v 64 letech do důchodu.

Podílel se na mnoha více či méně známých stavbách, v Ostravě šlo například o porubský stadion, halu Tatran či sportovní areál v Hrabůvce. Na Nové huti vytvářel provozy aglomerace, koksovny, jednu z vysokých pecí a systém odprášení. V Praze stavěl část objektu České televize či pojišťovnu na Pankráci.

I v době komunismu někteří projektanti se zvláštním povolením mohli stavět v západní kapitalistické Evropě. Pamětník díky svým schopnostem a také tomu, že uměl německy, pomáhal budovat letištní halu ve Vídni, elektrárnu v Západním Berlíně, výrobní haly ve firmě Mercedes a v Kielu dokonce most. „Bylo to výhodné pro obě strany, protože východňáři si chtěli vydělat a byli levní,“ vysvětluje pamětník.

Zatkli ho několikrát

Poprvé ho zatkli po maturitě, když si lehce ovíněný tropil šprýmy z projíždějících policistů a ti své ego neudrželi na uzdě. Podruhé, když příbuzní z Německa poslali časopis Burda. Bratranec mu totiž vložil dovnitř novinové výstřižky o Československu a komunismu, přičemž některé věty podtrhal. Státní policie ho držela 48 hodin a zkoumala, jestli je, či není špion. Nakonec se dobrala k názoru, že nejspíš není, a tak ho pustili. „Někdy v kritických chvílích mě popadaly myšlenky, že bych mohl emigrovat, ale tyto myšlenky byly vždy daleko od provedení,“ popisuje pamětník své občasné rozpoložení.

A třetí zatčení bylo na spadnutí, když dělníci při stavbě sportovního areálu v Ostravě-Hrabůvce překopli kabel s přímou linkou Praha–Moskva. Okamžitě přijela státní i vojenská policie. „Zavřeli mě do kanceláře a vyšetřovali. Naštěstí jsem měl všechny písemnosti v pořádku. Takže jsem z toho vyšel s čistým štítem, ale rachot to byl pěkný,“ vypráví pamětník.

Pořádal dětské tábory inspirované knihami Jaroslava Foglara

Norbertu Jurčekovi nikdy nenabídli vstup do KSČ. Musel prodělat jen stranické školení kvůli své pozici stavebního technika na stavbách, ale do strany ho s ohledem na jeho původ nechtěli.

S rodinou a přáteli pořádali dětské tábory sice pod záštitou organizace Pionýr, ale s foglarovskou tematikou. „Učili jsme děti stavět přehrady a vázat uzly, pořádali jsme karnevaly a jiné akce. Děti pak ani nechtěly domů, my jsme je museli do autobusu přímo nacpat,“ popisuje s radostí a pýchou pamětník skvělé zážitky s dětmi. Kromě organizování táborů pamětník také velmi rád trénoval malé fotbalisty.

V roce 2014 při natáčení rozhovoru bydlel Norbert Jurček ve svém domě v Ostravě.