The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Jurkas (* 1938)

• narozen 18. ledna 1938 v Jihlavě

• rodiče po únoru 1948 vystoupili z KSČ

• zamítnuto studium na leteckém učilišti v Košicích

• v roce 1952 nastoupil na hornické učiliště v Karviné, kde se začal aktivně věnovat atletice

• v roce 1961 ukončil práci v Dole ČSA a vrátil se na Vysočinu

• v polovině šedesátých let vstoupil do KSČ

• na počátku normalizace ze strany vyškrtnut

• v letech 1971 - 1989 vykonával funkci tajemníka na MNV v Měšíně

• v roce 2008 si vyzkoušel let v trenažéru dopravního letadla Airbus

Jan Jurkas se narodil 18. ledna 1938 v Jihlavě a létání bylo jeho velkým snem už od dětství. Po celý život si přál zažívat ten každodenní pohled z výše nebes dolů na zem. Jeho otec Emil postavil v Nových Domkách nedaleko Jihlavy menší rodinný dům, kde Jan Jurkas prožil své mládí a školu dokončil ve Velkém Beranově. Už jako dítě docházel na modelářský kroužek do Jihlavy a lupénkovou pilkou vyřezával a lepil různá dřevěná letadýlka. Bylo tomu tak po konci druhé světové války, když v ulici Srázné trávil dlouhé hodiny a za noc dokázal s kamarády postavit model. Pak už jen s mladším bratrem Emilem stačilo obrátit bicykl na sedačku, na místo zadního pláště namotat šňůru, druhý konec přivázat na dřevěný model a po roztočení pedálů se za krátkou chvíli dřevěný model vznášel a plachtil na chrpovém nebi. Podobné manévry měli na očích z blízkého henčovského letiště, kde Jan Jurkas trávil většinu času. Když se nedostal s pilotem na nebe, stačilo mu jen odklízet větroně, nebo jen zametat v hangáru. Zkrátka být duší i tělem nablízku letounům.

Nařízení ho připravilo o létání

Už během školních let měl jasno, jakým směrem vykročit, možná výstižnější by bylo říci vzlétnout. Po dokončení základní školy měl Jan Jurkas nastoupit do leteckého učiliště ve slovenských Košicích, kde ale výuka začínala až od ledna následujícího roku. Nic nenasvědčovalo tomu, že by v nástupu na zvolenou školu mělo něco bránit. Rodiče ho v jeho cestě za sny podporovali. Jenže pak přišla neradostná zpráva. „Tehdy k nám přišla úřednice s rozhodnutím, že nemůžu být po prázdninách čtyři měsíce doma, že musím někam nutně nastoupit. Do školy nebo do zaměstnání. Táta říkal, že se o mě postará. Furt mě ta úřednice přesvědčovala a slibovala hory doly, a že až dodělám učiliště, tak budu určitě moct přejít do Košic,“ vzpomíná na důležitou životní křižovatku Jan Jurkas. Úřední nařízení, které ho připravilo o vstup na leteckou školu přisuzuje zřejmě událostem roku 1948, kdy rodiče vystoupili z KSČ. Jan Jurkas se musel rychle rozhodovat. Na výběr měl pouze mezi zedníkem, horníkem nebo hutníkem, a protože kamarádi z ročníku ho přesvědčili, odešel s nimi na hornické učiliště do Karviné.

Přestup zamítnut

Ve čtrnácti a půl letech se tak objevil na práci v uhelných dolech. I přes nepřízeň doby si nenechal vzít svůj obdiv k letectví a krátký čas tak dojížděl do Frýdku - Místku, kde se vyučovala teorie létání a plachtění, jenže učební rozvrh znamenal tři dny ve škole a tři dny v podzemí, a to dojíždění znemožňovalo. Dostat se k letadlům bylo prakticky nemožné. Po čase jeho tělocvikář podal žádost na ministerstvo obrany, zda by bylo možné, aby Jan Jurkas přestoupil na letecké učiliště. „Bylo mi však písemně sděleno: Vážený kolego a soudruhu, jelikož stát už na Vás vynaložil velké finanční prostředky ke vzdělání. Čímž se Vaše možné přestoupení na letecké učiliště do Košic zamítá.” A brána do nebes se pro Jana Jurkase uzavřela podruhé.

Když ne do nebes, tak aspoň do výšky

V Karviné si sportovní vychovatel povšiml pohybového talentu Jana Jurkase a vytáhl ho do dorosteneckého sportovního oddílu Baník Karviná. Ve skoku do výšky jako dorostenec zdolával na způsob „horajna“ 180 cm, dařil se mu skok do dálky, běh na 400 metrů nebo překážky. I další disciplíny se staly pro Jana Jurkase brzy každodenní náplní. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Brzy se o něm psalo v okresních novinách jako o atletickém talentu. Ze stadionu v Karviné si odnesl i živé vzpomínky na Emila Zátopka, kterého zde při závodech sledoval. Poznal a spřátelil se i s Miroslavem Cibochem, mistrem ČSR v maratonském běhu z roku 1965. Později společně bydleli, trénovali a také spolu pracovali na směně, kde si Jan Jurkas vybavuje i hokejovou legendu, brankáře Josefa Mikoláše, který v dolech jezdil lokomotivou. „Ciboch dělal na vrchu, to byla jedna ruka se Zátopkem. Přišli jsme na nápad, že když bylo ošklivý počasí, že bychom mohli mít nějaký vyřazený pás. Ciboch uměl s elektrikou, a tak jsme využili vyřazený transportér na uhlí. V padesátých letech jsme tak trénovali na běžícím pásu,“ vzpomíná Jan Jurkas na svépomocí vyrobené sportovní pomůcky. V šestnácti letech, roku 1954, složil závěrečnou hornickou zkoušku a povinně musel nastoupit na šest let do dolů. Fyzická kondice mu dovolila fárat třísměnný a později čtyřsměnný provoz a poté ještě absolvovat atletické závody. „Do práce jste šel na směnu od šesti ráno a ta trvala do dvou hodin odpoledne. Musel jste jít půl hodiny tam a půl hodinu zpátky. Tím, jak se začalo pracovat na čtyři směny, tak jste přišel na pracoviště třeba o půl sedmé, tam ještě byla stará směna a byla to třeba hodina úspory. Nebyly žádné prostoje, protože se práce předávala přímo na pracovišti. Nejhorší byla ale směna od půlnoci,“ líčí své hornické vzpomínky z padesátých let pan Jan Jurkas. Pracoval na směně, jež měla za úkol tvořit hlavní chodby. Za měsíc tak dokázali vykutat třicet až třicet pět metrů dlouhou cestu. Místo bezpečnostní helmy nosívali jen tu koženou, nebyly rukavice, ani respirátory, které by zabránily dýchání prachu. „Do pusy jsem si strčil jen houbu, takovou, jaká byla ve školách na tabuli. Tu jsem čas od času vymáchal, vytahal z nosu špunty kamenného prachu a v práci pak zase pokračoval. Nohy jsme měli od kamení úplně pomlácené a časté bylo, že ze směny jsem pak pokračoval autobusem rovnou na celodenní atletické závody,“ popisuje náročné období Jan Jurkas. Jeho velkým snem bylo tehdy sportovat za Duklu Prahu, ale bohužel ani tento sen se nesplnil. I Miroslav Ciboch se snažil jako mnoho jiných atletů dostat do vysněné Dukly, ale ani jemu tento kariérní krok nevyšel a podařilo se mu dostat se pod atletická křídla slavné Slavie.

V roce 1961 odešel Jan Jurkas zpátky na Vysočinu. Zanechal veškerých sportovních aktivit, pracoval v jihlavském Motorpalu a v polovině šedesátých let přijal nabídku ke vstupu do komunistické strany. Dlouho tam však nevydržel: „Dělali čistku, chodili jsme jeden po druhém a ptali se nás, zda souhlasíme se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, řekl jsem, že nesouhlasím a vyškrtli mě.“

V roce 1971 se Jan Jurkas stal tajemníkem Místního národního výboru v Měšíně, kde setrval až do roku 1989, aniž by musel být ve straně. Po celé ty dlouhé roky ho zájem o létání nepustil, a tak kdykoliv to bylo jen trochu možné, zaplatil si v Henčově let. K narozeninám dostal možnost usednout jako pilot za trenažér dopravního letadla Airbus. „Poprvé to nevyšlo, musel to za mě převzít pilot. Až napotřetí jsem se ale už trefil pěkně na čáru a hladce dosedl,“ uzavírá pilotním zážitkem své vyprávění Jan Jurkas.